Podzemní poezie
Z poezie Andy Lasse
Včera mě
navštívil vědec.
Vloupal se mi do bytu
svítil mi po zádech baterkou
v tašce si nesl kukuřici
a holštýnskou krávu
na provaze
mi zatáhl do ložnice.
Sednul si na okraj postele
a nadával.
Dívám se
dolů
po cestě
kanalizace
voda, plyn, televizní kabel, telefon, elektřina.
Zvednu si pokličku do podzemí
vzhlédnu tam v zrcadle
štěstí
a nabídnu jí dlaň.
(S váhavým svolením autora, jinak dosti solidního profesora kulturní antropologie na Holyoke College, Ma, USA)
Jazyk není živý oběšenec
v chrámu
slova, je posledním cukavým
nervem veliké kosmické bytosti
jako můj ukazovák nebo ušní boltec.
Slova jsou střečkující mouchy, jimž do uší
vlezla z každé strany jedna kráva.
Sníme, že z díry poznání vtahujeme
nekonečno do tmy po sobě,
ale cožpak ta živá mrtvola,
ten bezkloubný prst jazyka v jeskyňce slov,
může kdy najít neuchopitelné srdce
nepochopitelného světa?
Jak se řeky
učí mluvit:
v úzkých hrdlech pod jazyky vod
kutálejí oblázky. Přestože však trhliny
v řeči mají větší důležitost
než karetní hra slov.
Jen díky noci, kohouti předzpěvují ráno.
Je jedno čím vysvětlíte řeč,
Hrom nedbá pravidel správně artikulace.
Ty a já
jsme téže podstaty
jako déšť a vdovou po světlu je
naše řeč, takže se nedozvíme.
Jsme to co je a to co mine.
Prší a prší, vem to nešť! Cožpak
se opravdu nedá vstoupit
dvakrát po sobě do jednoho těla?
...
Má duši bílou černý bez.
(z knihy D.Ž.Bora Zadrhlo za hrdlo, Trigon, 1996, se svolením autora)
Hladina skutečnosti
Hledání dna
pod hladinou
skutečnosti
vyžaduje vyrovnat se
s podivnou rybí netečností.
Snad
Snad
kolemjdoucí strom
by mohl odpovědět,
jak opustit vlastní kořeny
a nezradit přitom ptáky,
kteří se každý rok
do svých hnízd vracejí.
Po paměti
Po paměti
hledáme cestu
k minulým ohňům;
k plamenům
na dně skal,
které nás pohlcují.
(Jitka Hoffmanová, sborník Průhledy, samizdatová edice Malvern, 1996, se svolením vydavatele)