Krasové putování Jana Nerudy
Na Istrii
Nechť se člověk ubírá pahrbky přímořskými,
pokrytými kolem Rovinje samým hustým lesem olivovým, nebo z
objemné Istrie "červené" přejde do Istrie
"černé" směrem k hlavnímu městu istrianského
Pazinu (Pisino, Mitterburg), příroda poskytuje dosti
příležitosti, abys si vysvětlil zdejší poměry
společenské. Podnebí je zde, vyjma část severní, kde holý
Kras, rozkošné. Přirovnávají je jižní Francii, jejíž
květeně prý zdejší zcela odpovídá. Zde bují oliva,
cypřiš a myrta, roste tmavý lavřín vysoko jako buk, zrají
mandle, rozkládá se datlová palma, fík, korkový strom, a
celou řadu jižních rostlin, hlavně barvířských, jmenují
ti, které by se zde - mohly pěstovat. Avšak těch
lavřínových Abbazií, milenských vinic, rovinjských hájů
olivových, poljenských lesů korkových je velmi málo, víc
holé půdy než pastvišť, víc pastvišť než půdy orné, ba
i lesů vůbec, třeba jen severních bukových, málo, a ty jsou
erární. Kde ale nepoměrně víc pastevců než rolníků,
také víc chuti k užívání "pěti prstů", třeba i
násilné pěsti. Mají tu mnoho kamenného uhlí, mnoho
krásných, již za dob římských známých, za dob
benátských slavených lomů kamenných, ale dobývání uhlí
je v počátcích, lomy jsou zasypány.
Postojnská jeskyně - dřevoryt z časopisu "Ueber Land und Meer", Jg. 1885
Mnoho zavinila vláda benátská, kácejíc
schválně lesy, vyssávajíc zemi, aby ji udržela v podruží,
mnoho zaviňuje posud pověstná istrianská lichva, mnoho ale
též příroda sama, ovšem ne nepřemožitelná, ale velké
péče a obezřetnosti vyžadující a - posud obého
nenaleznuvší. Dvě třetiny půdy istrianské jsou vápennity,
téhož útvaru jako divoký Kras. Nesčíslných tu podzemních
jeskyň, náhle se rozvírajících rozsedlin, trychtýřovitých
či neckovitých "dolin". Na dně některých usadila
se prsť a vyrostla víska, dno jiných přijímá říčku či
potok, které se po velmi krátké pouti vrhají do nich s dutým
hukotem, aby někde za břehem vyproudily se co neznámé
podvodní řeky do moře. Živé vody tu málo, řeky jen
nepatrné, málo které dobíhají až k moři na povrchu
zemském, jako Mirna, nebo Raša, málo tedy také vodních cest
uvnitř země. Místy zadržuje hlínitá zem vodu a kaluže ty
jsou pro celou krajinu jedinou spásou. Některé z jeskyň jsou
také zas částečně živiteli svého okršlku. Viděl jsem nad
některými tisíce divokých holubů se vznášet, jako mraky se
k nim nížili a zmizeli uvnitř, kde mají hnízda svá.
Na cirknickém jezeře
Slovinská krajina je pravý eskamotéř; o několikeru jeho
kabinetních kouzlech vypravoval jsem již. Její půda je pravou
kouzelnou lahví, nebo chceš-li nevyčerpatelným rukávem
eskamotéřovým, nebo chceš-li i rukou jeho, na rychlé volty
uvyklou. Mezi její zázraky patří také cirknické jezero, as
hodinku jen od štace Rakeku vzdálené, přec však již světa
daleké, tiché, idylicky rozmilé. Známo, že velké to, na
dvě hodiny dlouhé, místy až hodinu široké jezero pro
nějakou dobu každý rok zmizí úplně a zase se úplně
naplní, známo pořekadlo: V cirknickém jezeře může se sít
i žnout, lovit i honit v jednom roce.
Skutečně má zde rolník po část roku valný kus pozemků svých pod vodou, na čas mu pak vyniknou co kyprá, bujná louka, ovšem až příliš bujná, pokrytá nejen travou, nýbrž i tvrdým rákosím. Odtok děje se pomalu, přítok velmi rychle, neočekávaně. Mnohý, který si vyjel na druhý břeh k svatbě nebo křtinám ve voze, musil zpátky již po loďce.
V červnu odtok začíná a tu je jezero nejzajímavější. Velké prostory jsou hlubokou ještě pokryty vodou. Po hladké, tiché pláni té, v níž se zrcadlí lesy vršitého pozadí, dodávající vodě nejprv barvu temně zelenou, pak světle, až konečně modrozelenou, jakou bývá barva sluncem oblitého klidného moře, šplouchají se za dne divoké kachny a krouží k večeru lesknavá hejna racků a mořských vlašťovek. Od Cirknice samé ustoupla pak již voda hezky daleko, na výběžku městyse stojící socha krajana našeho sv.Jana z Nepomuku nedozírá již ani na vodu. Poblíž břehů se tráva již seká, dále jsou pruhy vody a pruhy travnaté v malebném propletení a rozmanitém střídání se. Některé pruhy jsou ještě čisty, hejna ryb, pronásledovaných obrovskými štikami, prohánějí se zde a krouží kolem trychtýřových bodů, vírů to, do nichž v širokých se točíc kruzích voda znenáhla se propadá, berouc celé to množství ryb s sebou kamsi do tajných podzemních skrýší, aby je po měsících vydala zas zdrávy a čerstvy, ba stučněly. Na jiných pruzích již tlačí se rákosí na povrch. Bílé zvonkové květy, podobné našim konvalinkám, jen že značně větší, prokvétají mezi tím, místy rozkvětá ohnivá lilie, oblétaná ohnivou libelou. Zde ještě může naše loďka lehce se nést, voda místy proudí jako potokem, jen pavučiny po rákosí se pnoucí vadí zraku a zaměstnávají stále ruce naše. Ale hned vedlé již rákosí houstne, květů je víc a víc, vodní mech vysílá vždy bohatší kadeře k povrchu, loďka musí zahnout, aby někde nezabředla.
Rybář cirknický je v té době obojživelníkem. Oděn v prostý oblek plátěný pohrdá již loďkou. Sleduješ-li ho na obchůzce jeho, poznáš snadno, kde zelená plocha zrak tvůj klame a kde je půda již pevna. Místy vrhne se rybář do vody a plave kus cesty neviděn dál, místy zas vynikne, krok jeho vydává šplouchavý zvuk a jen namáhavě propracuje se noha bahnem, a místy zas kráčí lehce a pevně.
Nejen zmíněnými již víry, i jinak odtéká spousta vod. Vrchy jednu stranu jezera vroubící jsou jako by obrovskými houbami, na úpatí jejich jsou skuliny a mohútné jeskyně, jimiž voda přichází či odchází. Jedny "berou", druhé "dávají". Každá jeskyně či "jama" je dle vlastnosti své známa, "dávajícím" se žehná, o "beroucích" vypravují se strašidelné pověsti. Z blahodárných je hlavně známa "Suchdolca" a "Bubnarca", z loupežných hlavně "Sviňská jáma", "malá" i "velká Karlovca". Vnitřek i průběh jeskyň těch beroucích - do ostatních vniknout je pro náhlé přívaly příliš nebezpečno - není ještě prozpytován. Příchod k nim je snadný, vstup vrouben hromadami uschlého rákosí, pak se kráčí po mohútných skalních rozvalinách - avšak mimo čas odtoku nejsou přístupny vůbec a v čas ten hučí odtékající voda ve velké Karlovci tak děsně, že nenašlo se posud lidí dosti odvážných.
Vchod do pecery
Jen jeden se našel. Prostý to rybák cirknický,
dle rodinného domku svého "Baštek" nazývaný,
avšak široko po krajině známý co "barkář a spisovatel
samouk". Je to muž, as jaký byl náš Jiří Volný,
ovčák v Kratonozích, o němž Jungmannova historie dí: -
"básník přirozený a jeden z lepších". Baštek je
vůbec uznán co "jeden z lepších". Odvážil se
jednou na pouť velkou Karlovcou a vykonal ji šťastně, vyšed
na světlo denní až někde u sv.Skociána, o celou míli dál.
Popsal pouť svou sám v časopise prostonárodním. Dojemný je
popis jeho, kde se dotýká hrůz samoty, a nejdojemnější tam,
kde popisuje, jak přemožen dojmy na kolena sklesl, zvolav:
"Zde se ještě nikdo nemodlil!"
Barkáři cirkničtí jsou vůbec zajímavi, pro nás již tím, že všichni rozumějí česky. Byli v námořnictvu, sídleli v Polje, slýchali sta námořníků Čechů mluvit a Slovinec je chápavý.
Krásné je jezero cirknické, krásná poetická idyla. Jezdil jsem po něm, v sny zapředen, za jasně rozlitého slunce, když nebe bylo plno skřivánků a vody plny libel. Naslouchal jsem na něm Vilharovým lahodným čtverozpěvům slovinským za večerního šera, když měsíc po jezeře se houpal a mořské ptactvo v širokých kruzích loďku oblétalo. Díval jsem se na ně, když déšť se k němu hrnul, a obloha, vrchy i jezero jediný byly šedivý plášť - vždy, vždy bylo krásné! Ale nejkrásnější, nejpoetičtější místečko je zde ostrůvek, uprostřed jezera vystupující.
Diamantový důl
Nevím, jmenuje-li se ostrůvek Vornek a víska na
něm Otok nebo naopak, jak pravdě podobněji - obého jsem se
dočetl i doslechl - ale nelze sobě nic genrově pěknějšího,
ba dojemnějšího myslit nad ostrůvek i vísku. Je to
územíčko sotva tak velké jako štvanice na Vltavě, vystupuje
ale příkře, je vroubeno vrbovím a roštím, nahoře je kus
pole a kus louky, pak něco ovocných stromů, dále as deset
zádumčivě, ale čistotně vypadajících staveníček, v
nichž dětí jako by naseto, a konečně malý kostelíček,
jednou jen do roka otevřený a řídce nalezaným mučedníkům
Primu a Felicianu věnovaný. Ale kostelíček ten, na samém
vrchu ostrova ležící, kyprým kapradím obrostlý, vysokým a
starým lesíkem obklopený, tak tichý a zapomenutý, malebný a
jednoduchý, stinný a dojemný - ten zjevem nad obyčej
poetickým, jeho obraz stinný skane jako kapka balsamu do duše
- zde by srdce v samovolné robinsonádě stalo se zas srdcem
dětským, bohatým!
Vešel jsem do jednoho z otockých obydlí. Čisto zde jako v slovinských obydlích vůbec. Strop pěkně vykládaný a lesklou černou barvou natřený, stěny jako křída bílé, kolkolem širokým kruhem na skle malovaných, zrcadelných obrazů nebo fantastických barevných výstřižků papírových lemované, stůl a lože lesklá bělost, kamna obrovská, čtvrtinu jizby zaujímající.
Cirknice jsou městys šťastný, milý. Obyvatelstvo je národně probuzené, zpěv se rozléhá po pěkných budovách, pod košatou lipou na náměstí je volná beseda "slovenská čitavnica". Mezi Slovinci je Čech ihned doma. Užíval jsem zde pohostinnosti rodiny Gerbičových. Otec přímá povaha, syn jako by vlastní bratr, matka - jako bys do věrných očí české své matky hleděl. A když dole ponocný své: "Ura je deset" provolával, naslouchal jsem jezerním pověstem a zahleděl se ven do dalekého třpytu dřímajících vod. Byl jednou chudý rybák, jehož chyže stála nedaleko velkého Karlovce. Na druhé straně jezera byl hrad hraběcí, v hradě hraběnka; hraběnka milovala mladého rybáka a rybák miloval mladou hraběnku. V noci dojížděl k ní rybák na loďce své, ale starý hrabě dal jednou zhasit světlo v chyži rybákově, roznítil světlo u Karlovce, a když se rybák vracel, strhly ho vody. A od té doby hučí a sténá Karlovca tak, že slyšíš hukot její až na svém loži.
Postojná
Krajino slávská, krajino zázraků! Nejdivnější jsi ty koutek slovanského světa, přec ne dosti znám, nedosti oceněn, jako vše, co slovanské. Neznáme tě ani my sami dost. Pitomost naše vodí nás na sever a západ do krajů německých, v nichž je toho tak málo, co bychom neznali alespoň z popisů, a rovněž blízká Krajina, ten démant, je nám cizinou. Co pak nejhoršího: co svedlo umění v Mnichově a Drážďanech, dovedem sobě dle popisů a kresb myslit často ještě pěkněj, než jak nalézáme pak ve skutečnosti, co ale v Krajině spůsobila příroda, nepodá ni slovo ni obraz. Na alpách zde žije a působí posud poezie, poetická je píseň i pověst lidu, mezi nímž jsme hned jako v rodině, ve vodách tu žijí podnes skotačivé víly, v lůně hor pracují duchové. A co jimi utkáno, je tak krásné, že se toho ani domysliti nemůžeš.
Záclona
Sta jsem již četl popisů jeskyně postojenské a
viděl různých vyobrazení, přec jsem neměl ani tušení o
její velebnosti. Také nedovedu sám, přiznám se, podat
obrazu, jímž bych vyznačil jen stý díl krásy a
zvláštnosti. Vůči titánství líp když lidské umění se
ani nepokouší. Jdi a viz, toť jediná zde pomoc.
Ve 24 hodinách můžeš z Prahy být na místě. Postojna leží as šest mil od Lublaně a tolikéž od Terstu, uprostřed staré poštovské cesty mezi oběma těmi městy, po níž ode dávna chodilo zboží jihu na sever. Jako na dvou šňůrách leží domy postojenské vedlé silnice v pěkném údolí, nad nímž ve výši žene se nyní železná dráha. A malou čtvrt hodinku od městyse je vzdálen vrch Sovič, v němž se rozkládá slavená jeskyně. Na temeni vrchu, kde jsou nyní chudičké jen sříceniny, bylo kdys sídlo četných "postojn", orlů, po nichž hrad i místo sdědily jméno Postojna (Arrisperch, Adlersberg, Adelsberg). Jeskyně, jež je dávno již známa (v 16. století byla za vpádů tureckých obyvatelstvu výtečnou skrýší), je nyní ve správě státu a každého svatodušního pondělku slavně osvětlena - nejlepší den pro návštěvu.
Vrchol Hory kalvarské
Vejdem uměle klenutým, krátkým vchodem, na
jehož konci stěny jsou již pokryty omšelými krápníky
(stalaktity), a náhle se před námi rozzeje obrovská prostora
- "dóm". Jsme v říši tmy. Pod námi propast, nad
námi přirozené vysoké klenutí, jehož rozlehlost vyznačují
rozžhatá tam světélka. Mohutný hukot jako by zvukem
obrovských varhan nás vítal, řeka Pojk vrhla se tu do říše
podzemní, valí se a rozráží o skaliska a zaniká pak na
míle, aby po několika ještě rovněž divokých šprýmech
vynikla severně co chladná, stříbrojasná Lublána. Světla
vznášející se zrovna nad vodou vyznačují nám daleko dole
hloubku propasti.
Obejdem propast, držíce se zábradlí a vkročíme do chodby první - a nyní jde zázrak za zázrakem. Hned úzká chodba, hned pyšný korridor, hned kulatá jizba, hned rozlehlý sál, hned propast a hned zas vrch, nad nímž v závratné výši černá, nedohledná klenba. Vše se kolem nás třpytí, jako by posázeno démanty, všude srčí vody po stěnách vápenných, řinou se slzy po řadách krápníkových sloupů a vinou se potůčky půdou, po níž kráčíme, světlo se všude obráží a láme v stříbrné jiskry, stříbro, kam nohu ložíme, a démant, kam pohlédneme. Se stropů visí obrovité stalaktity, také s těch se řine vápnem nasycená voda dolů k podlaze a z podlahy pak vyrůstá zase stalaktit do výše, jako by peň, jako by sloup, snad se jednou spojí a slijí dohromady, snad rozkvete každý pro sebe, uhnuv se druhu. Jaké tu bájuplné formy, jaké podivné hračky obryně přírody! Co tu skalnaté spousty a hned zas něžného filigránství, co nejrozmanitějších barev, lehká červeň růže, elegantní šeď hedvábu, ohnivá hnědost pyropu a průsvitná bělost úbělu! Co světel, co stínů!
Krápník se přelil přes dutinu skalní a upravil "divadelní lóž" s přebohatou draperií, na níž podzemní duchové pracovali nějaké tisíciletí. O kousek dál přelil se přes dutinu jinou a vytvořil sněhobílý "boží hrob". Sto skalních balvanů se nakupilo a jak světlo pochodní do nich zapadá, jako by vycházela z nich růžová záře severní. Stěny se náhle rozstouply a velká nás vábí taneční síň, v níž ani orchestr neschází. Stalaktity se pnou do výše. Zde ten je jako křtitelnice, onen jako marianská statue, třetí jako smuteční vrba, teď jdem kolem sloupu pokrytého hieroglyfy, teď zas kolem celé řady stojících mumií a teď kolem věžitého, šikmého sloupu "pisánské věže". S udivením stojíme u "vodotrysku" - z bílé massy vystupuje tu rudý sloup do výše, ohmatáváme skalisko - není-li to skutečná mořská houba. Opřen se o tvrdou "kůpu sena", prohlížíme krásné cypřiše, díváme se na "spící děvy", usmějem se "muži, jenž svou ženu nese" do vrchu. Celá skála tu vedlé pokryta sněhobílým krápníkem a je to jako by němý, rozpěněný vodopád. Náhle ale slyšíme skutečný pleskot padající vody - červené tu skalisko, nesoucí vodojem, do něhož přímo a s nedohledné výše srčí potůček dalekým obloukem. Zázračný obraz!
A se stropů visí formy ještě báječnější. Opony velké s krásnými řízami, průsvitné, elegantně barevné, krajkami obšité. Zde visí krápníky rozkvětlé co bohaté lustry, tam kývá ruka obrova, tam zas visí hrozivý, dlouhánský sloup, "meč Damoklův". A nyní kráčíme "síní gothickou", připomínající všechny architektonické krásy pyšného toho slohu. Zas stojí před námi vrch, nad nímž obloha černá, po vrchu sloup vedlé sloupu, malý i vysoký, nahnutý i vzpřímený, tísnící se houfy - vrch to "Kalvarie", houfy zkamenělého lidstva hrnou se do výše a na temeni hrozí sloup kříže.
Tři hodiny jdem spěšným dosti krokem, zázrak za zázrakem a spatříme sotva polovici všeho. Ostatek, pokud znám, je navštěvovatelům pro skluzkost půdy, pro svislé stráně, náhlé propasti a vody nebezpečný.
Je možno popsat tento div světa?
Na úvodní
stránku ČSS
CSS main page