Minulost Ochozské jeskyně
Josef Pokorný, ZO 6-11
Kolem objevení Ochozské jeskyně se mezi publikacemi
různých autorů, stejně tak jako kolem její historie
objevují rozpory. Vyznat se v nich a najít mezi nimi
skutečnosti vyžaduje navštívit archivy a hledat. Řekl jsem
si, že pátrání v archivech po starých publikacích a
seznamování se s jejich obsahem by mohlo být stejně
zajímavé, jako prolézání podzemních chodeb.
První zmínka o Ochozské jeskyni vyšla v r. 1835
v kalendáři Mährischer Wanderer, což bych volně přeložil
jako Moravský cestovatel. Jsou to jen dvě věty v pojednání
Die Höhlen Mährens - Jeskyně Moravy.
Říká se tam:
Stranou od Ubce, dvě hodiny pěší chůze od Brna, byla
objevena před krátkým časem jeskyně. Bylo by vhodné
provést v této jeskyni seriozní průzkum.
Úzká, v křoví ukrytá skalní rozsedlina skrývá otvor. Po namáhavém proplazení tímto otvorem vstoupíme do chodby, která vede do velkých prostorů s vysokými klenbami. Jsou zde nádherné krápníkové útvary.
Dle prof. Absolona je autorem těchto řádků sám K.J.Jurende.
Zpráva o jednom z prvních průzkumů jeskyně s prvním uceleným popisem Ochozské jeskyně vyšla opět v nakladatelství K.J.Jurende v časopise Moravia v r. 1838.
Článek s názvem Die Höhle Ochoz, který bychom přeložili jako Ochozská jeskyně napsal Johann Hornisch, což byl dle informace dr.Himmela v té době místní lesník. Na starší mapě jeskyně ze 40. let tohoto století je chodba mezi ústím Nové Ochozské jeskyně a Smuteční vrbou označena jako Hornischova chodba.
Ochozská jeskyně
Mezi mnoho krápníkových jeskyní Moravy můžeme také
zařadit jednu z nejzajímavějších, nádhernou jeskyni,
ležící u Ochoze, dvě hodiny pěší chůze od Brna, směrem
severovýchodním.
Tato jeskyně je pozoruhodná rozměry svých chodeb. Je to
gigantické dílo přírody.
Po obou stranách takzvaného Líšeňského údolí, které je
protékáno křišťálově čistým, v zákrutech se vinoucím
potokem, je ve vápencových skalách mnoho menších jeskyní.
Před severovýchodním (horním) ústím tohoto údolí, v
jedné z rozpukaných skalních stěn je dole, mezi keři ukryta
skalní průrva. Příchozí překvapeně hledí na vnitřní
silou puklou skálu. V této dovnitř se zužující puklině by
nikdo nehledal uzávěru - sluj, vedoucí k objevení jeskyně.
V této puklině, ve vzdálenosti 20 a něco
sáhů zůstává dole na dně průrvy otvor něco přes stopu
vysoký. Chce-li někdo navštívit nádhernou, uvnitř skrytou
jeskyni, nesmí být pohodlný, musí ulehnout na břicho a
plazit se - sklouznout asi pod úhlem 30o
několik sáhů dolů.
Máte-li tuto nepříjemnou pasáž za sebou, tak se jeskyně
rozšiřuje postupně až do velikosti chrámových dómů.
Přestože se podařilo tuto prostoru dostupnými světly jen
matně ozářit, odhaduji výšku klenby těchto dómů místy
až na 60 nebo 70 stop.
Dno se jeví jako krátce před tím vodou opuštěné
řečiště. Je kamenité, písčité a mokré, ale pevné a
rovné, jako sestava kvádrové dlažby.
Všude kape se stropů voda. Tu více, tam méně. Některé
části dna a bočních stěn jsou pokryty krápníkovou hmotou.
Se stropů visí rozličné tvary stalaktitů, připomínající
tabernákl, pohovku či odpočivadlo, a mnoho jiných tvarů.
Se stropů visící stalaktity jsou různé tloušťky a délky.
Ty malé (tenké) jsou uvnitř duté a trubičkovité, ty
tlustší mají jádro, jehož starší formace jsou na lomu
zřetelně vidět. Zejména v zadních partiích visí se
stropní klenby mnoho stop dlouhé, jedinečné, zcela
neporušené krápníky. Je znát, že tato jeskyně byla dosud
jen málo navštívena.
Jak se blížíme ke konci jeskyně, stává se vzduch hustší,
obtížně se dýchá, světla svíček hoří, jen jsou-li
vysoko vyzvednuta. Jistý dusivý pocit nás až neuvěřitelně
nutí vrátit se.
Délku této jeskyně odhadujeme na dobrých 300 sáhů. K
jejímu projití je zapotřebí asi jeden a půl hodiny.
Navštívil jsem tuto jeskyni v létě r. 1830. Od té doby
však, zejména v posledních letech byla tato jeskyně hojně
navštěvována. Úžina a nízká místa byla rozšířena,
takže jeskyně je teď přístupnější.
Údaje o vlastní historii objevu a návštěvě jeskyně majitelem panství, hrabětem Dietrichsteinem nacházíme v Moravii z října r. 1840. Má název Die Tropfsteinhöhle zu Ochoz čili Krápníková jeskyně u Ochoze. Je podepsána značkou F.P.T. Kdo se skrývá za touto značkou se mi nepodařilo zjistit.
Krápníková jeskyně u Ochoze
Před několika lety nalezl náhodou švec Jan Matášek na
panství Zábrdovickém v Brněnském kraji v údolí asi půl
hodiny pěší chůze od Ochoze pozoruhodnou jeskyni.
Na lesem pokrytém svahu kopce objevil nejprve skalní
rozsedlinu, kterou on, zcela chudý a bez přístřeší
používal jako obydlí.
Jednou, hnán zvědavostí, prohlížel svoje útočiště se
světlem a našel na konci průrvy úzký otvor. Prolezl tedy
tímto úzkým, hadici podobným otvorem a ve vzdálenosti
přibližně 10 sáhů zjistil, že se úžina rozšiřuje do
chodby. Odvážně a nebojácně tedy pokračoval ve svém
průzkumu. Zanedlouho dospěl do prostorné jeskynní síně, z
této do další, kde zjistil, že jeskyně pokračuje stále
dál.
Spokojeně se vrátil a ve vesnici vyprávěl o svém objevu a o
mnoha přírodních krásách, které v jeskyni viděl.
Zanedlouho nato se rozhodlo více lidí jeskyni navštívit.
Prohlídka jeskyně jim poskytla nádherný zážitek a
přesvědčila je, že švec měl pravdu. Shodli se na tom, že
tato jeskyně musí nadchnout každého obdivovatele tvořivé
přírody.
O tomto poznání byl informován vlastník panství, p. hrabě
von Dietrichstein. Ten dospěl k názoru jeskyni zpřístupnit a
sám se do ní podívat. Dal tedy příkaz, aby horníci
prolámali nový, pohodlný vchod na místě starého
nebezpečného průlezu.
Dne 20. tohoto měsíce ráčil pan hrabě se svojí rodinou tuto
jeskyni navštívit. Jeskyně byla osvětlena účelně
rozestavěnými lampami, kterých bylo více než 400.
Pana hraběte doprovázeli jeho hospodářští úředníci,
někteří farní hodnostáři a mnoho dalších osob, mezi
kterými jsem byl i já, abych také tu krásu mohl vidět a mohl
ji popsat. Čas, potřebný k projití jeskyně až na její
konec a zpět trval asi jeden a čtvrt hodiny.
Překvapivé jsou změny jeskynního ztvárnění. Její dómy
mají znamenitý rozsah a výškou připomínají klenbu
chrámové lodi. Největší pozoruhodností této jeskyně jsou
její krápníkové útvary, které svou zářivou bělí z
temnot skalních hlubin vystupují. Oku se jeví jako díla
neznámého umělce.
Při příchodu pánů hrabat do Velkých dómů byly zapáleny
řecké ohně, které jeskyni ještě více osvětlily.
Nepopsatelně krásně se při tomto osvětlení jeví lesknoucí
se útvary krápníků, úchvatné jsou také průhledy Velkými
dómy a pohled na stropní výzdobu. Před koncem jeskyně na
podstavci je osvětlený transparent s erbem hraběcího rodu
Dietrichsteinů. Jak působivé to zakončení prohlídky.
Při východu z jeskyně byl panu hraběti představen objevitel
této znamenité přírodní hodnoty. Poté jej pan hrabě o
odměně ujistiti ráčil. Zároveň mě milostivě povolil
zvěřejnění zprávy o jeho návštěvě této jeskyně.
Na místě rozhodnul o uzavření jeskyně, aby nedocházelo k
poškozování její výzdoby. Aby si ale na své přišli
milovníci přírody, bude jeskyně pro návštěvníky otevřena
každou neděli.
F.P.T.
Necítím se sice povolán vydávat se za znalce krasu, nicméně považuji za svou povinnost vysvětlit čtenáři, který nezná místopis a situaci v jižní části Moravského krasu některé informace, které obsahují přeložené články, případně doplnit některé informace z hlediska současných znalostí.
První zmínka o Ochozské jeskyni začíná větou: Seitwerts von Upess... - přeloženo - Stranou od Ubce... K tomu bych poznamenal, že současná obec Ochoz vznikla sloučením dvou obcí - obce s vlastním jménem Ochoz (která je východní částí dnešního Ochoze) a obce s vlastním názvem Ubce (západní část dnešního Ochoze). Název Ubce se na mapách z první republiky mění na Obce. Po druhé světové válce byly obě obce sloučeny a zůstal jen název Ochoz.
V článku Johana Hornische Ochozská jeskyně se mluví o křišťálovém potoku, protékajícím Líšeňské údolí. Jde o Hádeckou Říčku. Údolí je dnes nazýváno údolím Hádecké Říčky, nebo prostě - údolí Říčky. Hovorově se také používá tvar "Na Říčkách", i když Říčka je jen jedna.
Odhad výšky kleneb Ochozské jeskyně je v článku Johana Hornische nadsazen. Uváděný odhad je 60 až 70 stop (t.j. 18 až 22 m). Skutečná výška Velkých dómů se pohybuje mezi 12 až 15 m.
Autor říká, že dno jeskyně se jeví jako krátce před tím vodou opuštěné řečiště. Správnost tohoto postřehu ocenil již prof.Absolon (Mor.kras, 2.díl, str.241). Chci jen dodat, že Ochozská jeskyně - tedy její dno - je povodňovým korytem Hostěnického potoka.
Hostěnický potok se ztrácí v propadání na kótě 371 m, které označujeme jako Propadání I. Za normálních okolností protéká nám neznámými prostorami a dle dr.Himmela meandruje v podzemním toku cca 7 m pod korytem Hádecké Říčky. Jeho vody se objevují ve vyvěračce I a II cca 900 m pod dolním vchodem do Ochozské jeskyně (po toku Hádecké Říčky). Při povodňovém stavu, který nastává, jakmile do Propadání I teče více jak 27 l/s se voda z neznámých prostorů vzedme přes tři sifony na konci Nové Ochozské chodby a protéká celou Novou Ochozskou do Velkých dómů a dále chodbou Hadicí do trativodu za vchodem. Ústí Hadice dosahuje čelo povodňově vlny asi za 3 až 4 hod. po dosažení povodňového vtoku do propadání. Odtok trativodem za vchodem je omezen a jakmile se trativod zahltí, stoupne voda v Hadici (v nejhlubším místě cca na 150 cm - do stropu Hadice zůstává cca 30 cm) a přetéká přes mřížoví bran do povodňového koryta a tím do Hádecké Říčky.
Dle měření a výpočtů dr.Himmela je neznámý vodní tok Hostěnického potoka škrcen otvorem o průřezu 0,42 m2.
Při déletrvajícím vodním přívalu vytvoří přitékající voda kolem Propadání I jezírko, které se rozlévá, až přeteče do Propadání II, které je asi o 1 m níže a 100 m západněji.
Ve druhém dílu Průvodce do Moravských jeskyň (vydán r.1902 ve Ždánicích vlastním nákladem) autorů M.Kříže a F.Koudelky jsem se dočetl o místě zvaném Propadání II toto:
V roku 1864 lámala tu rodina Říčánkova z Hostěnic
(otec Martin Říčánek a synové Klement a Balcar) na severním
svahu Hostěnického propadání kámen na vápno. Tu se jim
otevřela díra, do níž házeli t.zv. "rum", t.j.
hlínu a vápencový štěrk již po dvě dlouhá léta, t.j. od
r.1862. [!!!]
Dověděvše se, že se zabývám zkoumáním propastí, dali mi
zprávu o téhle díře.
Dne 9. září 1864, spustiv se do díry, shledal jsem, co
následuje: Ve hloubce 4o, t.j. 7,5 m přišel jsem na hlínu a
štěrk vápencový, které tvořily dost příkrý svah na 3 m
dlouhý.
Na to jsem měl vlevo před sebou chodbu, v níž byly skalní
stěny vodami strašně vybrázděny; chodba tato byla balvany
zatarasena a plazil jsem se mezi balvany asi 4 m daleko; na
místě prostrannějším pozoroval jsem mokrou náplavu hlinito
písčitou, pod skalní stěnu se ztrácející; očividně tu
byl blízko otvor k propadání.
Na to jsem se vrátil opět k díře; tu šla směrem severním
díra, trhlině skalní podobná, do hlubiny, jejíhož dna jsem
nedosáhl; plazil jsem se po skalní stěně nad hlubinou dále
do malé šířaviny (průměr 8 m) kde mokrá náplava
prozrazovala, že se tu voda propadává.
V roce 1879 bylo postiženo okolí Hostěnic velkou povodní;
několik dní po povodni navštíviv propadání, viděl jsem,
že rozvodněný potok neztrácel se v chobotě na místě
dříve uvedeném, nýbrž že naproti lesní pěšince, na
úpatí vápencového svahu byl otevřen ohromný jícen, a že
voda s velkým jekotem se do něho vrhala.
Totéž opakovalo se v červnu 1883; při povodni v dubnu 1890
otevřely se na tomto místě dva jícny, do nichž voda
hučící se ztrácela.
Dnes je komín povodněmi zasedimentován, zůstávají zde však výrazná průvanová místa a v zimě se zde neudrží sníh.
Byla by to jediná šance záchrany, kdyby někdo zůstal za povodňového stavu za Nouackovým sifonem, který je 16,5 m dlouhý, má tvar čočky o výšce cca 60 cm a je možno jej překonat jen za velkého sucha, kdy vysýchá (někdy jen jednou za několik let!).
Pokud vtéká voda do Propadání II, klesá mezi skálou a sedimenty a vytéká na začátku Sifonové chodby, cca 35 až 40 m před prvním sifonem. První a druhý sifon jsou mělké, dají se snadno odčerpat. Třetí sifon je hluboký, úzký a křivolaký. Dosud se jej nepodařilo překonat.
Tolik na vysvětlenou k průtoku vod jeskyní. Čtenáři, který má o hydrografii Ochozské jeskyně hlubší zájem a chtěl by se s ní seznámit zevrubněji, doporučuji práci RNDr. Jana Himmela Hydrografie systému Ochozské jeskyně, otištěnou v Československém krasu, ročník 41, Praha 1990, str.71 až 82.
V závěru přeloženého článku se J.Hornisch zmiňuje o mnoho stop dlouhých, zcela neporušených krápnících v zadních partiích Velkých dómů. Dnes jsou tyto krápníky poničeny. Náhodně jsme se setkali s pamětníkem, který nám popsal, jak se v Ochozské jeskyni ukrývali lidé za přechodu fronty na konci druhé světové války. V euforii po osvobození přivedli do jeskyně vojáky, kteří se nakonec bavili sestřelováním krápníků samopaly.
Pokud jde o odhadnutou délku jeskyně - jeden vídeňský sáh měří 1,8965 m. Odhadnutá délka od vstupu na konec Velkých dómů je asi 300 sáhů, t.j. asi 570 m. Tento odhad je dosti přesný. Ostatní jeskynní partie jsou přístupné jen speleologicky.
V úvodu článku Krápníková jeskyně u Ochoze z r.1840 hovoří autor článku (F.P.T.) o ševci Matáškovi a o tom, že používal skalní rozsedlinu (ve které později objevil další pokračování a vstup do jeskyně) jako obydlí. Tuto formulaci převzal i prof.Absolon, který ve 2. díle publikace Moravský kras na str.241 dole uvádí: "užíval vstupní část jako obydlí". Od něj zřejmě přebírali tuto formulaci další autoři. I já jsem použil při překladu téže formulace. Nicméně výraz alls Lagerstelle zu benüssen pflegte se dá také přeložit používal jako tábořiště! A tím se celý text dostává do jiné polohy! Vždycky jsem považoval možnost delšího pobytu - tedy bydlení - ve vstupních partiích jeskyně za nesmyslné.
Vyjdeme-li však z formulace používal jako tábořiště, vychází nám, že švec tábořil na dně skalní průrvy, která dnes tvoří povodňové koryto vně jeskyně.
Další zajímavostí je, že jako objevitelský vchod je dnes označován zazděný otvor, vedoucí do úzké chodbičky, která asi po 11 m ústí do trativodu za vchodem. Stojíme-li proti dnešnímu vchodu, je objevitelský otvor asi o 3 m výše a asi o 8 m vlevo od dnešního vchodu.
Dnešní vchod je umělou chodbou v délce cca 4 m, kterou podle textu nechal prolámat majitel panství, hrabě Dietrichstein. Jdeme-li zvenčí dovnitř a prohlížíme-li stěny a strop vchodu pozorně, zjistíme, že část jeho pravé stěny a stropu je původní, rozkorodovaná a rozpukaná.
Po odstřílení vchodu do dnešní podoby byl zřejmě rozrušený materiál přizděn ke stěně zvenčí tak, že vznikl dnešní tvar vchodu do jeskyně.
A právě na pravou stranu, pod přizdění ústí zbytek nějaké dutiny, která mohla docela dobře být začátkem původního vstupu.
V originále článku se uvádí: ... der Eingang diese Höhle erweitert die in derselben porgefundenen Gefährlichkeiten beseitigt... což doslova překládám: ... vchod do této jeskyně prolámat v tom samém nebezpečném průduchu odstranit nechal ... Tuto pasáž jsem nakonec upravil do tvaru: ... prolámali nový, pohodlný vchod na místě starého nebezpečného průlezu...
Výše citovaný text mne vede k názoru, že to, čemu dnes říkáme "objevitelský vchod", může být až následně objevená cesta. Jsem přesvědčen, že dnešní vchod je na místě původního, úzkého průlezu, kterým švec do jeskyně vniknul. Vše, co bych však mohl říci na podporu svého názoru jsou hypotézy, které je nutno především dokázat.
V textu se dále uvádí, že pan hrabě navštívil jeskyni 20. tohoto měsíce. Článek vyšel ve 3. ročníku časopisu Moravia v jeho 69. čísle, které vyšlo v pondělí, dne 24. srpna 1840. Znamená to tedy, že pan hrabě Dietrichstein jeskyni poprvé navštívil ve čtvrtek 20. srpna 1840, v 11,00 hod. dopoledne.
Prostory, které jsou v článku nazývány die Grossen Halle překládám dnes užívaným názvem Velké dómy.
Jsem toho názoru, že autor článku (F.P.T.) se dopustil jedné chyby. Říká zde, že čas, potřebný k projití jeskyně až na její zdánlivý konec a zpět trval asi čtvrthodinu. (Oba moji konzultanti mi potvrdili, že jsem text přeložil správně). Dle mého názoru zde má být údaj "jeden a čtvrt hodiny", což by časově odpovídalo dosažení popisovaných míst a návratu zpět. Proto jsem při poslední úpravě překladu tento údaj opravil.