Kanada - divočinou severu
Leoš Šimánek, Čestmír Šebesta
V loňském roce vydala nakladatelství Country PLUS a SKIPPY Hradec Králové knihu dvou českých emigrantů žijících v Německu "Kanada - divočinou severu". Popisují v ní plavbu po kanadské řece Mackenzie, kterou si zpestřují poněkud střeleně pojatými výlety do okolí. Následující speleologická akce se odehrává v okolí řeky South Nahanni, přítoku Mackenzie River. Aby se dostali k ústí jeskyně, naši hrdinové zdolávají několik set metrů vysokou skalní stěnu za pomoci feldflašky, kterou používají namísto vklíněnce.
Konečně jsme na skalní terase u vchodu do jeskyně, který
je částečně zavalený balvany. Chvíli odpočíváme a
rozhlížíme se kolem. Jsme rádi, že máme výstup za sebou.
"Jak můžeme být vysoko?" ptám se Leoše.
"Podle mapy je ta stěna vysoká dva tisíce stop, to je asi
šestset padesát metrů. No a my jsme vylezli o třináct délek
lana. Krát čtyřicet, to je něco přes pětset metrů. Docela
slušný výkon. Kde už jsi všude lezl ty, Pavle?"
"Já jsem byl ve skalách akorát jednou ve Vogésách. Je
tam cvičný terén."
Pavlova odpověď mi vyrazí dech. Myslel jsem, že je taky
zkušený horolezec. Na to, že jsme oba začátečníci, jsme
tuhle stěnu zdolali celkem slušně. Leoš myslí, že jsou tu
úseky čtvrtého až pátého obtížnostního stupně!
Po chvíli se pouštíme dál. Přelezeme kameny a vstoupíme do
jeskyně. Ale po třiceti metrech narážíme na skálu. Jsme
zklamáni a nechce se nám věřit, že celý náš namáhavý
výstup byl k ničemu.
"Kluci! Našel jsem cestu!" volá na nás Leoš, který
s baterkou prohledává jeskyni. Objevil úzkou štěrbinu,
kterou se protahujeme do chodby, vedoucí do nitra skály. Po
padesáti metrech se chodba rozšiřuje. Jsme ve veliké jeskyni
- na břehu podzemního jezera.
"To je teda dobré! A dál můžem plavat!" suše
konstatuje Pavel.
"Třeba to nebude moc hluboké!" říkám a přivazuji
na provaz kámen. Na několika místech ho pouštím do vody.
Nikde není víc než metr.
"Jdu to prozkoumat!" říká Leoš a vleze do vody.
"No, to je ledárna! A dno je kluzké jak mýdlo! Tam je
snad led, nebo co!" Jde dál a světélko baterky se stále
zmenšuje.
"To je paráda! Pojďte za mnou!" slyšíme ho z
dálky.
"Jak je to daleko?"
"Tak asi sedmdesát metrů. Ale dávejte bacha, děsně to
klouže!"
Vstupujeme do vody. Je ledová a těch několik minut brodění
je utrpením. Konečně jsme zase na suchu ve velké
krápníkové jeskyni, ze které vedou po obou stranách další
dvě chodby.
"Tak kudy dál?"
"Na sever! To je přímo do nitra hory!" rozhodne
Leoš.
Ujdeme asi čtvrt kilometru. Je čím dál chladněji a po
chvíli zase kloužeme po ledu. Je na zemi i na stěnách. Vlhké
šaty na nás začínají tuhnout. Chodba se rozvětvuje, a tak
chvíli zkoumáme, kudy dál.
"Pojďte sem, tady je ledopád!" volá Leoš.
Rozhodneme se, že tam zkusíme sestoupit dolů. Leoš jde
první. Svítí si baterkou a opatrně se přidržuje rampouchů.
Náhle uklouzne a už se řítí dolů. Pak baterka zhasne a
zdola se ozývá hekání a nadávky.
"Stalo se ti něco?!" ptám se ho.
"Ani ne. Jenom jsem narazil prdelí na něco děsně
špičatýho! Až polezete dolů, tak se raději držte při
druhé straně!"
Zapalujeme svíčku a sestupujeme dolů. Leoš sedí na bobku a
ohmatává si zadek.
"Posviť sem, ať vidím, do čeho jsem to vlítnul!"
Nevěříme svým očím! V ledu je zamrzlá kostra ovce a žebra
trčí z ledu jako vidle. Narazit na ně bylo určitě hodně
nepříjemné!
"Tady je ještě jedna kostra!" hlásí Pavel.
"A našel jsem baterku. Sklo i žárovka jsou v čudu!"
To je ovšem nepříjemná zpráva. Naštěstí máme ještě
tři svíčky. Doufejme, že nám vystačí. Popadla nás
objevitelská vášeň a neradi bychom se vraceli zpátky.
"Pojďte, jdeme dál!" pobízím kluky.
"Půjdeme pořád na sever a zabloudit nemůžeme. Ty dvě
křižovatky, které jsme prošli, si zapamatujeme!"
Jsme už sice zmrzlí jako drozdi, ale jdeme dál. Led zmizel a
chodba je docela suchá.
"Kluci, tady je učiněný ovčí hřbitov! Jak sem ty ovce
vlezly, proč pochcípaly? Ta jeskyně musí mít ještě
nějaký další vchod!"
Ten bychom rádi našli! Cestou napočítáme okolo stovky
koster. Muselo tu zahynout celé veliké stádo. Ale proč?!
Zapalujeme předposlední svíčku a jdeme dál a dál. Chodba se
zase rozšiřuje, ze stropu visí krápníky. Pak začínáme
stoupat a snad se blížíme k východu. Jdeme ještě asi půl
kilometru a pak náhle chodba končí. Musíme zpátky.
Dohořívá i druhá svíčka, a tak zapalujeme poslední. Trochu
zneklidníme. Tápat jeskyní potmě by bylo velice nepříjemné
a šplhat vzhůru okolo ledopádu ještě horší. Třeba ovce
sklouzly dolů právě tam a jiná cesta ven nevede. Tak takhle
bychom skončit nechtěli!
Když přicházíme k ledopádu, zbývá ze svíčky jenom
kousek. Drápeme se nahoru a jdeme ke křižovatce chodeb. Leoš
se podívá na kompas.
"Tudy je to na jih, to znamená ke stěně kaňonu! Tam by
mohl být ten druhý východ!" říkám, a tak jdeme doleva.
Chodba je poměrně nízká a blyští se ledovými krystalky.
Leoš dělá snímek a led na okamžik zazáří tisíci odlesky
jako v pohádkové jeskyni skalního skřítka. Tunel je čím
dál nižší a my musíme lézt po čtyřech. Ale po dvaceti
metrech se zase naštěstí rozšíří. Pak dohoří i poslední
svíčka. Stalo se, čeho jsme se obávali. Ocitáme se v
absolutní tmě, hluboko v nitru skály. Naštěstí máme
ještě krabičku zápalek, a tak si můžeme čas od času na
chvíli posvítit. Prodíráme se temnotou a není nám do
smíchu. Zmrzlé šaty nás zebou na těle. Bude tu jistě
nejméně deset stupňů pod nulou a vůbec už si nedovedu
představit, že je venku teplo a Palo někde u řeky běhá bos
a v trenýrkách. Proklínám se teď za to, že jsem navrhnul,
abychom jeskyni prozkoumali. Ještě, že alespoň Leoš
neztrácí optimismus.
Chodba se snižuje a musíme znovu lézt po čtyřech. Zebou mě
ruce a prsty už mám úplně bez citu. Po chvíli se chodba
větví.
"Zkusíme to doprava," navrhuje Leoš. Nečeká na
odpověď a jde dál. Klopýtáme za ním. Chvílemi odpaluje
blesk od fotoaparátu, který na kratičký okamžik osvětluje
cestu. Po padesáti metrech chodba končí. Zase se musíme
vrátit a když přijdeme na křižovatku, jdeme tou levou
chodbou. Náhle ucítíme na tváři závan teplejšího vzduchu.
Určitě se blížíme k východu!
"Světlo! Před námi je světlo!" vykřikne najednou
Pavel.
"Za chvíli budeme venku!"
Východ z jeskyně vypadá jako dračí tlama. Ze země i ze
stropu trčí ostré rampouchy, kterými si musíme prolámat
cestu na svobodu. Pak nás oslní paprsky zapadajícího slunce.
Ocitáme se na široké skalní terase, porostlé smrky, a jsme
nevýslovně šťastni. Jak je to krásné zase vidět nebe,
slunce, stromy a slyšet zpívat ptáky. Nechybělo mnoho a byli
bychom uprostřed léta zmrzli, stejně jako ty ovce pod
ledopádem!
Později se autoři dozvídají další podrobnosti o této
jeskyni.
Jeskyně má ještě jeden, dobře přístupný vchod na
západní straně. Tímhle vchodem se tam také dostalo to stádo
ovcí. Podle vědeckých analýz se to stalo před dvěma tisíci
lety. Jeskyni objevili v roce 1971 francouzští Kanaďané a
pojmenovali jí Grotte Vallerie.