Kanada - divočinou severu
Leoš Šimánek, Čestmír Šebesta

V loňském roce vydala nakladatelství Country PLUS a SKIPPY Hradec Králové knihu dvou českých emigrantů žijících v Německu "Kanada - divočinou severu". Popisují v ní plavbu po kanadské řece Mackenzie, kterou si zpestřují poněkud střeleně pojatými výlety do okolí. Následující speleologická akce se odehrává v okolí řeky South Nahanni, přítoku Mackenzie River. Aby se dostali k ústí jeskyně, naši hrdinové zdolávají několik set metrů vysokou skalní stěnu za pomoci feldflašky, kterou používají namísto vklíněnce.

Konečně jsme na skalní terase u vchodu do jeskyně, který je částečně zavalený balvany. Chvíli odpočíváme a rozhlížíme se kolem. Jsme rádi, že máme výstup za sebou.
"Jak můžeme být vysoko?" ptám se Leoše.
"Podle mapy je ta stěna vysoká dva tisíce stop, to je asi šestset padesát metrů. No a my jsme vylezli o třináct délek lana. Krát čtyřicet, to je něco přes pětset metrů. Docela slušný výkon. Kde už jsi všude lezl ty, Pavle?"
"Já jsem byl ve skalách akorát jednou ve Vogésách. Je tam cvičný terén."
Pavlova odpověď mi vyrazí dech. Myslel jsem, že je taky zkušený horolezec. Na to, že jsme oba začátečníci, jsme tuhle stěnu zdolali celkem slušně. Leoš myslí, že jsou tu úseky čtvrtého až pátého obtížnostního stupně!
Po chvíli se pouštíme dál. Přelezeme kameny a vstoupíme do jeskyně. Ale po třiceti metrech narážíme na skálu. Jsme zklamáni a nechce se nám věřit, že celý náš namáhavý výstup byl k ničemu.
"Kluci! Našel jsem cestu!" volá na nás Leoš, který s baterkou prohledává jeskyni. Objevil úzkou štěrbinu, kterou se protahujeme do chodby, vedoucí do nitra skály. Po padesáti metrech se chodba rozšiřuje. Jsme ve veliké jeskyni - na břehu podzemního jezera.
"To je teda dobré! A dál můžem plavat!" suše konstatuje Pavel.
"Třeba to nebude moc hluboké!" říkám a přivazuji na provaz kámen. Na několika místech ho pouštím do vody. Nikde není víc než metr.
"Jdu to prozkoumat!" říká Leoš a vleze do vody.
"No, to je ledárna! A dno je kluzké jak mýdlo! Tam je snad led, nebo co!" Jde dál a světélko baterky se stále zmenšuje.
"To je paráda! Pojďte za mnou!" slyšíme ho z dálky.
"Jak je to daleko?"
"Tak asi sedmdesát metrů. Ale dávejte bacha, děsně to klouže!"
Vstupujeme do vody. Je ledová a těch několik minut brodění je utrpením. Konečně jsme zase na suchu ve velké krápníkové jeskyni, ze které vedou po obou stranách další dvě chodby.
"Tak kudy dál?"
"Na sever! To je přímo do nitra hory!" rozhodne Leoš.
Ujdeme asi čtvrt kilometru. Je čím dál chladněji a po chvíli zase kloužeme po ledu. Je na zemi i na stěnách. Vlhké šaty na nás začínají tuhnout. Chodba se rozvětvuje, a tak chvíli zkoumáme, kudy dál.
"Pojďte sem, tady je ledopád!" volá Leoš.
Rozhodneme se, že tam zkusíme sestoupit dolů. Leoš jde první. Svítí si baterkou a opatrně se přidržuje rampouchů. Náhle uklouzne a už se řítí dolů. Pak baterka zhasne a zdola se ozývá hekání a nadávky.
"Stalo se ti něco?!" ptám se ho.
"Ani ne. Jenom jsem narazil prdelí na něco děsně špičatýho! Až polezete dolů, tak se raději držte při druhé straně!"
Zapalujeme svíčku a sestupujeme dolů. Leoš sedí na bobku a ohmatává si zadek.
"Posviť sem, ať vidím, do čeho jsem to vlítnul!"
Nevěříme svým očím! V ledu je zamrzlá kostra ovce a žebra trčí z ledu jako vidle. Narazit na ně bylo určitě hodně nepříjemné!
"Tady je ještě jedna kostra!" hlásí Pavel.
"A našel jsem baterku. Sklo i žárovka jsou v čudu!"
To je ovšem nepříjemná zpráva. Naštěstí máme ještě tři svíčky. Doufejme, že nám vystačí. Popadla nás objevitelská vášeň a neradi bychom se vraceli zpátky.
"Pojďte, jdeme dál!" pobízím kluky.
"Půjdeme pořád na sever a zabloudit nemůžeme. Ty dvě křižovatky, které jsme prošli, si zapamatujeme!"
Jsme už sice zmrzlí jako drozdi, ale jdeme dál. Led zmizel a chodba je docela suchá.
"Kluci, tady je učiněný ovčí hřbitov! Jak sem ty ovce vlezly, proč pochcípaly? Ta jeskyně musí mít ještě nějaký další vchod!"
Ten bychom rádi našli! Cestou napočítáme okolo stovky koster. Muselo tu zahynout celé veliké stádo. Ale proč?!
Zapalujeme předposlední svíčku a jdeme dál a dál. Chodba se zase rozšiřuje, ze stropu visí krápníky. Pak začínáme stoupat a snad se blížíme k východu. Jdeme ještě asi půl kilometru a pak náhle chodba končí. Musíme zpátky. Dohořívá i druhá svíčka, a tak zapalujeme poslední. Trochu zneklidníme. Tápat jeskyní potmě by bylo velice nepříjemné a šplhat vzhůru okolo ledopádu ještě horší. Třeba ovce sklouzly dolů právě tam a jiná cesta ven nevede. Tak takhle bychom skončit nechtěli!
Když přicházíme k ledopádu, zbývá ze svíčky jenom kousek. Drápeme se nahoru a jdeme ke křižovatce chodeb. Leoš se podívá na kompas.
"Tudy je to na jih, to znamená ke stěně kaňonu! Tam by mohl být ten druhý východ!" říkám, a tak jdeme doleva.
Chodba je poměrně nízká a blyští se ledovými krystalky. Leoš dělá snímek a led na okamžik zazáří tisíci odlesky jako v pohádkové jeskyni skalního skřítka. Tunel je čím dál nižší a my musíme lézt po čtyřech. Ale po dvaceti metrech se zase naštěstí rozšíří. Pak dohoří i poslední svíčka. Stalo se, čeho jsme se obávali. Ocitáme se v absolutní tmě, hluboko v nitru skály. Naštěstí máme ještě krabičku zápalek, a tak si můžeme čas od času na chvíli posvítit. Prodíráme se temnotou a není nám do smíchu. Zmrzlé šaty nás zebou na těle. Bude tu jistě nejméně deset stupňů pod nulou a vůbec už si nedovedu představit, že je venku teplo a Palo někde u řeky běhá bos a v trenýrkách. Proklínám se teď za to, že jsem navrhnul, abychom jeskyni prozkoumali. Ještě, že alespoň Leoš neztrácí optimismus.
Chodba se snižuje a musíme znovu lézt po čtyřech. Zebou mě ruce a prsty už mám úplně bez citu. Po chvíli se chodba větví.
"Zkusíme to doprava," navrhuje Leoš. Nečeká na odpověď a jde dál. Klopýtáme za ním. Chvílemi odpaluje blesk od fotoaparátu, který na kratičký okamžik osvětluje cestu. Po padesáti metrech chodba končí. Zase se musíme vrátit a když přijdeme na křižovatku, jdeme tou levou chodbou. Náhle ucítíme na tváři závan teplejšího vzduchu. Určitě se blížíme k východu!
"Světlo! Před námi je světlo!" vykřikne najednou Pavel.
"Za chvíli budeme venku!"
Východ z jeskyně vypadá jako dračí tlama. Ze země i ze stropu trčí ostré rampouchy, kterými si musíme prolámat cestu na svobodu. Pak nás oslní paprsky zapadajícího slunce. Ocitáme se na široké skalní terase, porostlé smrky, a jsme nevýslovně šťastni. Jak je to krásné zase vidět nebe, slunce, stromy a slyšet zpívat ptáky. Nechybělo mnoho a byli bychom uprostřed léta zmrzli, stejně jako ty ovce pod ledopádem!

Později se autoři dozvídají další podrobnosti o této jeskyni.
Jeskyně má ještě jeden, dobře přístupný vchod na západní straně. Tímhle vchodem se tam také dostalo to stádo ovcí. Podle vědeckých analýz se to stalo před dvěma tisíci lety. Jeskyni objevili v roce 1971 francouzští Kanaďané a pojmenovali jí Grotte Vallerie.

Na úvodní stránku ČSS
CSS main page