Výročí

75 let Vladimíra Wabiho Stárky

Wabi je můj táta. Druhý. Nejsem sám. Je nás mnoho kluků, které v pubertě zachránil před poflakováním v ulicích či kradením v sámoškách. Je nás mnoho, které přivedl mezi kamarády, naučil rozumět a žít v přírodě a vtáhl do jeskyní. Je nás asi mnoho, pro které znamená tolik, co vlastní táta.

Asi je pravdou, že vzácné lidi nenosí čáp, ale vkládá je do kolébky Ježíšek. Tak se také stalo pod vánočním stromečkem u Stárků v roce 1921. Vladimírovi se sice ve stínu jeho bratra nedostalo vysokoškolského vzdělání, ale snad to byla i jeho výhoda. Technického úředníka vychoval život a skauting. A když skauting zakázali, zůstal v přírodě spolu s přírodovědci, archeology a jeskyňáři. A dál také se svými kluky. S jeskyňáři objevoval a zkoumal jeskyně v Českém krasu i na řadě slovenských lokalit, s archeology se toulal snad celou Evropou. A co bylo krásné, že své poznatky obratem transformoval pro blboučké klukovské mozečky a neobyčejně zábavným způsobem je do nich naléval. Bylo to geniální spojení skautingu s jeho hrami a ideály, s opravdovou nalejvárnou geologie, geografie, archeologie a přírodopisu. A aby nepřišli zkrátka ti kluci, kteří Wabiho oddíl nepoznali, mohli si přečíst jeho poutavé články snad ve všech dětských a mládežnických časopisech, kterých tehdy bohužel nebylo mnoho.

Bylo mi dvanáct, když jsem padl na pozvání do Městské stanice mladých turistů v Praze, kde člen Krasové sekce Společnosti Národního muzea Vladimír Stárka pořádal cyklus přednášek a exkurzí na téma Český kras. Tam jsem ho poznal a tak začalo mých pár nejkrásnějších let s jeho kluky. Právě z jeho skupiny odcházeli dospěláci Petr Batík (objevil Petrův dóm v Koněprusích) a Bóďa Kučera, a Wabi omlazoval kádr. To se za několik let opakovalo. I nás nahradili mladší a my doplnili řady Ložků, Kuklů, Skřivánků, Králíků, zkrátka našich jeskyňářských vzorů. Kdo by tenkrát uvěřil, že za dalších jednatřicet let stráví svá nejkrásnější léta u Wabiho zase syn můj! I ten je dnes už dospělý a kolečko se točí dál. Nevím kolikrát se ten koloběh kluků za Wabiho život opakoval. Snad ani on by to nedokázal spočítat. Klidně se jej ale můžete zeptat na jména a přezdívky kluků třeba z doby protektorátu.

Wabi nám obětoval všechno. Neměl ani čas se oženit a pořídit si vlastní rodinu. Své ideály platil i několika roky zlého kriminálu. Ale osud mu dopřál velkého nadání. Nádherně psát, kreslit, fotografovat, poutavým způsobem svá i cizí poznání zprostředkovat ostatním. Dopřál mu být u velkých objevů a vodit k nim své kluky. Dopřál mu vychovat jich desítky, ale spíš stovky. A nepřestal. Teď už se přitom zase může hrdě hlásit ke svému mládí, ke skautingu.
Tohle Ti Wabi už nikdo neupře. Tak to prostě je a my Ti za to děkujeme.

Ať těch let přibude ještě hodně! Ať jsi nezničitelný jak v té naší jeskyňářské hymně, kterou jsi s Kuklou vymýšlel v jednom z těch nádherných dnů na vagónku malodráhy do Císařského lomu:

Již opět ze skal zaznívá
jeskynní tajemné zvání,
tu chop se každý kopáče
a měj se ku hrabání.
V karbidky sporém plameni
hrabeme bláto v jeskyni,
tak káže skalin duch,
Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh.

Spěcháme s myslí veselou
do tajemné podzemní říše,
nic náladu nám nezkazí
že lezeme po břiše.
Zní v tajů plném podzemí
vzdechy a táhlé chroptění
a karbidu čpí puch,
Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh.

A když pak večer z jeskyně
zvetšelé stíny se plouží,
těla jich šrámy pokrytá
po nových útrapách touží:
"Byť slabá jiskra života
se v těle našem mihotá,
v nás bouří jeskyň duch,
Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh !"

(Zpívá se na melodii známé hornické písně "Již opět z věže zaznívá")

Jarda

Na hlavní stránku ČSS
CSS main page