Dva Češi v neapolském podzemí v letech 1594 a 1815 1818
Je to s podivem, ale Češi navštěvují podzemí Neapole už téměř 400 let. Vzdělaný renezanční šlechtic Bedřich z Donína (1574 1634) podnikl čtyři větší cesty po Evropě do Rakous a Uher, do Bavor, a dvě cesty do Itálie. O svém putování zanechal bohatě zdobený rukopis, který se v jednom exempláři zachoval ve Strahovské knihovně a poprvé knižně vyšel v Praze až v roce l94O, v Melantrichu, pod názvem "Cestopis Bedřicha z Donína". V dějinách české speleologie je Bedřich z Donína zapsán hlavně tím, že jako první popsal česky jeskyni. Všechny ostatní starší popisy jeskyní jsou totiž latinské. Popsaná jeskyně je slavná Grotta del Cane neboli Psí jeskyně: "Jest tu blízko v jednom vysokém vrchu jeskyňka čtrnácte pídí zdýli, šest zšíři a sedm zvejši, Grotta del Cane jmenovaná, v níž jedovatá a smradlavá pára jest, takže žádný přes uložené znamení dále jíti nesmí, nechce li bez duše býti, což na psech koštovávají, jakož sem to též viděl, neb vůdce náš, který nám ty místa ukazoval, jednoho psa tam uvrhl, který hned upadl hrozně sebou zmítajíc, a jak ho napoly umrlého do vejš psaného jezera uvrhl, pes skoupajíc se a té vody koštujíc, vyběhl zdravý jako kdy prve." Bedřich zde popisuje udušení následkem vysoké koncentrace CO2, který je těžší, drží se při zemi, takže malý pes se začne okamžitě dusit. Není to jedinné podzemí, o které se český cestovatel zajímal. Zmiňuje se o jeskyni Božího hrobu v rakouském Ingolstadtu, o jeskyňce v Aichstadtu, katakombách sv. Šebastiána v Římě. V Neapoli jej zaujal Possilipský tunel vytesaný římským architektem Cocceem: "Jednu vlašskou míli jest vytesána v tvrdé skále jeskyně neb cesta až na druhou stranu, skrze kterou se s rozsvícenými fakulemi, jak na koních tak s vozmi do Pucuolu a odtud do Říma jezdí". Possilipský tunel, který byl používán ještě v tomto století, je dnes považován za nejstaršího předchůdce metra, protože jím byla vedena koňská dráha. Svému účelu sloužil téměř 2.000 let! Blízko Pozzuoli zaznamenává Bedřich podzemní labyrint flavijského antického amfiteátru a dvě jeskyně poblíž jezera Averno u lázní Tritoli. Jezero Averno, kdysi pověstné svými jedovatými výpary (Aornos = místo kudy pták nepřeletí a padne mrtev k zemi), bylo od Homéra a Vergilia až po Danta považované za vchod do podsvětí, do pekla. Nedaleko Averna se nalézají Kúmy, stará řecká osada, která jeskyňáře láká mohutnou římskou chodbou, podzemními cisternami a také jeskyní Sibylly Kúmské, kterou Bedřich z Donína popisuje slovy: "Vejdouce do té jeskyně ouzkou děrou, našli jsme pod zemí pěknou cestou jako silnici v skále vytesanou desíti noh zšíři, tolikéž zvejši a pět set zdýli. Tou cestou přichází se do jedné komory, ta prvé byla draze okrášlena, jakož ještě na díle viděti se může, strop lazourem a dobrým zlatem malovaný, stěny koláry, matkou perlovou a jiným drahým kamením vykládáné, praví se, že by tu Sibylla bydlili měla. Dále jsou ještě jiné komůrky, kapličky, lázně a jezírko horké vody. To spatříc zase touž cestou vše pod zemí s rozsvícenými fakulemi sme se vracovali a před jmenovanou děrou na světlo zase vylezli." Sibylla Kúmská byla známá věštkyně. V Římě na Kapitolu byly uloženy "sibylské knihy" s předpovědí budoucnosti. Jich se v případě války nebo jiné pohromy dotazovali zvláštní kněží. Knihy byly později spáleny. Jinou umělou jeskyni popisuje z okolí jezera Averna: "Ta hora téměř všecka prázdná jest, neb vnitř znamenité stavení, lázně, pokoje, paláce a rybníci byli, jakož až posavad nachází se jedno velké stavení klenuté, Grotta Tragonara jmenované, kterou Nero císař vystavěti dal, chtěje, aby se až k jezeru Avernus pod zemí vztahovala a tam aby se všecky vody teplé, co jich v tom položení jest, shromažďovaly". Bedřich z Donína se dále zmiňuje o "Cento Camerelle" neboli "sto komůrkách" vytesaných do skály blízko osady Baia a o podzemním akvaduktu. Při zpáteční cestě navštěvuje grotty v zahradě Boboli ve Florencii. I z tohoto stručného přehledu je patrné, jaká pozornost byla v renezanci věnována podzemí i to, že český čtenář byl pravděpodobně dobře informován o antickém podzemí. Je to ostatně dobře patrné na řadě soudobých českých a moravských staveb, ve kterých se uplatňují speleologické motivy.
Obrázek: Possilipský tunel v Neapoli sloužil téměř 2.000 let jako
dopravní tepna umožňující přístup do Neapole od severu. Rytina z l8. století.
Druhým pozoruhodným českým spisovatelem a cestovatelem, který působil v neapolském podzemí byl Milota Zdirad Polák (1788 1856), na kterého si možná vzpomenete z četby F.L.Věka. Polák začínal jako slibný básník knihou "Vznešenost přírody", ze které mnohé obrazy čerpal sám K.H. Mácha. Do Itálie se Polák dostal v letech 1815 1818 jako důstojník rakouské armády. Schopný Polák záhy vyměnil kariéru básníka za "maršálskou hůl" rakouského generálmajora. V té době už ovšem nepsal, ba ani nemluvil česky. Dodnes živou knihou je Polákova "Cesta do Itálie", první český moderní cestopis vůbec a stále ještě dobrý zdroj informací o Neapoli a jejích obyvatelích. Čtenáře zaujmou krásné věty typu: "Ženy k stáru, jako všude jinde, obzvláště ale v Neapoli velmi zlé bývají" nebo poznámka o tom, jak Neapolitanci vyhlásili válku pilnosti a vyhráli jí apod.. Rovněž Poláka zaujalo historické podzemí. Popisuje neapolský podzemní kult mrtvých, katakomby, Neronovy koridory, Grottu del Cane, Tragonarskou jeskyni, jeskyni Sibylly Kúmské a jeskyně v okolí Averna, tedy v podstatě tytéž lokality jako Bedřich z Donína. Větší pozornost věnuje katakombám Sv. Gennara: " Při špitále San Gennaro dei Poveri v labyrintském slohu dalecí, v lité skále vytasení sklepové se pod zemí táhnou. Ve třech polohách činějí byt nesmírné velikosti, který se prvním křesťanům připisuje. Zdá se, že by se pronásledovaní katolíkové v takovém počtu, na který z prostrannosti katakumb uzavírati můžeme, nadarmo do těchto skrejší byli utekli, zvlášť tenkráte, kde se na ně taková pozornost dávala. Tyto nepravidelné jeskyně snad již divochy nejprvnějších časů přechovávaly. Později tyto puchovité chodby obecným pohřebním místem učiněny byly, kde se těla do čtverrohých, podlouhlých, v skále vytesaných děr kladla a dsky, na kterých jména mrtvých vyrytá byla, zabedňovaly. Jeden Ezop, mne provázející, ujišťoval, že všecky ty zazděné hroby při jednom povstání od obecného lidu, který poklady v nich nalézti mínil, násilně zotvírány byly. Veliká hromada kostí zde leží, jenž dle starodávní povídky z mnoha tisíců posledním morem v Neápoli zemřelých, sem vházených, pochází. Do dolní katakumby jest třeba nejméně tři pochodně s sebou vzíti, poněvadž vlhkým a zavřeným povětřím světla každou chvíli hasnou, a vícekrát již se přihodilo, že obě pochodně zhasly a bloudící s velikým nebezpečenstvím se odtud vytočili, děkujíce za svou vycházku jen známosti cesty svého průvodce. Převeliké síně, kteréž se sem tam točí, celost svou nám nezjevily, poněvadž veliký již díl zasypaný leží. Biskup Január prý tady křesťanům kázával, kamenná stolice, na které sedal, a oltář, kde mši čítal, podnes se ukazuje." Pojedete li do Neapole, vemte si Polákův cestopis sebou. Je dobře dosažitelný. Nově vyšel v Odeonu v Praze v roce 1979 v nákladu 4.000 kusů a je doprovázen výbornou studií o italském osudu české literatury a M.Z. Polákovi z pera F. Wunschové.
SKUTIL J. (1949): Polákovy zprávy o Possilipské a Psí jeskyni z roku 1820 1822. Čs. Kras 2: 75 76, Brno.