Jeskyně Psí kostel v
pohoří Kummer
Václav Cílek
Úvod
Soustavnou desetiletí trvající prací geomorfologů a
speleologů - za všechny jmenujme alespoň B.Balatku, J.Vítka a
J.Kopeckého - byl u nás prosazen pojem "pískovcový
pseudokras", který se dnes plně vžil a je považován za
samozřejmý. Zpočátku byl pískovcový pseudokras považován
za jakéhosi chudšího příbuzného skutečného krasu.
Pískovcové jeskyně jsou kratší, závrty zřídka umožňují
průniky do propastí, schází zde krápníková výzdoba apod.
Postupně se však začalo ukazovat, že srovnávat vápencový
kras a pískovcový pseudokras je jako počítat hrušky a jablka
dohromady. Oba typy reliéfu jsou jiné, platí pro ně odlišná
pravidla a jako celek jsou nesrovnatelné. Jsou to dva odlišné
světy, i když některé jejich projevy jako např. dutiny,
ponory a vývěry se sobě navzájem podobají.
Rozdílnost pískovcového a krasového světa můžeme demonstrovat např. na životě v podzemí, který je v krasových jeskyních reprezentován populárním netopýrem, ale v pískovcových dutinách neméně záhadnými kořenovými stalagmity nebo reliktními druhy pavouků, které zde přežívají od poslední doby ledové. Jiným příkladem může být archeologie - zatímco v krasu se již před stoletím etablovala jeskynní archeologie, v pískovcích se začíná rozvíjet neméně poutavá archeologie převisů.
Pojetí pískovcového prostředí našich skalních měst jako osobitého, svébytného jevu, nikoliv jako nějakého "pseudo-" jevu kopírujícího nedostižný krasový vzor, mne vedlo k přesvědčení, že je nutné začít se na celou věc dívat z jiného úhlu. Společně s V.Ložkem, J.Kopeckým, J.Svobodou a dalšími badateli jsme začali používat výraz pískovcový fenomén, kterým označujeme soubor prvků živé a neživé přírody vázané na specifický reliéf pískovcových skalních měst. Jednou ze základních součástí pískovcového fenoménu jsou pseudokrasové jevy, jejichž výzkum umožňuje poznání takových procesů, jako je zvětrávání soch a památkových objektů, kapilární transport v nehomogenním prostředí, vliv solí na destrukci kamene, interakce biogenních a litogenních faktorů při vzniku reliéfu - tedy procesů do značné míry nepostižitelných při studiu klasického krasu.
Cesta z Úštěku do
Hradčan
V posledních několika letech jsem každým rokem trávil
několik týdnů výkopy v převisech a jeskynních výklencích
v sz. části Kokořínska, hlavně v oblasti kolem Dubé. Ze
severní strany - od Holan a Stvolínek - se podobnou činností
zabýval archeolog J.Svoboda. Jemu se jednalo o poznání
mezolitického osídlení krajiny a mně o vývoj skalních
tvarů. Archeologie mi však byla vítaným pomocníkem, protože
umožnila datovat jednotlivé vrstvy. Společným úsilím jsme
objevili a více či méně důkladně prozkoumali 17
mezolitických lokalit a získali tak nejhustší síť
mezolitických lokalit v ČR (Svoboda et al. 1996, Cílek et al.
1996). Síť v sobě kombinuje sídliska pod širým nebem na
březích dnešních rybníků a dřívějších jezer a slatin,
kde mezolitici lovili ryby a vyráběli nástroje; a lokality pod
převisy, které využívali při lovu a sběru lískových
oříšků, jejichž zbytky jsme našli u Máselníků u
Dřevčic.
V tomto roce jsme volili jinou strategii výzkumu. Společně se skupinou 10-15 studentů jsme jako mezolitická tlupa táhli krajem mezi Úštěkem u Litoměřic a Hradčany u Mimoně, spali pod převisy, scházeli se k přednáškám a poradám a vcelku či po menších skupinách vykopávali sondy a dokumentovali stratigrafii. Cílem této výpravy bylo jednak získat nové poznatky o mezolitu severních Čech a o vývoji krajiny v postglaciálu, jednak zdokumentovat jeden z nejdůležitějších pseudokrasových výtvorů v pískovcích - Psí kostel u Hradčan.
Ještě než přikročím k popisu této význačné dutiny, pokusím se stručně shrnout poznatky posbírané cestou. Hrad Helfenburk u Úštěka vybudovaný na systému skalních věží a hřbítků podobně jako Drábské světničky, má poměrně malé historické podzemí zastoupené hlubokou studnou, 6 m dlouhým gotickým tunýlkem vytesaným do pískovce a chodbovitým 15 m dlouhým sklepením. Hradní jeskyně leží v ostrohu mezi studnou a sklepením. Jedná se o 0,6-1,0 m vysokou, průměrně 2 m širokou a 9 m dlouhou přirozenou dutinu vyvinutou v poloze měkčího pískovce. Jeskyně má dva vchody ústící na obou stranách hradního ostrohu. Výplň je tvořena písky, úlomky pískovce a občasnými střepy za 14.-19. století.
Mimořádně poutavý je skalní útvar Bročky u Blíževedel. Jedná se o systém na Kokořínsko nebývale vysokých, až do výše 20 m se zvedajících skalních věží odloučených od okrajů pískovcové plošiny. Bročky představují určitou analogii pověstných Kokořínských pokliček. Ve své svrchní části jsou věže kryty odolnější polohou světlého pískovce. Ten způsobil, že svahy Bročků tvoří vysoké skalní stěny a nikoliv obvyklý systém skalních stupňů a kaskád. Výška stěn zároveň podmínila skalní řícení a tím i vznik balvanových osypů, což není na Kokořínsku na rozdíl od např. Teplických stěn úplně obvyklé, zvláště v jižní části. Hlavním procesem destrukce skal na Kokořínsku je totiž rozsypávání skal na písek, nikoliv odlamování bloků - proto zde nalézáme takovou škálu drobných skalních útvarů. Čím blíž se však dostáváme k neotektonickým liniím (zvláště v okolí neovulkanitů), tím častěji pozorujeme zlomové svahy a s nimi spjaté skalní řícení.
Litoměřická jeskyně leží těsně pod vrcholem centrální věže. Je to plazivkovitá chodba se šesti vchody o průměrné výšce kolem 1 m, šířce 1,0-1,8 m a celkové délce 10 m. Jeskyně je vyvinuta pod odolnější "pokličkou" vrcholové vrstvy. Její plocha se téměř kryje s půdorysem skalní věže, protože poloha měkčího pískovce je z větší části denudována a strop jeskyně spočívá jako baldachýn na sloupcích a skalních kulisách. Těžko si zde představíme jiný mechanismus odnosu zvětralého pískovce než odvívání větrem. Nízký, ale hluboký převis v boční rokli pod jeskyní je upraven jako trampská a horolezecká základna. Na několika místech můžeme pozorovat zajímavé skalní perforace.
Jižně od blízkých Blíževedel stojí na nevysoké skalce zbytky skalního hrádku Hřídelík patřícího pražskému biskupství. Hrádek byl předchůdcem Helfenburgu a zdá se, že po husitských válkách nebyl nikdy obnoven. Vstup do hradu je možný pouze 18 m dlouhou lomenou podzemní chodbou gotického profilu, která představuje zajímavý a poměrně vzácný případ takto starého podzemního díla. Na jižní straně hradní skály stával ještě koncem minulého století dům. Jeho zadní trakt tvořil převis upravený jako černá kuchyně. Převis přechází do nízké (0,3-1,0 m) vrstevní jeskyně, zvané Psí kuchyně, která prochází celou skalou a na severní straně ústí do dalšího převisu částečně krytého skalní kulisou. Celková délka jeskyně je 20 m. Jedná se tedy o jeden z největších pseudokrasových jevů celé oblasti. Podezřelá je však okolnost, že všechny tři z delších vrstevních jeskyní - kromě Hřídelíku a Helfengurku k nim patří i Kolová jeskyně ve vstupní šachtě hradu Jestřebí - jsou odkryty v rámci hradních zřícenin. Považuji proto za pravděpodobné, že původní přirozené prostory byly člověkem vyklizeny a upraveny odebráním výplní nebo odkopáním měkkého pískovce a to i u prostor vysokých 30-40 cm.
Zajímavý je i samotný název Hřídelík, odvozený podle skály podobné hřídeli. Podobné označení se týká i hradu Sloup připomínajícího skalní sloup i pozoruhodného skalního hrádku Stohánek u Mimoně, u jehož jména se pravděpodobně setkáváme s kamenným stohem či stonkem. Stohánek stojí ve stínu známého Sloupu, ale i on má zajímavé historické podzemí později v 18. století upravené poustevníky.
Z Bročků se otevírá výhled k obloukovitému pásmu rybníků ležících mezi Stvolínkami a Máchovým jezerem. Původně se jednalo o sníženinu vyplněnou mokřady a jezery, která byla od 14. století upravována jako významná rybníkářská oblast. Mezolitické lokality zde leží na skalkách a táhlých pahorcích nad dnešními rybníky. Jedním z hlavních problémů při stavbě rybníků bylo, jak zabránit protržení hráze následkem velkých povodní. Propustě a spojovací kanály nebyly zakládány v bažinatém terénu, kdy by je velká voda mohla podemlít, ale ve skalnatých bocích údolí. Zde byly již ve 14. století raženy mohutné průrvy, jako jsou Novozámecká a Mnichovická. Po třicetileté válce došlo k novému rozvoji mlynářství a tehdy zde zdomácněl systém podzemních mlýnských náhonů. Pověstný byl zejména dodnes zachovaný náhon na Ploučnici u Novin pod Ralskem, kde pan mlynář ještě v minulém století provozoval jakousi vodní plavbu jako v Punkevních jeskyních. Pramice s návštěvníky za svitu pochodní projížděla mohutným skalním tunelem vedoucím k mlýnu. Pravděpodobně nejdelším dílem tohoto druhu je systém podzemních náhonů do staré sklárny u Svitavy blízko Velenic s celkovou délkou okolo 400 m. Menší podzemní přivaděče nalezneme v Tuboži, Nedamově a Rozprechticích u Dubé. Při silnici ze Ždírce do Dubé nedaleko pramenu pod Březinou leží tzv. Cikánská jeskyně. Jedná se o umělou zalomenou chodbu, která původně sloužila jako cisterna dnes zaniklého mlýna. Mlýny totiž bývaly zakládány i na malých tocích (1-3 l/s). Voda byla zadržována v mlýnských rybnících nebo, jako v tomto případě, v chodbě přehrazené stavidlem, která zároveň sloužila jako cisterna. Takovéto mlýny bývaly v provozu jen několik hodin denně nebo po ránu. Přestože tyto objekty označujeme jako "mlýny", jednalo se často o kovárny a pily a o provozy závislé na nějakém zdroji energie, jímž až do vynálezu parního stroje byla, kromě lidí a zvířat, hlavně voda.
Mlýny a podobné provozy často mají ochranné výpustě. Velká voda totiž dokázala roztočit mlýnská kola tak rychle, že mlýn díky tření vyhořel. Charakteristickým zařízením tohoto druhu je ruina mlýna u výpustě Dolanského rybníka u Holan. Můžeme zde navštívit podzemní do oblouku upravenou komoru, kde stávalo mlýnské kolo. Z ní vede pod hrází rybníka 20 m dlouhý podzemní přivaděč vytesaný do pískovce. Záseky při jeho vyústění do komory ukazují na existenci hrázky, ze které bylo vedeno koryto pro horní náhon kola.
Údolí Peklo představuje jeden z nejkrásnějších koutů okolí České Lípy. Původně zde měla vést železniční trať, ale díky aktivitám vlasteneckých (vesměs německých) spolků bylo údolí zachráněno. Rozhodčím ve věci stavby tratě byl císař František I., který tehdy splavným údolím proplul na pramici a vyslechl hudbu linoucí se z altánu nad mlýnem Nový dvůr. Ten je nyní obýván známým disidentem Ladislavem Lisem, který zde pěstuje kozy a slepice. Poté, co jsme mu vyřídili pozdravy k 70. narozeninám, rozlil nám láhev becherovky a šel na trávu. Bylo to pěkné setkání. Nad mlýnem ve východní stěně údolí spatříme tři do skály vytesaná okénka skalního obydlí. Jedná se o malé, ve skále skryté, dvoupatrové stavení se schodištěm, pod nímž vyvěrají dva prameny.
Na ostrohu v dolní části Pekla stojí zbytky dřevěného hrádku Frídlant. Borovský (1892) píše: "Pod pustým tímto hradištěm nalézá se ve skále rozsedlina, ze které zvláště za studeného počasí často pára vystupuje. Zde prýští jeden z nejmocnějších pramenů Pekla (Höllengrundu), jež od září do konce května co teplé prameny se vypařují a v letních měsících jsou ledově studené... Když je voda spuštěna, aby vyčistilo se koryto potoční, tu lze do rozsedliny vejíti a přesvědčiti se, že dále do skály je uměle rozšířena, ač pro zkažený vzduch daleko vniknouti nelze." Dnes je tato vodovodní štola zcela zanesená splaveným materiálem.
Peklo nás přitahovalo z hlediska mezolitického osídlení jako spojnice mezi Ploučnicí a holandskými rybníky. Mezolitici jsou vodomilní (kvůli rybolovu) a pískomilní (kvůli suchosti sídel). Ploučnice navíc rozplavuje sedimenty s podílem pazourků deponovaných severským ledovcem (velké hlízy severských pazourků se běžně dají sbírat v pískovnách v Rynolticích), které mezolitici využívali jako surovinu pro výrobu nástrojů. Přesto byl pro nás nečekaným překvapením nález převisu s nezvykle intenzivním mezolitickým osídlením. Orientační sonda zastihla několik popelových poloh včetně vrstvy se spálenými kostmi. V nálezovém souboru se kromě pazourkových artefaktů a jader objevuje i kostěné šídlo, které vypadá na druhý kostěný nástroj vůbec kdy nalezený v českém mezolitu. První kostěný hrot našel v minulém roce V.Ložek při plavení vzorku z převisu Máselník u Dřevčic. Sonda byla opět opatrně zahrnuta a převis bude v příštích letech zkoumán detailním plošným odkryvem.
Mezi Peklem a Srním se táhne nenápadný les Vřesoviště. Skrývá v sobě systém nevysokých skalek a hřbítků zčásti poškozených těžbou pískovcových kvádrů. Vůbec nejlepší lokality, na kterých můžeme sledovat tento zvláštní druh těžby, při které jsou pásy pískovcových kvádrů připravovány na místě a zezadu odsekávány, se nalézají na Vřesovišti u Sosnové, v lomu v ústí Pekla a mezi Velenicemi a Svitavou. Dvě drobné jeskyňky zaznamenané v mapě orientačního běhu Vřesoviště 1:15 000 jsou malé a bez této mapy obtížně nalezitelné. Východnější z nich je tvořena úzkým vlezem rozšiřujícím se do čtvercové komůrky asi 2x3 m. Ve výkopu v ústí jeskyňky byla zastižena prehistorická kulturní vrstva, ale bez nálezů. To je na Kokořínsku obvyklá situace - lidé čas od času v jeskyních a převisech přespávali, ale kromě ohnišť po sobě nezanechávali žádné stopy. Vřesoviště je pozoruhodné jedněmi z nejlépe vyvinutých kuželových a žlábkových škrapů, které jsem na Kokořínsku viděl.
Psí kostel a pohoří
Kummer
Pohoří Kummer (též psáno jako Kumer) tvořilo součást
vojenského prostoru Kuří Vody. Je to členité, skalnaté
území severně od Máchova jezera a jižně od Ploučnice. Jeho
rozměry jsou jen asi 6x3 km, ale bludiště roklí, skal a lesů
vytváří dojem nepřehledné rozlehlé krajiny. Území nemá
vlastní český název a dodnes se mu říká Kummergebirge nebo
zkráceně Kummer. Tento název je někdy překládán jako
Hradčanské stěny, což je nepřesné, protože Hradčanské
stěny jsou jen nejvyšší a nejskalnatější část pohoří
ležící nad obcí Hradčany. Společně s V.Ložkem si nejsme
jisti, zda slovo "kummer" není jen deformovaným
přepisem slova "komár" a domníváme se, že celá
oblast se původně mohla jmenovat Komáří vrchy. To by
odpovídalo skutečné situaci, kdy jak tůně na Ploučnici, tak
i močály mezi Břehyní a Hradčany jsou komáry promořeny.
Díky ztrátě kontinuity osídlení po odsunu německého obyvatelstva a následnému zabrání armádou se jedná o vcelku neznámé a téměř neprozkoumané území, o "terra incognita" 80 km od Prahy. Z hlediska pískovcového fenoménu jsou Komáří vrchy pozoruhodné střídáním různých typů tektonicky rozlámaných pískovců středního turonu.
Obr. 1: Plán jeskyně Psí kostel
Spodní souvrství je vyvinuto jako typický kvádrový pískovec s křemitým tmelem a jeho tvary jsou velmi blízké skalním útvarům na Českolipsku. Střední souvrství vystupuje jako nepravidelné 10-20 m mocné souvrství nažloutlých vápnitých pískovců s vložkami vápenců a červených písčitých vápenců. Pokud jsou pískovce slabě vápnité, mají tendenci vytvářet hladké, drobivé stěny pokrývané na chráněných místech sádrovcovými kůrami. Velmi často však nepravidelné čočky a polohy vápnitých pískovců až písčitých vápenců vytvářejí různé římsy, systémy drobných dutin a vypreparovaných inkrustací. Svrchní souvrství se podobá spodnímu kvádru, ale často obsahuje vápnité konkrece a faciální přechody k vápnitým pískovcům. V jedné rokli tak můžeme nalézt téměř nepřehlednou škálu skalních tvarů. Morfologická diverzita je ovlivněna i průniky neovulkanitů, které vedou k druhotné feritizaci a silicifikaci (Mikuláš 1992, 94). K soupisu lokalit silicifikovaných pískovců sestavených R.Mikulášem (in Cílek et al. 1996) můžeme přičlenit dvojici skalních zdí ležící na z.úbočí kóty 302 m v prodloužení hřbetu Skalní brána - Vinice.
Nejdůležitějším pseudokrasovým jevem Komářích vrchů je jeskyně - převis Psí kostel. Objekt je znám pod německým názvem Hundskirche, z čehož někdy jazykovou deformací obvyklou v českoněmeckém prostředí vzniká Husův kostel. Psí kostely leží rovněž blízko Velenic a známe je i z jiných oblastí. Slovo "psí" totiž označuje něco špatného, nepotřebného (psí počasí, psota, psí víno) a tak je příležitostně dáváno jeskyním a podobným útvarům. Zmatek však vzniká, když z označení Hundskirche vznikne Huskirche a na něj se zpětně váže vymyšlená pověst o využívání jeskyně českými bratry či jinými Husovými přívrženci. A hovoříme-li o etymologiích, měli bychom uvést, že slovo "peklo" označuje smolu či dehet - je to tedy místo, kde byla sbírána smola či vyráběna kolomaz. Záměna slov "smola" a "peklo" vznikla lidovou představou, že v pekle vaří čert hříšníky v kotli s vařící smolou.
Obr. 2.: Vznik jeskyně Psí kostel
Psí kostel leží v sz. části Komářích vrchů pod kótou 328 m a je označen jak na novém vydání mapy Máchův kraj 1:50 000, tak na mapě Okolí Doks a Hradčanské stěny 1:25 000. Ještě donedávna byl znám jen místním znalcům, dnes jím však prochází zelená turistická značka z Jestřebí (8 km). Na hřbetu jen asi 250 m z. leží mohutná Skalní brána jako největší skalní brána Kokořínska a Českolipska.
Jiná velká, ale téměř úplně neznámá skalní brána o max. výšce 5 m, částečně upravená těžbou kamenných bloků, leží při silnici z Pavlovic do Šváb východně od Pavlovické skály. V poválečné literatuře jsem o ní nenašel žádné zmínky, přestože se jedná o mimořádně nápadný skalní útvar. Českolipsko a severní část Polomených hor bývala totiž z větší části německá oblast a proto se nikdy nestala tak známou jako Český ráj. Poválečný odsun - vyhnání německých obyvatel pak přerušilo kontinuitu poznávání tohoto krásného kraje.
Psí kostel představuje hybrid mezi převisem a jeskyní, jakousi galeriovou chodbu táhnoucí se paralelně s okrajem skalního útesu, ale někdy otevřenou a jindy uzavřenou skalní kulisou. Krajní body jeskyně jsou od sebe vzdáleny 35 m, ale celková délka dutiny se všemi odbočkami je asi 80 m. Psí kostel patří do kategorie nejdůležitějších podzemních útvarů našich pískovců spolu s Krtolou, jeskyní Amerikou, Pravčickou bránou a několika dalšími útvary.
Půvabným rysem dutiny je přítomnost několika skalních sloupů, které jsou ve spodní části dále perforovány větvícím se systémem anastomóz. Přibližně v polovině dutiny prochází hranice mezi spodním červeným písčitým vápencem a svrchním nažloutlým vápnitým pískovcem. Geneze jeskyně představuje kombinaci krasových a nekrasových procesů. Tvar anastomóz ukazuje na vznik pod úrovní spodních vod - tedy ve freatické zóně. Teprve po výzdvihu území a odhalení anastomóz oběma boky skalního hřbítku dochází k mechanickému větrání a nadložní drolivý pískovec ustupuje nejenom do stran, ale protože je odkryt i zespodu, tak se vydroluje do rozšiřující se jeskyně. V jeskyni převládají oblé tvary, mírné obloukovité klenby a sloupy mají tvar přesýpacích hodin. Výška jeskyně se pohybuje mezi 1,4-2,0 m a v převisech dosahuje i přes 3 m. Západní část jeskyně představuje dutinu otevřenou na obě strany hřbítku. Východní část má spíš charakter převisu, ze kterého napříč hřbítkem vycházejí plazivky. Mapa podává jen schematickou představu, protože vedení obrysových čar je v polootevřených plochách subjektivní. Jeskyně je nejkrásnější v noci, když průhledy anastomózami odkrývají dílčí prostory ozářené svíčkami.
Sondy vykopané v různých částech Komářích vrchů byly negativní. Rychlost sedimentace je zde několikanásobně vyšší než na Kokořínsku, kde novověké glazované střepy leží téměř na povrchu nebo v hloubce max. 30 cm. V Komářích vrších byly novověké střepy nalezeny až 70 cm pod povrchem. Zdejší horniny se totiž nedrolí, ale odolnější vápnité polohy vypadávají jako suť. Výsledkem jsou mladé, mocné osypy podobné krasovým sutím. Na Kokořínsku je možné nalézt víceméně úplné vrstevní sledy od konce glaciálu až po dnešek, zde spíš uvažujeme o několika fázích tvorby osypů a jejich denudace v průběhu holocénu.
Obr. 3.: Profil sondou uprostřed jeskyně
Velmi zajímavým skalním útvarem je převis Divadlo ve vrcholové partii Jindřichova kopce nad Hradčany (kóta 357 m). Jedná se o polokruhovitý převis o délce 30 m, hloubce okolo 4 m a výšce 6 m. Jeho význačným rysem je tvar pravidelného amfiteátru. Okolní pískovce obsahují vápnité konkrece, které umožnily vznik sintrových kůr, které nalézáme pouze v sondách a v současné době se již netvoří. Je to další doklad toho, že v minulosti bylo prostředí Českolipska vápnitější a tedy úživnější. V převisu Divadlo pozorujeme zajímavou skalní formu - stromové žlábky. Strom rostoucí pod hranou převisu do oblouku kolébaný větrem zde vydřel polokruhovitou výseč o průměru 40 cm a výšce téměř 50 cm. Kmen rostoucí borovice je na straně přiléhající ke skále zbaven kůry a třením ztenčen na poloviční tloušťku, což kompenzuje plochým rozšířením kmene na straně od skály. Díky tomuto aktuálnímu pozorování jsme byli později schopni nalézt podobné, menší a fosilní stromové žlábky i na jiných převisech.
Jako poslední pozorování uvedeme nález (společně s R.Mikulášem) svislé, 7 m hluboké kutací šachtice na limonit na j. ukončení limonitové žíly na Havířském vrchu u Borného. Z šachtice vychází směrem na sever 5 m dlouhá, zasypaná plazivka, kterou je pravděpodobně možné prolongovat.
Velká část pískovcových terénů Kokořínska a zejména Českolipska je nedokonale prozkoumána, přestože představují velmi rozmanité a krajinářsky působivé, "máchovské" území podobné "dreaming rocks" australských aboriginů nebo skalním městům Sahary. Mnohokrát jsme si říkali, že tato krajina viděná objektivem reportéra National Geographicu by nejenom v nás vzbuzovala touhu obětovat cokoliv, abychom se sem mohli podívat. Zároveň jsme si také říkali, že před lidmi z "Geographicu" budeme o této čarovné zemi mlčet a že se sami v sobě srovnáme s tím, že není nutné putovat světa kraj, když docela dobře stačí autobus Praha-Mimoň.
Literatura:
Zatím nebyl čas objevit a excerpovat německy psané
zprávy roztroušené v četných místních periodikách. To je
dluh budoucnosti.
Cílek, V. et. al. (1996): Výzkum pískovcových převisů v sz.
části CHKO Kokořínsko. - Ochr. přír., 52, 2,3,4, (část
I.-III.). Praha.
Svoboda, J. et al. (1996): Mezolit z perspektivy regionu: nové
výzkumy v Polomených horách. - Archeol. rozhledy, XLVIII,
3-15. Praha.
Balatka, B., Loučková, J., Sládek, J. (1969): Vývoj
pískovcového reliéfu České tabule na příkladu Polomených
hor. - Rozpr. ČSAV, 79/5, 1-38. Praha.
Dohnal, Z. (1961): Rašeliniště a slatiniště Polomených hor.
- Anthropozoikum, 9, 241-276. Praha.
Mikuláš, R. (1992): Pozůstatky po dobývání železných rud
v křídových pískovcích Dokeské a Ralské pahorkatiny. -
Gas.Mineral.Geol., 37, 4, 439-352. Praha.
Mikuláš, R. (1994): Geologické zajímavosti připravované NPR
Hradčanské stěny. - Čas.Mineral.Geol., 38, 221-224. Praha.
Borovský, F.A. (1892): Čechy. Díl VIII. Středohoří. - Otto.
Praha.
Summary: The
pseudokarst cave Hundskirche in Kummergebirge, Northern Bohemia.
The pseudokarst phenomena developed in the Upper Cretaceous
sandstones of Czech Republic have always been neglected because
the lenght of underground passages, development of the sinkholes,
absence of ponors and outflows could not match the karst
terraines. However sandstone pseudokarst is not a
"pseudo-phenomenon" but the world of its own, often
characterised by uncomparable features and weathering mechanisms.
Instead of bats we find there root stalagmites and early Holocene
spiders. Instead of well established speleo-archaeology we are
confronted there with no less exciting "abri
archaeology". The published report rewiews same activities
carried in what we call now "sandstone phenomenon" -
especially the further research of Mesolithic sites located in
abris and along ponds where 17 new localities were discovered or
newly described. The first map of important pseudokarst cave-abri
Hundskirche located in the former Russian military zone is
described (see text figs.).