Tajemná "šachta ve
tvaru půlměsíce"
Antonín T. Horák
Redakční poznámka:
V roce 1972 vyšla kniha slavného, byť trochu popleteného
francouzského fyzika Jacquese Bergiera "Kniha
nevysvětlitelného". Bergiera znají čeští čtenáři z
několika knih, z nichž nejslavnější je "Jitro
kouzelníků". V "Knize nevysvětlitelného"
shrnuje Bergier různé záhady, které proběhly světovým
tiskem. Je mezi nimi i podivný příběh o kovové šachtě na
Slovensku, který z anonymního českého překladu předaného
panem Gruntorádem nezkráceně přetiskujeme. Je celkem jasné,
že v příběhu, kde se nedá věřit ani tomu okrajovému
detailu, jakým je potrava z netopýrů, jen blouznivec
slovenských hor uvěří tajemné kovové šachtě. Příběh
však dobře zapadá do naší kolekce starých i nových
pověstí speleologických a tak jej s radostí - a nedůvěrou -
celý uveřejňujeme.
Václav Cílek
Kdyby pražské jaro pokračovalo, kdyby se cesty do
Československa nestaly obtížnými, ba nebezpečnými, jel bych
tento příběh ověřit na místo.
Jedná se o objev jeskyně pokryté neznámým kovem. Objev byl uskutečněn v říjnu 1944. Přátelé z Československa mi svěřili podstatu tohoto příběhu, jak se o něm dověděli v roce 1965. Mají teď bohužel jiné problémy a já je chápu.
Záhada je zvláštní a zároveň strhující. Můžeme skutečně pomýšlet na zásah mimozemšťanů a já osobně jsem pro tuto eventualitu. Lze však uvažovat i o přirozeném vysvětlení. Československo je země bohatá na uran a rádium, ostatně rádium bylo objeveno v českých minerálech. Snad intenzivní působení několik milionů let trvajícího radioaktivního záření proměnilo známý minerál ve slitinu, kterou současná věda nezná. Slitina by mohla mít zajímavé použití... přál bych si, aby jednoho dne přesnější výzkumy za použití moderních prostředků přinesly pravdu o záhadě, která patří mezi nejpodivuhodnější v této knize a na celé naší planetě.
Následující příběh prožil partyzánský kapitán během
Slovenského národního povstání za II. světové války v
říjnu 1944. Doktor Antonín T. Horák - dnes lingvista - se po
léta snažil přesvědčit speleology, aby prozkoumali to, co
považuje za jedno z nejpodivuhodnějších tajemství na Zemi -
jakousi šachtu bývalého velmi starého dolu, kterou objevil v
jedné chmurné jeskyni na Slovensku. Se svolením autora
uveřejňujeme úryvky z cestovního deníku psaného na místě
samém a uveřejněné v dubnovém čísle bulletinu Národní
speleologické společnosti NSS News. Jeskyně se nachází v
Nízkých Tatrách mezi vesnicemi Plavince a Lubochňa asi na
49,2o severní délky a 20,7o východní šířky (Ronald Calais).
23. října 1944
Včera velmi brzo ráno, v neděli 22. října, nás Slávek
našel v zákopu a ukryl nás v této jeskyni. Dnes za soumraku
přišel se svou dcerou Hankou a přinesli potraviny s léky. Od
pátku jsme nejedli a předtím, při posledních dvou
přestřelkách, jsme měli jen chleba a kukuřici, avšak i toho
bylo jen málo. Naše intendantura byla stejně se zásobami u
konce a naši provianťáci byli rozptýleni zásahem nepřítele
a v důsledku zmatků.
V sobotu po poledni odpočívaly zbytky našeho oddílu (184 mužů a důstojníci, z nichž čtvrtina byla raněných a z toho 16 bylo na nosítkách) na sněhu na severním svahu. Moje rota byla v záloze. V neděli za úsvitu na nás začala pálit dvě děla na vzdálenost asi 300 metrů. Naši pozici jsme drželi už 12 hodin, když jsem nařídil přerušení boje, ale někdo v našem zákopu nebyl dost opatrný a to nás stálo dva přímé zásahy, dva granáty, dva raněné. Když jsem se tam dostal, hnal jsem se k nepříteli, dostal jsem ránu bajonetem a kulku do dlaně levé ruky a ránu do hlavy, která mne vyřadila z boje. Nebýt kožešinové čepice, mohl jsem mít roztříštěnou lebku.
Vědomí jsem nabyl, když mne někdo táhl ze zákopu. Byl to nějaký vysoký venkovan. Třel mi ruku a hlavu sněhem, usmíval se. Potom se tento dobrý samaritán postaral o Jurku. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu na břiše. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako Slávek, pastevec ovcí, majitel okolních pastvin. Když nás vedl a pomáhal nám, dorazili jsme do tohoto úkrytu za čtyři hodiny.
Slávek přemístil velké kameny a odhalil úzký otvor, vchod do této prostorné jeskyně. Když umístil Martina do kouta, byli jsme udiveni, jak se Slávkovo chování změnilo: pokřižoval se, pokřižoval nás všechny, pokřižoval jeskyni a s velkou úctou učinil znamení na zadní stěnu, kde jsem zpozoroval otvor.
Při odchodu se Slávek křižoval stejným způsobem a prosil mne, abych v jeskyni nezacházel příliš daleko. Šel jsem kousek s ním, abych nasbíral jedlové větve. Řekl mi, že v jeskyni byl pouze jednou se svým otcem a dědečkem, že je to ohromné bludiště, plné propastí, které nikdo neprozkoumal a kde je smrdutý vzduch a určitě v ní straší. Vyčerpán jsem se vrátil do jeskyně ke svým mužům kolem půlnoci; bolesti hlavy jsem utišoval sněhem. Martin byl v bezvědomí, Jurek měl horečku. Jako snídani, oběd i večeři jsme pili vlažnou vodu, bohudíky jsem měl svou dýmku. Položil jsem kolem Martina teplé kameny a Jurek si vzal první hlídku.
Mizerná noc. Martin chvílemi nabyl vědomí, dal jsem mu tři aspiríny a po malých doušcích vlažnou vodu se slivovicí. Jurek se hladový motal kolem dvou německých přileb, do nichž jsem dal vařit vodu s několika kapkami slivovice na snídani. V této sněhové bouři hrozící lavinami nebude moci Slávek po několik dní přijít s potravinami. Nemohu se ani pokusit o lov a nechat ve sněhu stopy, když jsem zde se dvěma nepohyblivými muži. Máme však tuto jeskyni, kterou Slávek zná pouze částečně: může mít další vchody, které on nezná, a také zde nějaká zvířata mohla najít úkryt na přezimování. Probíral jsem tyto možnosti, zatímco Jurek žvýkal jehličí z jedlí a jak jsem předpokládal, prosil mne, abych šel lovit do Slávkovy jeskyně. Sliboval, že mu o tom nic nepoví. Neměl jsem jen hlad, ale také jsem chtěl objevit, co mohlo tak vystrašit jinak sebejistého Slávka, že tak vzýval Boha. Na výpravu do jeskyně jsem si vzal pušku, svítilnu, pochodeň a motyku. Po asi 1,5 hodiny trvající nepříliš namáhavé ani nebezpečné chůzi jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, na jejímž konci byl otvor ve tvaru sudu. Skrčený jsem tam vklouzl a ještě stále na kolenou jsem zůstal v úleku a překvapení ... neboť se tu rýsovalo něco jako černé silo s bílým olemováním. Když jsem zase popadl dech, pomyslel jsem si, že je to bizarní přírodní stěna nebo opona z černé soli, lávy nebo ledu. Ale byl jsem úplně vyveden z míry a propadl pocitu tajemného strachu, když jsem si všiml, že je to útvar zcela hladký, podobný sklu, jehož struktura nasvědčovala, že jde o lidský výtvor zapuštěný do okolní skály. Nádherně zakřivený cylindrový tvar měl v průměru asi 25 m. V místech styku této struktury s okolní skálou se vytvořily obrovské zářivě bílé stalaktity a stalagmity. Stěna byla černobílá, materiálem snad slitina oceli, pazourku a kaučuku. Motyka na stěně nezanechala žádnou stopu, prudce odskočila. Jenom pouhá myšlenka na artefakt velikosti věže jevící známky značného stáří, zapuštěný do skály v divoké krajině, kde není žádný průmysl ani důl, člověka poleká. Je to věc, z níž mi přebíhal mráz po zádech.
V této stěně vychází z dola trhlina široká asi 20-35 cm, které si člověk hned nevšimne. Postupně mizí ve stropu jeskyně. Zde má už šířku jen 2-5 cm. Vnitřek je napravo i nalevo úplně černý, poznamenaný brázdami a ostrými hřebeny velikosti pěsti. Zadní strana pukliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a ztrácí se ve stěně pod úhlem 60 stupňů. Hodil jsem tam zapálenou pochodeň; spadla a s prskáním a syčením zhasla, jako bych hodil uhlí rozžhavené doběla do džberu s vodou.
Chtěl jsem pokračovat v průzkumu a věřil jsem, že jsem dost štíhlý, abych se protáhl otvorem, vsunul jsem se tam tak, že jsem se zkroutil stranou, zraněnou rukou dopředu a s hlavou dole, i když pravá ruka držela lampu, se mohla hýbat v puklině, jež se dále rozšiřovala. Ta se semkla a já jsem ji musel náhle pozpátku opustit. Když jsem byl venku a znovu jsem nabral dech, byl jsem příliš fascinován celou touto záhadou a nabyl jsem pevného odhodlání nalézt její řešení. Pro tuto chvíli jsem toho měl dost a musel jsem přemýšlet, jakým způsobem postupovat.
Do jeskyně k ostatním jsem se vrátil kolem čtvrté hodiny odpoledne. Jurek umýval Martina, kterého položil mezi teplé kameny; dal jsem mu tři aspiriny a teplou vodu se slivovicí, aby ji pomalu vypil. Vysvětlil jsem Jurkovi, že na lov v jeskyni je zapotřebí hodně kouře, tyče a provazu. Díky Bohu Slávek a Hanka přišli se zásobami. Když odcházeli, doprovodil jsem je, abych přinesl větve, z nichž bych mohl nadělat pochodně. Vrátil jsem se kolem druhé hodiny ráno, mrtvý únavou, ale konečně jsme se najedli - Jurek až příliš - a vzal jsem si hlídku jako druhý.
24. října 1944
Klidná noc; Martin vypil bylinkový odvar proti horečce
slazený medem, doufám, že ho budeme moci odsud odnést.
Jurkův zadek už není napuchlý, ale hlava zůstává stále
opuchlá. Rozstříhal jsem naše opasky a zhotovil osm metrů
pevného lana. V 10 hod. ráno jsem byl u stěny, připevnil jsem
lano na klacek napříč puklinou a stále s lanem na rameni jsem
se znovu ponořil do hrozného jícnu. Stejně jako včera jsem
držel lampu - tentokrát karbidovou - připevněnou na konci
tyče, v díře přede mnou. Když jsem ji vytáhl, lehce se
kymácela v prázdnu, kde jsem nemohl nic vidět a odkud
vycházel zvuk jakoby divokých prudkých vod. A bál jsem se,
neschopen pohybu, že je přede mnou jeskyně plná vody a že do
ní spadnu hlavou dolů. Snažil jsem se vyšplhat; oděvy se mi
zachycovaly o hrbolky a vyhrnuly se mi nad ramena a hlavu, takže
jsem se do nich zamotal. V beznadějných pokusech vymanit se
jsem se málem upálil za živa. Když jsem konečně stál znovu
na nohou, třásl jsem se únavou a měl jsem hrozné vidiny.
Na stěně nebyly viklající se kameny a tak jsem rozlámal na drobné kousky stalagmity a spouštěl je po puklině. Kutálely se a nakonec se s velkým nárazem zastavily, což naznačovalo, že je tam pevná půda s místem na otočení. Za kameny jsem hodil nezapálené louče, svlékl jsem se a dal se cestou, kam putovaly kameny a louče. Jelikož jsem už znal nejhorší hrbolky v puklině, obešlo se to pouhými škrábanci, napřed jsem trochu padal, pak jsem se koulel po svahu a zastavil se před stěnou, která se mi zdála známá, hladká jako atlas, stejně jako stěna nahoře.
Moje lampa ještě hořela, ale ozývaly se zde podivné zvuky. Když jsem zapálil několik pochodní, viděl jsem, že jsem v široké mohutné zakřivené černé šachtě tvořené kolmými stěnami, které se lomí a vytvářejí téměř vertikální tunel, nebo spíš komín ve tvaru půlměsíce. Nemohu popsat temnost ani šumění, hučení a dunění - hrozné ozvěny mého dechu a mých pohybů. Podlahou byl svah, po kterém jsem se skutálel, "dlažba" z pevného vápence.
Všechna světla dohromady nemohla osvětlit strop, kde stěny končily nebo se setkávaly. Horizontální vzdálenost mezi vrcholem konkávní křivky přední stěny a konvexní křivkou zadní stěny je asi 8 metrů; křivka u paty zadní stěny měří asi 25 metrů. Abych mohl pokračovat v průzkumu, potřeboval jsem více světla a svou motyku, která musela být ztracena, protože se nedostala do pukliny.
Odešel jsem s jásotem a pocitem okouzlení smíšeným s odhodláním prozkoumat tuto ohromnou strukturu, kterou jsem vnímal jako jedinečnou a neobyčejnou.
Tentokrát s hlavou vzhůru, bez šatů, abych se mohl plížit, jsem se postupně dostal bez úhony ke svým věcem, vykouřil jsem dýmku a vrátil se ke svým mužům. Pokusil jsem se chytit nějaké netopýry, ale bez úspěchu. Jurek dal vařit brambory a skopové maso, byl tudíž ochoten prominout mou malou obratnost v lovu, dokonce mne litoval, co jsem zkusil, když mě musel dávat tuk na odřeniny na zádech a zašívat mi košili. Martin snědl kousek chleba s bylinkovým odvarem proti horečce, oslazeným medem. Po 6 hodinách jsem se vydal pro novu zásobu větví na louče a vrátil jsem se kolem 22,00 hod. Jurek si vzal obě hlídky.
25. října 1944
Strávili jsme dobrou noc. Zdá se, že Martin se zotavuje,
jsem rád, že Jurkova hýždě není ještě v pořádku,
protože by měl chuť jít se mnou na lov netopýrů. Je
lepší, když neví nic o tajemství jeskyně.
Šel jsem přímo k jeskyni, svlékl jsem se jako včera, natřel jsem se tukem ze skopového, všechny potřeby jsem spustil dolů a také jsem tam vklouzl nohama napřed. I když jsem zvedl karbidovou lampu upevněnou na dvojité tyči a pomáhal si čtyřmi zapálenými pochodněmi, hořejšek stěny zůstával v temnotě. Vystřelil jsem dvě kulky přímo rovnoběžně se stěnami. Vyvolalo to dunění jako burácení hromu, srovnatelné s duněním rychlíku, ale neviděl jsem žádný náraz. Vystřelil jsem tedy do každé stěny po jedné kulce a mířil přitom asi 50 metrů nad sebe; vznikly velké modrozelené jiskry s takovým hřmotem, že jsem si musel zacpat uši a viděl jsem jak od stěn bláznivě tančí plameny.
Manipulace s motykou způsobila další dunění. Sondoval jsem "dlažbu" a začal jsem kopat tam, kde vrstva vápence nebyla příliš silná, v rozích půlměsíce. Vpravo je suchý jíl, vlevo jsem asi po padesáti centimentrech přišel na vrstvu skloviny, tvořenou zuby nějakého velkého zvířete. Vzal jsem špičák a stoličku, zbytek jsem tam nechal. Když jsem kopal dále poblíž tohoto místa, objevilo se na zadní stěně ve výšce asi 1,5 metru nad dlažbou jemné žlábkování jakoby vertikálně vlněné. Tato část se zdála teplejší než hladký povrch. Zkoušel jsem ji rty a ušima a myslím, že tento dojem je správný. Uprostřed byla dlažba pro motyku příliš silná.
Když pochodně zhasly, cítil jsem na sobě zledovatělý pot; opustil jsem "šachtu ve tvaru půlměsíce", oblékl jsem se, šel jsem k místu, kde bydleli netopýři a dostal jsem jich sedm. Jurek je nadil chlebem a bylinkami a byla z nich výtečná "holoubátka".
Slávek a Olga, jeho druhá dcera, přišli k večeru a přinesli seno, slámu, ovčí kůže a další léčivé rostliny, některé z nich nám poskytly výbornou náhražku kávy. Doprovodil jsem je, abych nasbíral borové větve na pochodně, vzal jsem též dvě dlouhé tyče a vrátil se kolem půlnoci. Martin si vzal dva poslední prášky aspirinu a vodu s medem a Jurek měl obě hlídky.
26. října 1944
Noc byla dobrá. Vrátil jsem se do "šachty ve tvaru
půlměsíce", abych pokračoval ve svých pokusech. I když
jsem karbidovou lampu upevnil na konec nejdelšího spojení
tyčí, jaké jsem mohl udělat, ještě neosvětlila hořejšek
stěn. Vystřelil jsem nad osvětlenou část, kulky způsobily
velké jiskry a ohlušující ozvěnu. Níž na zadní stěně to
bylo s podobnými výsledky - jiskry, dunění, ne výbuchy, ale
střela vyznačila svou dráhu v délce půl palce a vydávala
ostrý pach. Načež jsem se znovu pustil do kopání v levém
rohu a zjistil jsem, že rýhování pokračuje směrem dolů,
ale v pravém rohu jsem nic podobného neobjevil.
Opustil jsem "šachtu ve tvaru půlměsíce", abych prozkoumal vnější stěnu a její okolí. U stalaktitů bylo několik teček, podobných sklovině, když jsem je seškrábal, byl z nich prášek příliš jemný, než abych jej mohl posbírat bez lepidla; zkusil jsem je vyrobit tak, že jsem dal vařit nohy z našich "holoubat". Chtěl jsem mít vzorek toho zvláštního materiálu, z něhož byly vytvořeny stěny, ale i když jsem vystřelil dvě kulky do pukliny na hrbolky a zasáhl jsem je, získal jsem jen odraz, zadunění a týž ostrý zápach.
Když jsem se vracel, chytil jsem několik netopýrů a znovu jsme jedli "holoubata". Přikázal jsem Jurkovi, aby uklidil všechny stopy po nich, drápy jsem dal stranou. Slávek přišel jako obvykle za soumraku a tentokrát přinesl čtvrt jelena, půl kila soli a krabici karbidu. Jurek si vzal obě hlídky.
27. října 1944
Martin zemřel ve spánku. Jurek, který zná jeho rodinu, si
vzal na starost jeho věci včetně peněženky s 643 korunami,
hodinek s řetízkem a úmrtního listu, který jsem vystavil.
Teď můžeme odejít a připojit se ke svému praporu, který
leží někde na východ od Košic. Se svou holí může Jurek
ujít za den aspoň 10 km, ale musíme se přemisťovat opatrně.
Odejdeme zítra.
V 10,00 hod. ráno jsem byl v jeskyni; hledal
jsem, jestli tam nejsou průchody, abych se mohl dostat k
"šachtě ve tvaru půlměsíce" zezadu; pokud jde o
led a smrdutý vzduch, o nichž mluvil Slávek, nenašel jsem je,
i když tam mohly být. Vrátil jsem se kolem čtvrté hodiny
odpoledne. Přikázal jsem Jurkovi, aby zabalil naše věci,
vyčistil zbraně, připravil jídlo na 7 dní a nachystal vše,
co bude třeba vrátit Slávkovi. Slávek přišel s oběma
svýma dcerama, jako by rodina vycítila, že Martin zemřel.
Přenesli jsme jej do zákopů mezi zakrnělé borovice, kde
dostal svou smrtelnou ránu. Při kopání jeho hrobu jsme se
všichni vystřídali. Pomodlili jsme se a pochovali jsme jeho
tělo zabalené do pokrývky.
28. října 1944
Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno atd. do
koženého řemenu, pak jsem ho stočil spolu se zlatem ze svých
hodinek a vložil do láhve, kterou jsem uzavřel kamínkem a
koulí hlíny smíchané s dřevěným uhlím a uložil jsem toto
svědectví do "šachty ve tvaru půlměsíce" na popel
z mých pochodní. Může tam zůstat dlouho, snad až do doby,
kdy struktura úplně zmizí za svou oponou ze stalaktitů a
stalagmitů. Slávek nemá syna, jemuž by svěřil tajemství
své jeskyně; jeho dcery je neznají a stejně se dcery
obyčejně provdají do jiných vesnic.
Seděl jsem u svého ohně a ptal jsem se sám sebe: co může být tato struktura se stěnami širokými dva metry a tvarem, k němuž mne nenapadá v současnosti známé využití? Kam až je zapuštěna do skály? Je tam ještě něco jiného kromě "šachty ve tvaru půlměsíce"? Jaká náhoda nebo kdo ji umístil do této hory? Je to předmět lidského původu? Je něco pravdy v legendách, jaké nacházíme u Platona o dávno ztracených civilizacích s magickými technologiemi, jaké náš rozum nemůže ani vnímat ani pochopit?
Jsem člověk ovlivněný univerzitním vzděláním, ale musím připustit, že tam mezi těmi vysokými kolmými stěnami s matematickým zakřivením, černými, hladkými jako atlas, jsem měl dojem, že mne uchvacuje vysoce zvláštní a hrozivá moc. Chápu bez potíží, že prostí ale inteligentní lidé se zdravým rozumem, jako Slávek a jeho předkové mají pocit, že jsou tady čáry, že skrývají tuto "šachtu ve tvaru půlměsíce" a bojí se také, že kdyby její existence byla někdy odhalena, přilákalo by to davy turistů a všechno co s tím souvisí, hotely, galerie atd., což by pravděpodobně zničilo jejich poctivý život spjatý s přírodou. Na zpáteční cestě jsem ucpal a zamaskoval díry vedoucí ke stěně; jeskyně má snad vchody, které Slávek nezná a nějaký náhodný objevitel by mohl všechno zničit při hledání "pokladu" než by mohla přijít vědecká expedice. Vrátil jsem se po třetí hodině odpoledne. Kolem páté hodiny přišel Slávek se svými dcerami a přinesl několik vajec natvrdo.
Po silných stiscích rukou po slovensku jsme si vzali zbraně a své věci a odešli jsme. Když jsme se ohlédli, viděli jsme Slávka, jak maskuje vchod do jeskyně a jeho dcery smazávají naše stopy. Měsíc svítil a sníh jiskřil.
V posledních dnech II. světové války na cestě do Čech jsem toto místo znovu navštívil. Slávkova rodina bydlela provizorně v Izdaru. Viděl jsem Martinův hrob a prohlédl jsem si vchod do jeskyně. Zanesl jsem zuby zvířete, které jsem našel v jeskyni, konzervátorovi z paleontologického oddělení v Užhorodu. Zařadil je jako zuby dospělého medvěda jeskynního Ursus Spelaeus. Tu jsem si znovu začal klást otázky: puklina je příliš malá, blok vápence a stalagmitů, které jsou před ní nedovolí, aby zbytky prošly; zdá se, že medvěd spadl do "šachty ve tvaru půlměsíce", která by tedy mohla mít styk s povrchem.
Při své poslední návštěvě jsem zkoumal úbočí hory nad jeskyní a nenašel jsem otvor, který by mohl být předpokládaným spojením s "šachtou ve tvaru půlměsíce". Ale na těchto příkrých tatranských svazích by sesutí mohlo takové spojení zatarasit.
Poznámka autorů
"síťového" vydání Spelea:
Příběh o Měsíční šachtě byl do časopisu Speleo 15
převzat z Bergierovi knihy "Kniha nevysvětlitelného"
poněkud zkrácený. Pokud máte zájem o přesnější informace
týkající se Měsíční šachty "odsurfujte" na
stránku http://uzphlas.natur.cuni.cz/speleo/tajemno/jeskyne.htm