Ledové šílenství '93
aneb minus 200 a díra do nikam
Honza Kratochvíl, ZO 1-11 Barrandien
Vše se začíná 29. srpna ve 4,45. To se rozeřve budík. O půl hodiny později před domem staví Pavel a nakládáme zbytek věcí. Je příšerně. Z nebe padají provazy deště, obloha zatažená a ne a ne svítat.
Vyrážíme. Míjíme Benešov a přes Tábor a Budějovice se pomalu blížíme k hranici. Blízkost magické křivky, která nás odděluje od civilizace v nás probouzí skryté pudy, a tak, přibližujíce se Dolnímu Dvořišti, oba s rozechvěním vyhlížíme tolik známé houfy rozdychtěných prostitutek. Máme však smůlu. Je sychravo a holky to zabalily.
Ve Dvořišti se k nám připojuje Radko. Sice s Alenou, ale bez benzínu, protože nápis: "Poslední benzín před hranicí", umístěný na pumpě těsně za Budějoviceme se mu v dobré víře, že jde o reklamní trik, podařilo s úsměvem ignorovat. Naštěstí jsme se s Pavlem ukázali jako poměrů znalejší.
Holky to sice zabalily, kdo to však nezabalil, jsou naši
celníci, a tak se nám daří strávit tu věčnost.
Na prvním odpočivadle za hranicemi dotankujeme Radka z našeho
kanystru a už mažeme do lůna "Evropy". Někde v
polovině pak zblajzneme Táslerovic kachničku, kterou prý
tento dobrodruh popravoval se slzami v očích (o to víc
obdivujeme jeho chuť k jídlu) a k večeru přejíždíme
hranice do Slovinska.
Jako již tradičně zajíždějí oba bratři nejprve do Skofje Loky za předsedou slovinských jeskyňářů Gregorem Pintarem, kde se usalašíme na noc.
Po shlédnutí obou Gregorových dětiček a jeho ženy Mariny s třetím potomkem ukrytým kdesi uvnitř se všichni skloníme nad plány nových "tisícovek" na Monte Caninu, které obhospodařuje naše italská a slovinská konkurence. Nezbývá, než teskně závidět. Přitom však zjišťujeme, že místní pivo Union není zas tak špatné, a tak se pomalu zklidňujeme a plni předsevzetí nakonec usínáme.
Dopoledne nás zastihne opět na cestě. Přes Kranjskou Goru a sedlo Vršič doputujeme do Julských Alp, kde po nekonečném kličkování úzkými silničkami a obdivném fotografování každé blbosti (to z mé strany) staneme nakonec na břehu říčky Lepeny, abychom se zahleděli nahoru do kotle pod Skutnikem, do míst našeho budoucího tábora.
V tom, že vynášky jsou zřejmě největší atrakcí každé expedice, mě utvrzují rostoucí hromady materiálu před mým batohem, o které poctivě losujeme. Také převýšení přes dvanáct set metrů a vědomí, že jsou už tři odpoledne a do tmy musíme být zase zpátky dole, kde necháváme stany, je víc než povzbuzující.
A tak jdeme. Zatímco se Pavel sice potí jako kůň, ale brzy nám mizí z dohledu, aby na nás počkal až nahoře, jeho bratr nemá ani orosené čelo a celou cestu vysvětluje, gestikuluje a rozpráví. To mě rozčiluje, protože sám jenom táhnu a posupně mlčím. A tak to jde den a po něm druhý, až máme nahoře všechno. Tábor je postaven, je krásně, vidíme odtud celé hory, což uklidňuje zejména při ranní hygieně.
Podle stavu sněhu ve vchodu Ledového šílenství jsme optimisty a plánujeme první seznamovací akci. Nejprve obhlédneme situaci přímo v Ledové šachtě a po zralé úvaze se rozhodujeme letošní výpravu orientovat na Suchou větev jeskyně za plazivkami. Zde se pak v ústí první šachty pokouším asistovat Pavlovi, který přestrojuje dva roky starý krkolomný traverz našich novozélandských kolegů.
První velká akce následuje hned nazítří. Zalejzáme. Pobyt v podzemí plánujeme tak na dvanáct hodin. Postupně prostupujeme šachtami suché větve, které Pavel jednu po druhé osazuje bezpečnějšími nýty. Radko střídavě fotí a filmuje. To do té doby, než zjistí, že vodotěsný futrál za 380 marek, zakoupený speciálně pro tuto akci, je v podzemí naprosto k nepotřebě, a tak kameru brzy zanecháváme za sebou.
Konečně se dostáváme na dno "šedesátky" -
sedmé šachty v pořadí. Zde končí mapa.
Po malém občerstvení a výměně karbidu pokračujeme úzkým
meandrem dál. Další dva stupínky slezeme bez lana. Na moment
narážíme na rychle proudící potůček, který se ovšem hned
zase ztrácí. Explorujeme každičkou skulinu, ale vše
nasvědčuje tomu, že jediná cesta jde stále kupředu.
Následující šachtičku už musíme vystrojit. A opět
meandřík. Všechny partie jsou až zoufale mladé, takže moc
místa okolo člověku nezbývá. Po několika metrech míjíme
vodopád - znovu bez naděje na průlezný přítok.
Překonáváme poslední úžinku a vydechneme si. Jeskyně nás vyplivne do dómku s facetami a nádherně zařízlým korytem potoka, který se ztrácí v hluboké šachtě. A tak zatímco Radko dokončuje exploraci okolních puklin, a vzápětí se loučí a začíná stoupat vzhůru, aby dohlédl na kameru, Pavel a já zůstáváme a vystrojujeme. Po cestě zpátky pořizujeme ještě pár fotek a vylézáme něco před půlnocí.
V následujících dnech se silně horší počasí. Sedíme v táboře, nevidíme na krok, a ze všech stran na nás kape. Vytáhli jsem rum. Běsy kolem však nepolevují. Každou chvíli slyšíme rachot kamení nad ledovcem.
Po dvou dnech nicnedělání jsme už tak zblblí, že vymýšlíme věšák na manželky a soutěžíme (tedy kromě Aleny) ve chcaní. Sílící degeneraci a rozklad se proto snažíme přebít jakoukoli činností, a tak se rozhodujeme, pokud to půjde, alespoň hlouběji prozkoumat sněhové podmínky v Ledové šachtě. Dál do jeskyně si netroufáme.
Jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že šachta, i když nefuní, je až na dno průlezná a led ji neuzavřel. Objevujeme dokonce i dva roky staré stopy po Zélanďanech. Fotíme. A je tu i další klad - ve sněhu jsme parádně očistili svůj zadělaný vercajk.
Už nazítří se počasí lepší. Okolní hory se vyloupnou
z mraků a my jen zíráme. Jsou bílé.
Rychle se chystáme na velkou akci. Tentokrát s sebou bereme i
mapování. Měření začínáme ze dna "Šedesátky"
a zdokumentujeme jeskyni až po poslední nově objevenou
šachtu. Tam zanecháváme věci a jdeme "nalehko"
objevovat dál.
A opět se všechno úží do meandru. Zdoláváme v něm dva
volně lezitelné stupně, pak se ale zavírá do neprůlezna. Na
řadu přichází Pavlovo kladivo. Chvíle hekání, vzteku a
několik břeskných nadávek a cesta je volná! Ještě se v
meandru párkrát zatočíme a ... ZÍRÁME DO PRÁZDNA !!
Chodba se rozvírá do obrovské prostory v jejímž stropě jsme
stanuli. Než nám to dojde tiše a s úctou nakukujeme dolů.
Pak se rozhulákáme. Házíme dolů kameny. Výšku odhadujeme
na 30 - 40 m. Jenže zradí nás to nejpotřebnější! Lano! Ve
vaku zbylo tak dvacet metrů. Proto se rozhodujeme dotáhnout
mapu až sem a dóm si holt nechat na jindy. Zatímco však při
pohledu na nově objevené prostory nám nezbývá než
spokojeně vrnět, při mapování je to horší. S úžasem
zjišťujeme, že většina záměr v meandrech vychází do
plusu. A tak na chvíli znejistíme. Nakonec se však na
kýženou dvoustovku dostáváme.
Příští dny jsou ale už opět zahaleny mlhou a k dešti se postupně přidávají kroupy. Nad táborem se honí bouřky a v okolních stěnách se ozývají první vodopády. A jak jsou dny, začíná nám být jasné, že svůj dóm si letos už asi neprozkoumáme.
V rámci nicnedělání opět blouzníme. Rum dochází! Přesto však ještě s jeho pomocí stíhám vytvořit absolutní rekord, kterým v naší soutěži s náskokem vítězím. Také věšák už dosahuje olbřímých rozměrů a doznává několika rafinovaných vylepšení. (Alena se tváří zarputile a dělá, že nic neslyší).
S horšícím se počasím se zvyšuje i květnatost expedičního výraziva, což všechny okouzlí natolik, že jsem coby bývalý učitel, ve zvrácené fantazii bratří Táslerů tudíž obrozenec, pověřen se s tímto problémem vypořádat a některé výrazy kodifikovat. A tak vzniká unikátní významový slovník, jehož publikovatelnost je však bohužel sporná.
Když se pak počasí nepatrně umoudří, zbývá nám
jediné, a to natočit pár záběrů pro brněnskou televizi,
což se nám i přes potíže s kamerou nakonec ve vstupních
partiích jeskyně podaří.
Poté už jen vyhlížíme chviličku bez věčného deště a
narychlo balíme a utíkáme dolů, kde se v Dómu Klementa Júga
nad starým známým Unionem loučíme. Zatímco my s Pavlem
spěcháme směr Čechy za prací, dr.Tásler s chotí neváhá
prostřednictvím své dobročinné mise na Istrii investovat
část svých devizových rezerv do válečných daní a dávek a
podpořit tak ušlechtilé Chorvaty v jejich obětavém boji za
lepší svět.
A ještě účastníci:
dr.Radko Tásler - šéf orchestru
Pavel Tásler - technický vedoucí
Alena Táslerová - provianťák
(všichni ZO 5-02 Albeřice)
+ moje maličkost tj. Honza Kratochvíl - děvečka pro všecko
(ZO 1-11 Barrandien)