Na vlastní kůži: Slaňovali jsme se do Barrandovy jeskyně na Berounsku
Na vlastní kůži: Slaňovali jsme se do Barrandovy jeskyně na Berounsku
Barrandova jeskyně se nachází v rokli nad cestou, která vede z obce Srbsko k Alcazaru. Leží ve výšce 251 metrů nad mořem. Hloubkou čtyřiceti čtyř metrů a 366 metry zmapovaných chodeb se řadí do systému Českého krasu. V jeskyni se nachází několik velikých prostor hlubokých až pětadvacet metrů, jinak jí vedou velmi úzké chodby. Barrandova jeskyně je veřejnosti běžně nepřístupná.
Zdolání Barrandovy jeskyně
- Šest lidí, z toho čtyři amatéři
- Vybavení: lana, helmy, čelovky, horolezecké sedáky
- Nejhorší úsek: slaňování a šplhání skrz jámy, prudké stoupání v mírně bahnitých úsecích, návrat po hlavě směrem dolů
- Nejsnadnější úsek: šplhání štěrkovou cestou mezi skalami k jeskynnímu otvoru
- Nejhezčí zážitek: vrchol cesty v podobě nalezení hliněných figurek U knížky
- Celková doba zdolávání: pět a půl hodiny
V oblasti zvané Český kras se konal netradiční výlet s cílem prolézt bahnitý skalistý útvar Barrandovská jeskyně. Zdolávání Barrandovy jeskyně je veřejnosti běžně nedostupné, naše skupina byla oficiálně vedena zkušenými horolezci.
Za zamračeného počasí vše začalo vcelku pohodovým šplháním po štěrku do strmého kopce s otevřeným vstupem, který se nachází v rokli nad řekou Berounkou.
Tam už za nulového přírodního osvětlení a jen za svitu čelovek začalo správné dobrodružství. Každý z nás byl vybaven ještě horolezeckým sedákem, jímž se upevnil na lano. Dále měl každý přilbu s čelovkou, žádné zvláštní velké světlo jsme neměli.
Směrem vzhůru od vstupu do jeskyně se nachází slepá Horká chodba, která je pojmenována podle vyšší teploty vzduchu, jenž se zde drží.
Nejprve se slaňovala velká, strmá, několik desítek metrů dlouhá průrva nazvaná Velký dóm, která se vyznačovala opravdu velkou klouzavostí, jež by mohla být zdraví nebezpečná. Relativně pohodlná cesta, která by se dala v klidu slanit dolů, byla přerušena hlubokými jámami, jež se musely přejít širokým rozkročením, které bylo opravdu fyzicky náročné.
Dole už byl jen malý sestup se slibným nástupem do malých, uzoučkých chodeb s trochou bahna a především nedostatkem místa i třeba pro helmu. Helmu jsme na takových místech strkali před sebou, lezli jsme až za ní. Vlastně jsme přilby většinu času na hlavách vůbec nemohli mít.
První opravdu záživná, asi deset metrů dlouhá chodba s názvem Polosifon podle názvu vypovídala o svém tvaru (její tvar se nepodobal úplnému odpadnímu sifonu, neboť klesání nebylo tak strmé a stoupání tolik prudké). Většinu chodeb jsme nemohli prolézat ani po čtyřech, byli jsme v nich nataženi s nataženýma rukama nad hlavou a odstrkovali jsme se špičkami nohou.
Následovaly i další chodby jako Tobogan, které byly strmé do kopce i z kopce. Některé byly méně či více kamenité, méně či více pokryté bahnem.
Po asi třech hodinách namáhavého sestupu byla naším cílem chodba s hliněnými figurkami nazvaná U knížky. Ta byla úzká asi půl metru na půl metru, ne všichni členové skupiny ji tak kvůli svým tělesným proporcím zdolali. Především závěrečný úsek byl velmi členitý a úzký, čímž se znemožnil vstup některým z nás.
Od knížky jsme se vydali na cestu zpět. Lezli jsme převážně po hlavě až ke strmému počátečnímu kopci, jenž se dal vyšplhat velmi náročným způsobem zpět. Za pár modřin a mnoho bláta ta výprava ale stála. Ondřej Lazar Krynek, Novinky
