Nickamínek z Kostrové jeskyně v Zádielské dolině

Dominantou Slovenského krasu je nesporně Zádielská dolina, která je svým převýšením téměř 400 m nejhlubším krasovým kaňonem na našem území. Při pohledu od vesnice Zádiel upoutá několik desítek metrů pod Zádielským kamenem na okraji doliny výrazný portál Orlí bašty. Blízko pod ním je vchod do Kostrové jeskyně, viditelný z údolí pouze částečně v zimním období, od jara do podzimu je zakrytý vegetací. Pokud chceme navštívit tuto jeskyni, musíme buď absolvovat nepříliš dlouhý, ale poměrně náročný, téměř horolezecký sestup od Zádielského kamene, anebo si udělat test své fyzické kondice a vystoupat z údolí více než 300 m po strmých suťových kuželech. Poměrně velká vstupní prostora jeskyně pokračuje ve východní části chodbou, která se částečně zužuje, na konci opět rozšiřuje a končí stropním oknem ve výšce asi 4 m. Celková délka je 37 m. Jeskyně vznikla na puklině. Je rozšířena opadem stropu. Pozůstatkem řícení jsou zaklesnuté velké bloky vápence v užší části chodby. Východní část jeskyně, dnes suchá, obsahuje pěkné sintrové povlaky. Naopak zadní část vstupního prostoru je vlhká a tvoří se tam nickamínek. I když z hlediska sintrové výzdoby se Kostrová jeskyně nemůže rovnat některým jiným ve Slovenském krasu, je ojedinělá množstvím lidských kosterních pozůstatků. Jestliže si pozorně prohlédneme zbytky několika sond, najdeme v různých vrstvách kromě lidských kostí i střepy a uhlíky ze starých ohnišť, dokazující někdejší přítomnost člověka. Archeologicky doloženo bylo působení lidu bukovohorské kultury ve dvou fázích a poté lidu kultury kyjatické, po kterém zůstaly kosterní zbytky se stopami lidožroutství. Skutečně i pro laika možná pod vlivem závěrů archeologů působí některé kosti dojmem, jakoby byly uvařeny. Co se v jeskyni odehrávalo v dávné minulosti je a nejspíš zůstane tajemstvím. Nicméně ani vznik nickamínku, jev prokazatelně současný, není dosud uspokojivě vysvětlen. Přitom tento bílý, zvodnělý, vysoce plastický materiál, tvořený převážně kalcitem a dalšími karbonátovými minerály, zajímá lidstvo po staletí. Nacházel totiž široké uplatnění v lékařství. Písemně se o něm zmiňuje již Agricola (1546). Důkazem značné popularity je i 79 synonym pro jeho název (Heller 1966). Kromě nejběžnějšího anglického "moonmilk" je to třeba "lac lunae" nebo "Bergmilk". Poměrně výstižný je slovenský "plastický sinter", protože v jeskyních může nickamínek vytvářet různé druhy výzdoby, podobně jako sintr klasický. Český název nickamínek pochází ze 17. století od obyvatel Sloupských jeskyní v Moravském krasu. Ačkoliv nickamínek se poměrně hojně vyskytuje v karbonátových územích Čech a Moravy, ze Slovenského krasu uvádí Pakr (1979) pouze několik propastí na planinách a pouze tři jeskyně. Nepopisuje žádný výskyt v oblasti Zádielské doliny, ani samotnou Kostrovou jeskyni, i když nickamínek tam pokrývá souvisle značnou plochu. V rohu severní stěny sahá do výše až 5 m v šířce 3 až 4 m. I jeho mocnost je značná, často 10 i více cm. Vzhledem k velké rychlosti růstu nickamínku, kterou můžeme pozorovat třeba i ve štole pod Petřínem (V.Ložek, ústní sdělení), je celkem možné, že výskyt v Kostrové jeskyni je značně mladá záležitost. Proto svědčí i další nové nálezy nickamínku na území Slovenského krasu (M.Hlivák, ústní sdělení).

Vnitřní struktura nickamínku z Kostrové jeskyně při velkém zvětšení. Zdejší nickamínek je tvořen pouze jehlicovitými krystaly kalcitu a vodou. Kresleno podle mikrosondové fotografie.

Nickamínek za vlhka obsahuje 40-70 % vody, je měkký, plastický, působí jako bílý tvaroh, po vysušení se z něho stává drobivý "křídový" prášek. Na jeho chemismus má vliv složení horniny, ze které vzniká. Kromě karbonátů může být tvořen také sírany nebo fosfáty. Jeho název tedy vyjadřuje pouze strukturu, která je charakteristická mikrokrystalickými agregáty. Při velkém zvětšení lze pozorovat síťoví drobných okolo 50 mm dlouhých, místy vroubkovaných, okolo 5 mm i méně silných krystalků (viz obrázek). Na vznik nickamínku existuje celá řada teorií. Hillová a Forti (1986) je rozdělili do 4 skupin: vysrážení z mléčné kapaliny, která se vylučuje na stěnách vápenců v důsledku úniku CO2 při mrznutí vody, jako součást životního cyklu mikroorganismů, konkrétně řas, plísní a baktérií, vznik při zvětrávání vápenců a sintrů, krystalizace podobně jako v případě sintrů a krápníků s tím, že za určitých, dosud přesně nedefinovaných fyzikálně chemických podmínek, krystaly nedorůstají větší velikosti. Ani jednu z těchto skupin teorií nelze zamítnout, žádná však nemá obecnou platnost. Vzhledem k tomu, že nickamínek se netvoří pouze v jeskyních, ale i v půdě, na omítkách sklepů, ve štolách, ve sladkovodních karbonátech nebo v prostředí dnešních korálových útesů, uplatňují se různě velkou měrou všechny jmenované mechanismy. Z mineralogického a geochemického hlediska byla provedena již celá řada studií. Více světla do problematiky by přinesly výzkumy mikrobiologické, protože činnost mikroorganismů bude mít pravděpodobně pro tvorbu nickamínku rozhodující význam. Ale i práce speleologů je v tomto směru velmi důležitá, protože vymapováním starých a hlavně nových výskytů nickamínku lze bez nákladných laboratorních rozborů zjistit, jaké podmínky například způsobují jeho náhlý počátek tvorby v určitém regionu a tato pozorování zobecnit.

Jaroslava Tipková

Literatura:

Agricola G. (1546): De natura eorum quae effluunt e terra. pt. (2) of Agricola G.: De ortu et causis subterraneorum. Basle, Froben.
Cílek V., Koloušek D. (1990): Mineralogické výzkumy v Českém krasu. Čs. kras, 41, 7-24, Praha.
Heller F. (1966): Mondmilch oder Montmilch. Geol. Blätter Nordost Bayern, 16, 1, 56-66.
Hillová C. A., Forti P. (1986): Cave minerals of the world. National speleological society. Alabama. 238 pag.
Pakr A. (1979): Rozšíření a ochrana nalezišť nickamínku. Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Ostrava, 117 str.