Jak jsme cestovali do a po Číně
Hana Molhancová - Bosáková
Před odjezdem
Naše cesta do Číny začala dávno před tím, než jsme
vůbec vyjeli. Když bylo rozhodnuto, že na kongres do Pekingu
pojedeme, řešili jsme otázku, jakým způsobem se tam
dopravíme. David Havlíček je vlakový nadšenec a tak pro něj
nebylo problémem zjistit, že se lze do žádaných končin
dostat poměrně snadno vlakem. Je to poměrně levné a ještě
přitom uvidíme kus světa. Má to jen jeden háček a to, že
cesta z Prahy do Pekingu s přestupem v Moskvě trvá osm dní (v
nejlepším případě) a zpět ještě jednou totéž. Nicméně
se nám tento návrh zalíbil a začali jsme podnikat nezbytné
kroky k jeho realizaci. Protože jsme si nebyli jisti, jaké
budou po cestě zásobovací možnosti, bylo zároveň rozhodnuto
opatřit zásoby na cestu tam i zpět už v Praze. Čím víc se
odjezd blížil, tím víc se zvětšovala nervozita i chaos.
Původně nás mělo jet pět, ale na poslední chvíli se náš
počet snížil na čtyři.
V křečovitém poklusu nákupy na cestu, doma nám rostly haldy konzerv, sušených polévek, v ledničce hromady zeleniny, salámy, sýry atd. Navrch nám během posledního týdne přivezli novou kuchyňskou linku.
V pátek těsně před odjezdem jsme si ještě vyfasovali hromady brožur, propagačních a jiných materiálů. Představa, že všechno sbalíme a dokážeme někam odvézt se zdála neuskutečnitelnou. Ale povedlo se!
Mongolské velvyslanectví poprvé
Svéráznou kapitolou byla návštěva mongolského
velvyslanectví, kterou jsme byli nuceni absolvovat za účelem
získání tranzitního víza.
Poprvé navštívil tuto instituci David s Dušanem v Praze a já mohu pouze převyprávět jejich zkušenost. Když se jim po několikahodinovém čekání na pana obchodního radu podařilo předat potřebné doklady, doufali, že víza obdrží na počkání. Ale pan rada po pečlivém prostudování všech dokumentů blahosklonně řekl: "Tak si přijďte zítra ráno." Dušan se mu snažil s Davidovou pomocí vysvětlit, že není z Prahy a jestli by alespoň on nemohl dostat vízum ihned. Pan rada se hluboce zamyslel a pak pronesl památná slova: "Tak ať přijde také zítra." Hochům poklesla čelist a bylo naprosto jasné, že další diskuse nemá cenu. Druhý den při předávání pasů jim ovšem pan rada sdělil, že vízum je pouze jednostranné a pokud budeme chtít jet stejnou cestou zpátky, musíme si opatřit ještě jednou totéž, respektive zaplatit dvojnásobek (tj. 40 USD). Protože David u sebe neměl tolik peněz, tak jsme poznali také mongolská velvyslanectví v Moskvě a Pekingu.
Odjezd
V neděli už od rána neskutečný zmatek - balíme.
Na nádraží pak začíná první pokus o transport vlastními
silami, zatím jenom z parkoviště na nástupiště k vlaku. A
také hledání Dušana Milky, který přijel z Bozkova. David ho
odchytil včas, zato s neuvěřitelným rancem - taškou, která
už předem dávala najevo, že není dělaná na takovou
zátěž. Konečně je všechno na peróně, David jde vyřídit
lístky a místenky - já naplnit kanystry "pitnou"
pražskou vodou. A přesně na minutu vyrážíme. Vlak je sice
ruský, ale čistý, včetně záchodu. Asi v devět dostáváme
hlad a tím začíná naše jídelní vlakové hospodářství -
zatím z Dušanových zásob. Velitelem stravování jsem byla
jmenována, jak jinak, já.
Na cestě do Moskvy
Cesta z Prahy do Moskvy byla cestou civilizovanými zeměmi a
nepřinášela ani žádné zvláštní problémy ani
povyražení. Jedinou výjimkou byla zastávka ve Varšavě, kam
jsme dorazili brzo ráno a měli asi dvě hodiny volna. Naší
hlavní zábavou bylo hledání onoho pátého, který měl
docestovat ze Slovenska. Bloudili jsme po nádraží, snažili se
zjistit, kdy přijíždí "jeho" vlak, abychom ho
nepromeškali. Všechno bylo marné, nepřijel! Vlak mezitím
šíboval z jedné koleje na druhou, pomalu přes celé město.
Odpoledne jsme v Brestu po celním a pasovém odbavení na polsko-běloruské hranici se zájmem pozorovali výměnu podvozků. Nejprve uvolnili naše podvozky, pak vagóny zvedli, podvozky natáhli na lano, odtáhli je a zároveň přitáhli široké. Potom začali pomalu pouštět vagóny dolů tak, aby si správně dosedly, případně doladili umístění a upevnili závlačky.
Moskva, nečekaný zvrat
Do Moskvy jsme dojeli druhý den ráno, téměř přesně. V
podstatě jsme měli jen přestoupit z vlaku na vlak. Tedy -
David měl v záloze známou, která nás měla čekat a
případně vypomoci. Při našem příjezdu z Prahy nás Žeňa
skutečně čekala a po převozu všech našich věcí taxíkem
za nekřesťanské peníze (25 USD za asi 6 km) na druhé
nádraží a jejich uložení v úschovně (dalších 5 USD
nosičovi a další asi 3 USD v úschovně), jsme poslušně
odjeli k ní domů umýt se, odpočinout, trochu se najíst.
Vlak do Pekingu měl odjet večer, po sedmé hodině, a tak
jsme se na šestou vypravili na nádraží. Protože jsme
potřebovali potvrdit jednu neprojetou jízdenku, šli jsme k
mezinárodní pokladně a David, který byl jmenován velitelem
dálkové přepravy, se ujal vyjednávání. Když vysvětlil, co
potřebuje, pokladní, jinak velmi milá a ochotná - kupodivu!,
se ho udiveně zeptala - "A proč? Vždyť vlak má dva dny
zpoždění!? " David zkoprněl. Co teď?! Nejdřív jsme se
vrhli na perón s rozpisem odjezdů - a opravdu, zářilo to tam
bílé na černém - odjezd o dva dny posunutý.
Naštěstí s námi pořád byla Žeňa - a měla řešení hned.
"Tak přespíte ty dvě noci u nás. Stejně piju rum sama
nerada." Vyzvedli jsme si zavazadla, Všechno včetně sebe
naložili do taxíku (tentokrát jen 20 USD přes celou Moskvu,
lán světa), protože metrem bychom to neuvezli a dojeli zpět k
Ženě. A tak - zcela neočekávaně, jsme (vlastně navíc)
strávili dva dny v Moskvě. Ze začátku z toho všichni byli
otrávení, ale po pár rumech jsme se smířili s osudem. Ženin
muž byl prostě postaven před hotovou věc, stejně nebyl
zpočátku doma, slavil totiž narozeniny. Ale asi ani jinak jsme
mu nepřekáželi, protože on celý den bojoval s organizovanou
kriminalitou (byl policajtem) a večer chodil domů později (asi
ve dvě ráno).
Protože jsem v Moskvě nikdy předtím nebyla, byla jsem dost zvědavá. Nejdřív, pro jistotu, na nádraží ujistit se, že vlak pojede až následující den a pak na Rudé náměstí, Kreml ap. Musím konstatovat, že moje představy se od reality lišily dost důkladně. Celkově na mě dělala Moskva opravdu dojem přerostlé vesnice, která neví, jak si poradit se svým přebujelým růstem. Na jedné straně ohromné stavby ve stalinském duchu, na druhé straně rozbité chodníky, silnice, všude stoletá špína. Nikdy před touto návštěvou jsem si nedovedla pořádně představit, že je to opravdu možné.
Mongolské velvyslanectví podruhé
Z nedostatku jiné zábavy nás druhý den napadlo
navštívit mongolské velvyslanectví za účelem získání
tranzitního víza pro zpáteční cestu. Největší problém
vyvstal hned na začátku - totiž zjistit adresu. Telefonní
seznam v tomto velkoměstě neexistuje, asi v rámci utajení, a
běžný občan takové údaje ani nepotřebuje. Pokus o
získání žádaného na telefonních informacích skončil
velmi rychle, neboť nám sdělili, že ještě před tím než
budou cokoli hledat, nám naúčtují 9 tisíc rublů a výsledek
při tom zůstává nejistý.
Po této zkušenosti si Pavel vzpomněl, že ví, kde přibližně se nachází naše velvyslanectví (tedy bývalé československé) a tak se tam dojdeme zeptat. Vycházel z celkem logické úvahy, že se jednotlivá velvyslanectví budou navzájem znát. Našli jsme je poměrně rychle, zjistili jsme, že v současné době je slovenské a kromě toho má "celozávodní" dovolenou.
Naštěstí nám to náladu nezkazilo, protože hned za rohem byla kancelář ČSA, která zela téměř úplně prázdnotou. David s Dušanem nasadili výraz cestovatelů v obtížích a vtrhli dovnitř. Šéf pobočky byl velmi vlídný a ochotný, asi to pro něj byla vítaná změna v nicnedělání. Ale i tak mu trvalo asi půl hodiny, než zjistil telefonní číslo mongolského velvyslanectví. Dokonce tam i zavolal a získal tak adresu, kterou nám předal s vysvětlením, jak se tam dostaneme.
Mezitím se venku rozpršelo a moskevské chodníky byly samá louže. Po delším kličkování mezi kapkami a loužemi jsme dorazili k cíli. Bohužel se brzy ukázalo, že cílem není, neboť víza dává konzulát, který je o několik ulic dále. V té době už nepršelo, ale přímo lilo. O deštníku nebo pláštěnce se nám ani nezdálo, ráno bylo hezky. Po kratším bloudění jsme našli, co jsme hledali. Konzulát byl velmi dobře identifikovatelný, neboť se kolem točil dav Číňanů a jim podobných šikmookých. Z dálky jsme se děsili, že to je fronta na víza, ale naštěstí měli na vydávání víz samostatné okénko, téměř prázdné, ba dokonce i fungující. Nicméně nám to stejně nepomohlo. Místní pan obchodní rada nám velmi složitě vysvětlil, že nám nemůže vízum, které již máme, prodloužit a další nám také nemůže dát, když jsme to, co už máme, ještě nepoužili. Takže jsme opět neuspěli.
Cesta širou Rusí
Necelou hodinu před odjezdem vlaku byla poslední z našich
zavadel dotransportována na nádraží a David se šel
poohlédnout po našem vlaku. Za chvíli se vrátil celý
nadšený, že už stojí na první koleji a vypadá velmi
dobře. A tak jsme opustili Moskvu, což bylo nutno oslavit.
Nejlépe se toho zhostil David, který celý večer popíjel čaj
s rumem (nebo spíš rum s čajem). Výsledkem byl jeho poměrně
hlasitý "zpěv" písně Zatracená ještěřice ta
nás mohla kousnout... v pozdních nočních hodinách. Dodnes mi
není jasné, jak se mohlo stát, že nebyl některým ze
spolucestujících v sousedních kupé napaden.
Cestování čínskou vlakovou soupravou se ukázalo jako velmi příjemné. Jak už jsem se zmínila, David byl nesmírně nadšen. Průvodčí v Moskvě pustil dovnitř jen toho, kdo měl jízdenku. Uvnitř bylo příjemně, čisto a hrála tichá hudba. Zároveň si průvodčí zapamatoval, kdo do "jeho" vagónu patří a v následujících dnech dával na své ovečky pozor ve všech stanicích, kde vlak zastavil a bylo možno vystoupit. K jeho dalším povinnostem patřil úklid, kterému se opravdu dvakrát denně věnoval (včetně záchodů a umývárny). Mě nejvíc fascinoval večer, když chodil s prachovkou, utíral prach na oknech v chodbičce a zatahoval rolety na noc. Také několikrát denně rovnal koberec na chodbičce a dokonce ho i luxoval, pokud usoudil, že je to nutné. Při zpáteční cestě, to jsme ovšem jeli první třídou, luxoval i kupé. A na rusko-mongolské hranici, jako vrchol všeho vyrazil ven s kýblem vody a mopem a pečlivě umyl i okna, ovšem pouze na straně do chodbičky. Podotýkám umyl - nikoli rozmazal špínu!
Jako slabší se ukázala hudební produkce. V každém kupé byl reproduktor a k němu knoflík na ovládání hlasitosti, ale bohužel zvuk se úplně vypnout nedal. Dodnes pro nás zůstalo záhadou, kdo rozhodoval o tom, co a kdy se bude hrát, protože někdy nás čínské kvílení budilo ještě za šera, jindy nám pouštěli komickou scénku v čínštině místo pohádky po obědě. Naštěstí, čím déle jsme jeli, tím méně se toho z reproduktoru ozývalo.
Cesta ubíhala příjemně, čím dále od Moskvy jsme byli, tím byla krajina utěšenější a jednotlivé chalupy i celé vesnice upravenější. Bohužel počasí nám moc nepřálo, zejména v okolí Bajkalského jezera, na které jsme se velmi těšili. Když jsme se stočili k jihu podle toku Selengy, pochopili jsme, proč měl vlak tak velké zpoždění. Kam oko dohlédlo, rozlévaly se zkalené vody, z nichž vyčnívaly stromy, křoviny, domy, kusy plotů, kupky sena, místy i dopravní prostředky (traktory). Tato scenérie s přestávkami pokračovala až k rusko-mongolské hranici a v poněkud mírnějším provedení pokračovala ještě kus cesty za hranicí.
Hranice Rusi a Asie
Celní kontrola na rusko-mongolské hranici v Nauški
proběhla poměrně hladce, když si odmyslím několikahodinové
čekání a popojíždění. Pozoruhodným faktem byla
skutečnost, že současně s probíhající celní kontrolou ve
vlaku, pobíhali soukromí směnárníci (veksláci)
směňující ruble za dolary a naopak kolem vlaku na opačné
straně. Mongolskou stranu reprezentovala docela pohledná mladá
celnice. Po příchodu k našemu kupé jí padla do oka cibule,
kterou jsme si pověsili ke stropu, aby se nezkazila. Celnice po
jejím spatření vyjekla smíchy a dál nás příliš
neobtěžovala.
Mongolsko
Na mongolském území se náš postup trochu zpomalil, vlak
táhly dvě diesellokomotivy a měly co dělat, aby vyvinuly
rychlost aspoň 60 km/hod. Zdálo se, že jedeme téměř po
rovině, ale stále jsme stoupali, zhruba až do 2 200 m n.m.
Pohled na mongolské hory i stepi mě přesvědčil, že je to
opravdu jednotvárná, všemi zapomenutá země.
Dokud jsme pomalu, ale jistě jeli, bylo vše celkem v pořádku. Pak, na sklonku odpoledne, vlak zastavil na nádraží ve městě Sanšanjd a obě lokomotivy odjely neznámo kam. Ani průvodčí nevěděl, kdy budeme pokračovat v cestě. Po půlhodině čekání začalo být ve vlaku pěkně horko, a tak jsme se vydali na obhlídku. "Město" se skládalo z nádraží, dále dvou dlouhých, zřejmě veřejných budov, které silně připomínali teskobaráky, vyzdobené čelnými představiteli země a nepravidelných shluků malých rodinných dvojdomků kolem prašných cest. Nejvýstavnější budovou bylo bezesporu nádraží postavené ve stylu sovětské socialistické výstavby, jen trochu menší. Vrátili jsme se k vlaku mezitím obklopenému davem žebrajících dětí z celého okolí. Asi za hodinu se jedna lokomotiva vrátila a my se už těšili na odjezd - ale předčasně. Lokomotiva stála na vedlejší koleji ještě další hodinu a nic se nedělo. Pak k našemu zděšení zase odjela a zase se vrátila. Potom přijela druhá a teprve po dlouhé, téměř hodinové diskusi byly obě připojeny k vlaku a my mohli vyrazit dál. To jsme ještě netušili, co nás čeká následující noci na mongolsko-čínské hranici.
Přejezd do Číny
Nejdřív nekonečné čekání - na celníky, na pasovou
kontrolu na mongolské straně, pak zase čekání. Asi za hodinu
jsme se hnuli o 200 m a dál zase nic. Záchody i umývárny
zavřené, spát se nedalo, protože bylo nutno ještě vyčkat
na čínské celníky. Celou dobu lokomotivy popojížděly za
neustálého houkání. Po dlouhé době jsme se zase hnuli -
opět asi o 200 m. To už vypadalo nadějněji, bylo vidět, že
stojíme na čínském nádraží. Optimisticky jsme si
nachystali doklady - a dál čekali. V polospánku (už bylo dost
po půlnoci) jsme se konečně dočkali.
Radovali jsme se, že nejhorší je za námi a už nám jenom vymění podvozky, v Číně mají normální rozchod kolejí, na rozdíl od Mongolska, které se opičí téměř ve všem po svém bývalém velkém bratru. Ale zatímco v Brestu proběhla tato operace rychle, v klidu a pohodě, tady byl pravý opak pravdou. Po vtažení do obrovského hangáru jsme byli najednou ohlušeni kakofonií nejrůznějších zvuků, v nichž jednoznačně dominovalo troubení lokomotiv - táhlé, dlouhé a hlavně nepřetržité. Když jedna skončila, druhá začala, někdy troubily dvě i několik najednou. K tomu neuvěřitelně silné údery kovu o kov, jak do sebe narážely podvozky, závlačky, vagóny a co já vím ještě, navrch křik a pískání posunovačů a další blíže neidentifikovatelné zvuky. Kromě toho byl vagón neustále v pohybu nebo spíš jím bylo pohybováno - trhavé pohyby, při nichž jen tak tak, že člověk nespadl z lůžka, jak celou soupravu rozpojovali a zvedali a zase spouštěli na vyměněný podvozek. Když byl konec a my si vydechli, začalo se rozednívat.
Do Pekingu už není daleko, a o tom co nás tam čekalo
Bylo neuvěřitelné, jak rychle se změnila krajina i celé
okolí. Najednou všude spousta zeleně, obdělávaná políčka
a čínské vesnice jako podle pravítka. I když je nutno
říct, že hliněné, neomítnuté domky s uprášenými dvorky
a cestami na nás příliš velký dojem neudělaly. Projeli jsme
dokonce Velkou čínskou zdí, ale daleko před Pekingem to byla
jen hromada hlíny. Četné velké hromady uhlí lemovaly
značnou část cesty, asi se tam někde těží.
Cesta skončila v Pekingu ve večerních hodinách, měli jsme 53 hodin zpoždění. Byl to trochu nervák, několik hodin jsme se k městu blížili a pořád nebyl konec. Zato jsme si mohli z vlaku prohlédnout čínskou zeď, tu nejupravenější, turistům předváděnou část, ale bohužel v mlhách. Nakonec nás vlak vyplivl se všemi zavazadly na deštivé večerní nádraží, všude hluk, louže a davy lidí. Po vzoru davu, který vystoupil z vlaku zároveň s námi, jsme i my postupovali po perónu, dál halou až k východu. Před nádražím se zmatek ještě zvětšil. Rozhlíželi jsme se po nějaké dopravě, v tom se už kolem nás začali rojit taxikáři. Ceny ovšem nehorázně vysoké (60 USD), je třeba smlouvat. Nás to moc nebavilo, zato řidič byl nadšen. K dohodě došlo až poté, co se Pavel rozhodl, že se půjde zeptat u konkurence. Usmlouvali jsme to na přijatelných 10 USD.
Peking
Tím začala další svérázná kapitola naší cesty -
cestování taxíkem po Pekingu. Přestože jsme měli název
hotelu, kam jsme se potřebovali dostat, napsaný znaky tj.
čínsky, řidič pořádně nevěděl, kde hotel je. Brzy jsme
zjistili, že je to tam naprosto normální jev - řidič
přikývne, že nás někam doveze a teprve cestou se vyptává
po okolí ostatních řidičů nebo chodců, kde to či ono
místo je. A to i přes naši snahu vybírat výrazné
orientační body, jako například velké hotely, které by
mohli znát. Stejně jsme pochodili i v případě, že jsme
zkusili řidiči ukázat mapu města. Nebyl schopen se v ní
orientovat a pochopit k čemu je (alespoň na nás tak působil).
Přesto jsme se v Pekingu najezdili taxíky tolik, jako nikdy
předtím.
Po úspěšném ukončení našeho vlakového putování jsme se setkali s druhou půlkou české výpravy, která použila letadlo. Já jsem se nejvíc těšila na to, jak se pořádně vykoupu a umyju hlavu. Taky jsem doufala v trochu větší soukromí. "Levné" ubytování jsme měli zajištěné na čínské vysokoškolské koleji ve dvoulůžkovém pokoji. Po příchodu do pokoje byl můj první dojem, že nám ustlali v předsíni. Do jedné buňky byly spojeny vždy dva pokoje, ovšem tak, že ihned z chodby se vstupovalo do prvního a z něj do druhého a zároveň do koupelny se záchodem. A to vše bez jakéhokoli oddělení příčkou, závěsem nebo něčím podobným. První noc jsem moc nadšená nebyla, ale pak jsem si zvykla. Také tam měli zvláštní způsob hospodaření s teplou vodou. Ta tekla jen chvíli večer a pouze ze sprchy. Ale protože sprcha měla jen jeden kohout, kterým přes den tekla studená, bylo nutno k míchání vody na přijatelnou teplotu použít doplňkový lavór patřící ke standardní výbavě koupelny.
Naše exkurze
Hned druhý den jsme společně s ostatními účastníky
vyrazili na výlet ke hrobům dynastie Ming a na čínskou zeď
(jak káže dobrý turistický mrav). První dojmy z návštěvy
uvedených hrobů byly poněkud smíšené. Už na parkovišti se
nám zdálo, že jsme spíš na velké pouti. Všude stánky s
nejrůznějším zbožím, ovocem, jídlem a pitím. Kolem
proudily davy lidí a ozývala se hudba. Na rozdíl od okolí
hrobka sama moc zábavná nebyla. Velké podzemní prostory
téměř prázdné, jen ve dvou nebo třech sálech byly
vystaveny zřejmě pohřební dary. V pozdním odpoledni jsme se
pak ještě dostali na čínskou zeď, tedy k tomu obnovenému
kusu, který se ukazuje turistům.
Další exkurze směřovala poněkud dál od Pekingu. Naším
cílem byla jakási zpřístupněná jeskyně, jejíž název
jsem nepostřehla. Z celé téhle exkurze však byla pro mě
největší atrakcí jízda k jeskyni. Asi po dvou hodinách
jízdy z Pekingu odbočil autobus z hlavní silnice na
"okresku", která se postupně zužovala, až měl
řidič co dělat, aby se vešel na silnici. Myslím, že se
celou cestu modlil, aby nic nevyrazilo proti nám. Pro nás,
jakožto cestující, byla tato trasa velmi zajímavá.
Projížděli jsme vesnicemi s domky z hlíny postavenými tak
blízko silnice, že jsme mohli vidět téměř až do kuchyně.
Mezi domy se vršily neuvěřitelné hromady hnoje, na nichž se
popelila hejna drůbeže a kolem pobíhala prasátka. Ovšem,
když se jedno z nich rozhodlo, že má přednost a neuhne nám z
cesty, museli jsme jet krokem za ním dokud ho to neomrzelo. S
ošklivými a zaprášenými vesničkami silně kontrastovala
pečlivě obdělaná a upravená políčka za humny.
Volby a kongres
Zábavnou kapitolou z pohledu mne jako laika bylo také
závěrečné zasedání spojené s volbou nového
předsednictva. Sál, ve kterém se vše odehrávalo, byl
poměrně veliký a ze všeho nejvíc připomínal kino. Úvod
ještě ušel, i když pohled na hrstku účastníků v takové
haluzně nebyl příliš důstojný. A což teprve, když došlo
na volby. Neustále znova byl řešen problém kdo koho zastupuje
a také sčítání hlasů se ukázalo tvrdým oříškem. Občas
to vypadalo skoro jako u blbých na dvorečku nebo v židovské
škole, ale ze všeho nejvíc se blížilo zasedání členů
naší ZO v oblíbené hospůdce pouze s tím rozdílem, že tam
by se aspoň točilo pivo, zatímco zde všichni seděli na
sucho.
Ke kongresu se vztahuje ještě jedna velmi povedená
příhoda. V materiálech, které jsme tam vezli, se nacházely
též dvě publikace, na jejichž zadní obálce byl obrázek od
Káji Saudka propagující prezervativy, jakožto nejlepší
ochranu před AIDS. V Praze nás ani nenapadlo brožury příliš
prohlížet. V Moskvě David ze zvědavosti jednu otevřel a
když došel na konec, zděsil se a prohlásil, že to tohle
nemůžeme v Číně rozdávat. Zpočátku jsme se ho snažili
uchlácholit, ale moc se nám to nepovedlo. Občas na toto téma
zaváděl řeč a pomalu nás nahlodával.
Po příjezdu do Pekingu jsme už všichni byli jednotni v
názoru, že s tím musíme něco udělat. Jen jsme si lámali
hlavu, co by to asi mělo být, aby na to stačily naše chabé
síly a finanční možnosti. Inspiraci jsme získali při
návštěvě jednoho pekingského obchodního domu. Kromě
širokého sortimentu papírnických potřeb měli též veliký
výběr jednobarevných samolepících tapet. Ty byly nakonec
nejvhodnější, a proto jsme potřebný cca metr v barvě podle
nás ladící s obálkou zakoupili. Další dva večery jsme
strávili přelepováním oněch nevhodných obrázků.
Samozřejmě, že jsme zaměstnali též druhou
"leteckou" půlku výpravy. Práce byla dost děsivá,
nůžky občas tapetu spíš žvýkaly, pravý úhel to bylo
něco, o čem "střihač" Pavel v životě neslyšel a
velikost se zmenšovala v závislosti na ubývající tapetě a
množství nepřelepených výtisků, takže ke konci bylo
uměním dostatečně zakrýt inkriminovaná místa. Výsledek
byl z estetického hlediska poněkud pochybený, ale požadovaný
účel byl splněn, takže jsme ty hromady papíru mohli s
klidným svědomím rozdat ostatním účastníkům.
Mongolské velvyslanectví potřetí
Když skončil kongres, byl nejvyšší čas začít se
starat o naši cestu zpět a tedy navštívit mongolské
velvyslanectví. Vzhledem k tomu, že o pasy jsme byli obráni
hned druhý den po příjezdu, neboť bez nich by nám
organizátoři nemohli koupit jízdenky nazpátek, nebylo to
dřív ani možné. Ukolébáni zkušeností z Moskvy jsme
vyrazili v poklidu, v pondělí dopoledne, po snídani. Adresu
jsme získali snadno, v adresáři u plánu města. Na mapě jsme
si také vybrali vhodný hotel v okolí, který by taxikář mohl
znát. Jak jsme se blížili k velvyslanectví, bylo z dálky
vidět u jediných vrat v ulici frontu - a bylo jasno. Fronta
čítala asi deset lidí a do konce úředních hodin asi jeden a
půl hodiny. Zařadili jsme se a doufali, že na nás ještě
dojde řada. Samozřejmě, nedošla. Asi čtvrt hodiny před
koncem úřední doby, když už jsme byli téměř na řadě,
vyšel jakýsi Mongol a sdělil davu, že dnes se končí. Bylo
to k vzteku!
Rozhodli jsme se, že druhý (a poslední) den nic neponecháme náhodě a raději si přivstaneme. Už v půl osmé jsme nastoupili do fronty u vrat a kupodivu ani v této poměrně časné hodině jsme nebyli první. Tou dobou se tam už tísnil dav Číňanů i bílých turistů, kteří očividně chtěli odjet stejným vlakem jako my. Ve čtvrt na deset jsme byli vpuštěni dovnitř - tam ještě vyplnit žádosti, nalepit fotky (ta moje byla velmi povedená!) a znovu do fronty, zaplatit a vízum je naše. Teprve před vraty jsme si oddechli a pohledem do pasů se ujistili, že se nám to jen nezdá.
Konečně čas na pamětihodnosti
Jediná tři volná odpoledne jsme strávili jako správní
turisté v Pekingu. První jsme věnovali návštěvě
Císařského paláce s přilehlým okolím. Mezi námi nic moc -
paláců sice nekonečné řady, ale všechny téměř stejné,
vystavované zařízení, porcelán a pod. mělo popisky pouze v
čínštině a také vypadalo všechno skoro stejně.
Druhé dopoledne - po nepovedené návštěvě mongolského velvyslanectví - jsme se rozhodli pro klášter Nebeského míru. Ten byl pro mě mnohem příjemnější, skládal se z veliké zahrady v níž byly rozsety větší i menší stavby v čínském stylu (ale nebylo jich příliš) a spousty cestiček s lavičkami lákajícími k odpočinku. Vše sázeno v pravém úhlu, dokonce i tráva!
Poslední odpoledne - opět tradičně - patřilo částečně nákupům a částečně procházce po staré části Pekingu. Staré čtvrti jsou opravdu fantastické a zcela zřetelně tam dosud lidé žijí tak jako před staletími. Jedním z nepřehlédnutelných důkazů jsou místní záchodky. Protože tu není dodnes vybudovaná kanalizace, je nutno dost často vyvážet žumpu, která je jejich nedílnou součástí. Stojí opravdu na každém rohu a jejich existenci potvrzuje neuvěřitelný puch.
Odjezd z Pekingu
Poslední šok nám Čína nachystala k odjezdu. Věděli
jsme, že vlak odjíždí asi v osm hodin ráno, a tak jsme si
přivstali, abychom byli na nádraží aspoň o hodinu dříve.
To se nám celkem povedlo, jenže v momentě, kdy už jsme stáli
před ním, se vynořil další problém - jak zjistit, odkud
vlak odjíždí a jak se k němu dostaneme. Odvážně jsme
vstoupili nejbližším vchodem a ocitli jsme se v hale se
spoustou pokladen, u nichž stály nekonečné fronty. Nápisy
byly všude samozřejmě jen čínsky, davy proudily sem a tam a
my netušili kudy kam. Nakonec jsme postoupili o halu dál a o
patro výš, ale moudřejší jsme nebyli. Posléze jsme vyslali
Davida, aby se zkusil podívat po informační kanceláři. To se
mu dost rychle povedlo, jenže úřadující slečna opět
hovořila pouze čínsky. Ale zřejmě pochopila, na co se David
ptá a začala důrazně ukazovat na schody a dolů, odkud jsme
před chvílí přišli.
A skutečně jsme pod nimi našli oddělený koridor, který začínal čínskými policisty nebo snad celníky u stolků a rojem turistů s doklady v rukou a pokračoval drátěnými zátarasy do výšky cca 2 m až na nástupiště. Připadali jsme si trochu jako opice v zoo. Hned u stolků nám byly zkontrolovány jízdenky a pasy a totéž se opakovalo ještě několikrát, než jsme těch pár set metrů na nástupiště ušli. Svérázné putování "klecí" bylo asi v půli zpestřeno vážením příliš objemných zavazadel a následným vybíráním za nadváhu. Nás nechali projít bez obtíží. Úplně vyčerpaní a přes časnou hodinu zpocení jsme asi v půl osmé nastoupili do vlaku.
Znovu ve vlaku, ale přece trochu jinak
Během našeho krátkého pobytu v Pekingu jsem střídavě
měla i neměla střevní obtíže, jejichž vyvrcholení
proběhlo zcela nečekaně právě až na čínsko-mongolské
hranici. Hezkou chvíli před příjezdem na hranici průvodčí
zamkl záchod a spokojeně odešel. Pasová kontrola sice
dorazila celkem brzy, ale potom se čekání opět začalo
protahovat... A na mě přišla potřeba navštívit onu
místnost. Jenže to se začali rojit celníci a rozdávat celní
deklarace k vyplnění. V té době jsem už jen nervózně
přecházela, v břiše se mi všechno vařilo a ani sednout jsem
si netroufla.
Po delší době nám - opět za příšerného rámusu - odpojili podvozky a vyzdvihli vagón do výšky. V této situaci se moje vnitřnosti daly zase do pohybu, napětí v nich neustále stoupalo a v okamžiku, kdy se zdálo, že se na chvíli uklidnily a já začala doufat v lepší, se to stalo. Najednou ve mě zažbluňkalo - a vše bylo jasné. Jediné co jsem stihla, byl rychlý ústup z kupé a několik skoků do umývárny (ještě že byla vedle). To už obsah mých útrob byl všude - na sukni, na nohách, v botách a samozřejmě i na podlaze...
Zloději ve Sverdlovsku
Jednou z mála zábav, které nám železnice na této cestě
skýtala, bylo pozorování našich spolucestujících Číňanů
obchodujících na každém ruském nádraží, kde jsme
zastavili. Jejich sortiment nebyl příliš bohatý - jeden druh
svetru v několika barvách a zřejmě jednotné velikosti,
nějaké bundy, teplákové soupravy, trička. Davy
koupěchtivých žen se vrhaly k vlaku ještě dřív, než
zastavil a přebíhaly s křikem podle toho, co se kde nabízelo.
Obchod probíhal v okénku z ruky do ruky. Zajímavý byl též
vývoj cen, čím více jsme se blížili k Moskvě, tím byly
vyšší, i když zboží zůstávalo stejné.
Přestože toto představení se na každé stanici opakovalo, "západní" turisté ho vždy znova se zájmem sledovali. To se stalo osudné našim sousedům, mladým manželům z Kanady, ve Sverdlovsku. Ještě za jízdy odešli za známými do druhého vagónu a spokojili se s tím, že požádali Davida, který ovládal zamykání dveří u kupé, aby to jejich zavřel. Když vlak zastavil ve Sverdlovsku, nevrátili se, ale zůstali se známými. My, jako téměř všichni ostatní, jsme se bavili čínským obchodováním na chodbičce. Za chvíli to Davida přestalo bavit a šel se podívat z okénka v kupé, co je vidět na druhé straně. To, co spatřil, mu vyrazilo dech. Na okénku sousedního kupé visel jakýsi mladík, pod ním stál ještě jeden, který mu pomáhal. Zcela nepokrytě se snažili sebrat vše, na co dosáhli. Okénko bylo naštěstí tak úzké, že dovnitř se jím vlézt nedalo. Zlodějíčci byli docela otrlí, protože nepřestali, ani když je David objevil. Naštěstí ten neztratil duchapřítomnost, seskočil a vrhl se na chodbičku s cílem otevřít kupé a zloděje chytit. Mě napadlo, že zatím alespoň vystrčím hlavu z našeho okénka a budu se snažit je zaplašit. A tak jsem na ně ječela jako Viktorka, ani nevím co. Najednou se ten v okénku pustil, seskočil, oba sebrali připravené nakradené věci a vzali nohy na ramena. Přeběhli dvoje koleje, podlezli plně obsazený vlak a země se po nich slehla. Kluci mi pak řekli, že zloděj utekl teprve, když se jim podařilo otevřít dveře. Mě na celé události nejvíc zarazilo, že přes dvoje koleje na ně koukalo plno lidí z druhého vlaku a nikoho z nich ani nenapadlo, aby proti tomu zakročil. Zloděje taky ani nenapadlo, aby si jich všímali. Potom šel David sehnat naše sousedy a šetrně jim sdělit, co se stalo. Chudáci, byli z toho v šoku a to měli ještě docela štěstí, že nepřišli o doklady. Výsledná bilance zněla - pryč je videokamera a k ní asi dvě kazety, kabelka mladé paní s trochou peněz, zlatým prstýnkem a její toaletní kufřík. Díky této příhodě jsme měli na zbytek cesty o povyražení postaráno. Po ohlášení krádeže bylo nutno vyslechnout všechny svědky a sepsat protokol, čímž jsme se bavili téměř až do konce.
Znovu v Moskvě
Příjezd do Moskvy byl o něco opožděn, a tak opět došlo
na Žeňu. Překvapení - Žeňa i s manželem jsou na dovolené
a v bytě se na tu dobu usídlila její sestra, matka, babička a
několik dalších příbuzných. Po telefonickém vysvětlení
kdo jsme a co potřebujeme, jsme byli bez dalšího vyptávání
pozváni a s neuvěřitelnou pohostinností opečováváni. Byl
nám nachystán čaj, něco malého k večeři a čistá postel a
to i přes naše protesty.
Naše cesta se blížila ke konci a před námi byl úplně poslední úkol - sehnat místenky na vlak do Prahy. Jízdenky jsme měli na obě dvě možné trasy (přes Čop nebo přes Brest a Varšavu). Doufali jsme, že vlaky nebudou úplně obsazené a na nádraží normálně místenky koupíme. Jenže Moskva není Praha. Metrem jsme dorazili na nádraží a Pavel s Davidem vyrazili do Inturistu asi o dvě ulice dál, kde byl také předprodej jízdenek a místenek pro mezinárodní vlaky.
Asi za dvě či tři hodiny se vrátili: a zcela znechuceni nám líčili, že za celou dobu co tam stáli, obsloužila paní pokladní přesně jednoho zákazníka. Jinak se vybavovala se svými známými a nebyla šance se přes ní probojovat. Nakonec usoudili, že čekat tam nemá smysl, protože by nám všechny vlaky naším směrem ujely a vrátili se k nám s tím, že na nástupišti stojí vlak do Prahy přes Čop, který by měl jet asi za hodinu a že se tam tedy zkusíme dostat. Davida jakožto velitele dálkové přepravy jsme vyslali předem, aby zjistil co a jak.
Výsledek jeho pátrání byl více než uspokojivý. V soupravě byly zařazeny tři české vagóny, téměř poloprázdné a s průvodčími jsme se dokázali domluvit. Sice jsme se museli rozdělit na dvojice a každá byla umístěna v jiném vagóně, ale jinak nám nic nescházelo. A když se dal vlak do pohybu, měli jsme pocit, že už jsme téměř doma. Naše cesta do daleké Číny skončila.