Básník se vrací do Českého krasu
Zas po letech jsem přišel za večera
v kraj svého mládí. Za údolím stráň
do měkce zahnědlého pološera
již splývala, leč nad ní chrámu báň
se skvěla dosud v nebesklonu vzňatém
jak stará malba na pozadí zlatém
I zámek prostý, školu, hrstku střech
svit pozdní opřádal jak zlatý dech.
Svatopluk Čech, 1896
Chladná jeskyně, jižto rozkladité
větve tvého tam zdí pně, náležitě
mne před outokem slunce bude chránit
před větrem bránit
Z tvých si halouzek uplet věnec stkvostný
u tvých kořenů, stromu přemilostný
svou já budoucně s šeptem tichých hlásků
hlásat chci lásku
Pavel Josef Šafařík (1795-1861)
Speleologická Slávy dcera
Václav Cílek
Slavný básník českého i slovenského národního
obrození Ján Kollár, který se sám označoval jako
Čechobratr protištúrovský, se narodil v roce 1793 v
Mošovcích na úpatí Velké Fatry. Studoval v Bánské Bystrici
a později v německé Jeně, kde se seznámil se svou budoucí
ženou Wilhelmínou. Rodiče lásce nepřáli a budoucí tchyně
namluvila dceři, že Kollár umřel a Kollárovi zase, že Mína
je po smrti. Takže oba mladí lidé déle jak deset let trpěli
a vzpomínali na sebe jako na životní lásky a nebožtíky, až
se náhodou lež provalila a byla z toho veselka.
Jak tak Kollár trpěl, tak psal jedny z nejkrásnějších
básní své doby, na které navázal např. K.H.Mácha a další
romantici. Když konečně přestal trpět, tak se pouštěl do
politických a historických blábolů, kterými zaneřádil
jinak solidní básnickou sbírku Slávy dcera, ve které
se objevuje pár zajímavých speleologických motivů. Kollár
kromě toho vydal pár dalších děl, např. sbírku národních
písní a dokonce esej Dobré vlastnosti národu slovanského,
kterou nevhodně publikoval v Srbsku.
V soupisu jeskynní literatury by neměla chybět 33. znělka
Slávy dcery napsaná v roce 1832, ve které se zmiňuje o
Býčí skále v Moravském krasu. Nazývá ji zde Běžiskalou
a přirovnává k solným dolům v polské Věličce:
V bok mne vrchu jednoho tu zvala
bahnitá a úzká cestička
do jeskyně jako Vělička
křivé, tmavé jako Běžiskala,
mrákotu však její pronikala
dymokurná vprostřed smolnička
tak že vinník, sloup i metlička
jasně se mi v očích ukázala.
Pokud máte pocit, že Kollárovi příliš nerozumíte, je to naprosto oprávněný dojem. Snažil se totiž sjednotit češtinu se slovenštinou a vyšlo mu z toho cosi nesrozumitelného a nepoužitelného, jak si ukážeme při popisu jeskyně (zde tunelu) a zvláště v krásné pasáži ze 105. znělky o jeskyni a propasti plné nepřátel Slávů neboli Slovanů:
Před tunelem tímto ďábel vtasil
špalek co stůl proti divanu,
na němž zloboch rovný tyranu
surové své údy rozmaňasil.
Zvláště poutavá je pasáž o Slávopekle:
V Slávopekle tomto plno draků
Černokněžníků, sov, tasanů
mátoh, světlonošů, bolvanů
tříbků, zmoků, běsů, vukolaků
pikulíků, mořen, rosomáků
přišichvostů, oblud, šklubanů
potom vydřiduchů, katanů
ozembuchů, fiflen, ušklebáků.
Kollár pochopil, že takovýto text potřebuje vysvětlivky,
které nakonec tvořily další díl Slávy dcery. Snadno
tam zjistíme, že pikulík je duch služebný v nádoby
zavíraný, že bolvan je modla či velký daremný člověk a
že odtud pochází maďarské slovo balvan, mátoha je zlý
duch, bzdoch je smraďoch apod. Ve vysvětlivkách se však taky
dozvíme důležitou věc, že krápník či rampouch se moravsky
řekne křenec jako ve verši palác z křenců ledových.
Večerní navštěvování milenky v sobotu se označuje jako
ohledy a dokonce se s údivem dozvíme, že na Turci se místo
ano používá slovo tuliby. Slovenští kolegové pak silně
nesouhlasí s tvrzením krajana Kollára, že Slovák, který se
diví, používá citoslovce hý! Zato lze věřit
tvrzení, že slovo pleso vzniklo z přídavného jména plechý
ve smyslu čistý, hezký, švarný.
Na závěr si ocitujme báseň ze 13. zpěvu části Léthé
věnovanou, jak jinak, poustevníku Ivanovi ze Sv. Jana pod
Skalou:
V pravé této Svatohory straně
leží utěšená pustinka
tu ční skála a v ní jeskyňka
kde muž bydlí v modlitbách se klaně
Ivan to, toho vrchovaně
starého, jest slavná svatyňka
jehož přítelka i kuchyňka
čtrnácte let v Čechách byla laně
Nemiluji sice v náboženství
onu přepjatost a choulivost
která snadno vede k třeštění,
k tomuto však pronikla mne čistá
poustevníku z Chorvat uctivost
že trůn nechal radše nežli Krista.
Ján Kollár patří mezi největší postavy 19. století, i
když v pozdějším věku se stal obětí svého postavení
slovanského profesora ve Vídni a vládního důvěrníka a z
básníka se změnil v přihlouplého politika. My jsme mu však
vděčni za jednu z prvních zmínek o Býčí skále a jeskyni
ve Sv.Janu pod Skalou.
Jelení příkop sad rozkošný
hezčí než každý jiný,
na vrchu květy a ovoce
v dolině lesíček stinný.
V dolině lesů je šumění,
zrkání potůčků malých
v létě tam bývalo jeviště
chlapeckých her mých kalých.
Tam stavěl jsem mlýnky, tam lodičky
jsem po dlouhé niti vodil
tam jsem se kvůli krápníkům
jeskynní studánkou brodil.
Tam jsem se soudruhům osvědčil,
pěkně, že po stromech lezu,
tam jsem si shledával kameny
sbíral si hlemýždě z bezů.
Hlemýždě překrásně zbarvené,
růžové, černožluté
v placatý koláček stočené
v růžek zas zavinuté.
Domů jsem nosil ty poklady
zvlášť ty přecenné šnečky,
do rána vždycky pak zasmrádly
a otec je vyhodil všecky.
Den jak by v kroku stál
a nepoznal ni rána,
jen srdce slyšet jest,
jež tepou polekána.
Kraj půdy hlídá les,
v němž strom se chmuří každý,
jak paprsk sluneční
by v sobě skrýt chtěl navždy.
Tu ptáků hlaholy
jsou v ticho pohrouženy,
a dříme příroda
i holé skalní stěny.
Zde usnul dravý čas
a zhasla jiskra tvůrčí,
zem čeká, co jí duch
věčnosti v podíl určí.
Bůh slovo přerušil
tu ve dni šestém náhle,
den sedmý pohřbil je
v své hloubi neobsáhlé.
Punkva zpívá
F.S.Procházka
(Písničky kovářova syna, 1922)
Na dně propasti tmám
v touze po slunci lkám,
oblohu modrou bych pila
a břehy zelené ryla,
spoutaný vězeň chci ven
k lásce a radosti v den.
Slizký, bezoký mlok
líně zkalí můj tok,
a já chci jiného druha,
barvami hráti jak duha,
za noci červnové vzkvést
stříbrným jiskřením hvězd.
Proto lámu se z pout
černý opustit kout,
prorývám balvany denně
dál a dál v hněvivé pěně,
až slunci, opustě sloj,
vstříc zazní volný můj zdroj.
U mne, poutníče, staň,
nabeř perel mých v dlaň,
máš také, syn tvrdé hroudy,
v duši své ztajené proudy,
jako já z temnot je šiň,
se sluncem blažený splyň!