Špicberky 1996
3. česká glaciospeleologická polární expedice
Josef Řehák, sen.
Werenhus 31. srpna 1996

Vrátil jsem se dnes z ledovce o něco dříve než ostatní a zůstalo mi trochu času na pár řádků. Venku se činí východní vítr v poryvech tak 80 až 100 km/hod. Při pochodu v tomto větrném počasí jsem tak vzpomínal, co asi dělají doma a co je nového v ČSS a tím jsem se dostal až do Kališnický. Rozhodl jsem se okamžitě napsat Vám pár řádek. Později již na to nebude čas. Jsme plně vytíženi a makáme 16 hodin denně, někdy i více. Končí se nám druhý měsíc výpravy a my jsme pořád na začátku našich plánovaných prací. Kolik měsíců tady ještě budeme, nevíme. Zatím jsme na návrat nepomýšleli a ani nevíme, čím se budeme vracet.

Jsme už konečně na místě, na naší malé polární stanici, pod ledovcem Werenskiřld. Tak trochu jsme se zabydleli a začínáme plnit svůj program. Nyní uvádím pouze přehled těch hlavních událostí a příhod, které jsme zde prožili. Pracujeme jako silná trojka, Pepa, Pípa a Lenka. Cesta naším autem do Norska dopadla dobře a navázali jsme řadu zajímavých kontaktů a známostí. Snažili jsme se jak ve Švédsku, tak v Norsku poznat a zdokumentovat co nejvíce zajímavostí a kouzelných míst severské přírody. Navštívili jsme některé přírodní parky a v Norsku jsme poznali celé okolí Narviku a Tromsř, včetně slunečního ostrova Samroya. Auto jsme na konci cesty po souši odstavili v Tromsř v nově budovaném klášteře karmelitánek, které se o nás staraly jako o vlastní. Jak nám došly zprávy, již tento klášter karmelitánek navštívil i Pepa Wagner, protože bylo v Tromsř viděno auto ČSS, jak se naloďovalo na nějakou vojenskou norskou loď. To znamená, že naše prosby o dopravu nářadí z Čech do Tromsř byly vyslyšeny určitě zásluhou Dany Bílkové. Dano, díky!!!

Cesta dále na sever vedla po vodě Norským, Barensovým a Grónským mořem a byla stále odkládána. Jedna loď odplula před naším příjezdem, druhá se ještě toulala někde po moři. Firma, která lodě vlastní, nás ujišťovala, že není kam spěchat, protože Hornsund, naše konečná stanice, je zcela zarovnána ledem a ještě ani jedna loď tam nedoplula. Využívali jsme toho několikadenního čekání k dokumentační práci a cestám po okolí. Konečně připlula loď Norbjorn - Severní medvěd, na kterou jsme se nalodili v domnění, že ihned poplujeme, ale ještě jsme dva dny nakládali. Chtěli nás vzít i s autem a horskými koly, která sebou vozíme, ale na co by nám tady byly. Je to velká nákladní loď, kde jsme byli pouze jediní čtyři pasažéři. Nemá více kajut. Zato se o nás starali velice dobře, hlavně kuchař - Estonec nám podstrojoval samé lahůdky. Plavba pokojná, místy doprovod delfínů nebo velryb. Pípan a Lenka lehce odváděli daň Neptunovi. Loď byla naložená a tak se moc nehoupala. Náklad se skládal od nákladních aut přes sněžné rolby, ocelové konstrukce do dolů, dřevo, prkna, barvy až po barevné televize. Nikdo by nevěřil, co se toho do takové železné obludy vejde a co toho na tom severu potřebují. Nic z toho ale nebylo naše. My jsme svoje věci zabalené ve čtrnácti sudech a jedné dřevěné bedně poslali na sever již v květnu (váha našeho vybavení 750 kg). Podle zpráv, které jsme v Tromsř získali, jsou naše věci někde v Longyearbyenu, protože do Hornsundu je cesta zarubaná ledem. Historie se začíná opakovat, my sice budeme na místě, ale bez materiálu. V té chvíli nám to bylo jedno, hlavně abychom tam dopluli my. Cestou kapitán vyhrožoval, že se stejně do Hornsundu nedostaneme pro množství ledu a musí nás vyložit až v Longyearbyenu, odkud bychom museli najmout vrtulníky. To by nás velice finančně zatížilo, o co jsme zrovna nestáli. Pozice ledových polí zasílaná rádiem z Oslo podle satelitních údajů, které loď stále odebírala, opravdu vykazovala, že jih Špicberků je už od Barensova moře zarovnán ledem. Takticky jsme kapitánovi a prvnímu důstojníkovi podstrčili láhev becherovky a propagační materiál o jeskyních, aby měli více chuti do boje s ledem. Asi to zabralo, protože jsme i přes všechno satelitní hlášení o špatné ledové situaci zakotvili uprostřed fjordu Hornsundu, prostého od ledu, a naši kolegové polárníci si pro nás dojeli celou flotilou obojživelných vozidel. Špicberky nás přivítaly studeně. Teprve začínalo jaro a všude ještě leželo množství sněhu. Na hlavní polární stanici panovala vidina hladu, protože ještě nedošly žádné nové zásoby potravin, a tak jsme po několika hodinách odpočinku nastoupili pěší přesun 40 km do naší malé polární stanice Werenhusa, která bude po dobu 4 měsíců naším domovem.

Již po prvních kilometrech jsme málem zašlápli prvního spícího ledního medvěda. Naše náhlé probuzení se mu vůbec nelíbilo a zle na nás syčel, ale byli jsme v převaze a tak se odloudal za skály, kde asi pokračoval ve spánku. O několik kilometrů dále na nás vypochodoval další, statnější medvěd a chtěl si s námi asi povídat, o což jsme nejevili zájem a rozmluvili jsme mu to střelbou z raketnice. Třetí medvěd se procházel kolem našeho domovského přístavu v Nottinghambuktě - je to mořská zátoka nedaleko naší české stanice. Vedle medvědů nás zde vítalo množství ptáků na zemi i ve vzduchu. Někteří se k nám nechovali zrovna přátelsky, ale naopak nás napadali svými zobáky a snažili se trefit do našich hlav a vypudit nás ze svého území. Když se jim to nedařilo, tak nás alespoň pokáleli. Pro Lenku, která tady je poprvé, to bylo opravdu mnoho překvapení najednou. Naši stanici jsme nalezli celkem v pořádku, včetně zásob, které jsme tady zanechali v roce 1993. Tím jsme byli z nejhoršího venku. Na naše nové zásoby jsme museli čekat ještě celý měsíc, nežli se k nám dostaly. Jednou už jsme loď s naším kontejnerem měli na dohled, ale kapitán neměl zájem bojovat s ledem a tak opět odplul i s našimi zásobami do Anglie, kde měl nakládat nějaké zboží. Museli jsme čekat, až se zase vrátí do oblasti Svalbardu. Pro některé to byly šoky, ale my už jsme podobné zažili při minulých výpravách a snažíme se tomu přizpůsobit. Způsob našeho života má dvě tváře. Jednou je život na hlavní stanici, kam někdy zavítáme na pár dní. Tam vše běží podle řádu s budíčkem v 8,00 Seč, obědem ve 14,00 Seč a večeří, která je volná a každý si dělá, co najde nebo co má rád. Je to takový hotelový život v teple a suchu s výhodami všeho komfortu - posilovna, sprcha, laboratoře, video, stereohudba, pingpong, kompjutry, automatické pračky, knihovna, poštovní úřad, radioslužba připravená spojit vás s domovem v kteroukoliv dobu (když nejsou magnetické bouře) za poplatek 16 NK/min. a další. Druhá tvář je traperský či polárnický život na naší stanici, kde od rána do bílého večera (nezapadá slunce) je pořád co dělat. Sice každý máme svůj pokoj a tím i své soukromí, ale pouze jedna stále hladová kamna, propanbutanový vařič, jednu společenskou místnost, kde pracujeme, jíme a pořádáme společenské párty. Donesli jsme si a instalovali vysílací stanici USA Ray Jefferson o výkonu 25 W s 80 kanály, kterou udržujeme základní spojení s hlavní polární stanicí a slouží nám také pro potřeby vlastního spojení v terénu a na moři. Napájení je zajištěno klasicky přes benzínovou elektrocentrálu, ale při našem příchodu jsme zjistili, že záhadným způsobem zmizely naše zásoby benzínu, se kterými jsme počítali. Donutilo nás to jako správné české kutily postavit na místním potoce elektrárnu skládající se z vodního kola a alternátoru 24 V. Dalo to trochu šlapání a mudrování, ale vyplatilo se to. Dnes z toho zdroje svítíme, nabíjíme dvě autobaterie, napájíme vysílačku, počítač, tiskárnu a dobíjíme zdroje do ručních vysílaček. I tento dopis píši na vlastním proudu vyrobeném na potoce Bratteg. Průtočnost je od 120 l/s do 5 m3/s.

Na ty výkyvy průtoků jsme museli zkonstruovat takové zařízení, které by bylo schopno pracovat za vysokých i nízkých stavů vody. Pouze jednou jsme museli zařízení demontovat, protože hrozilo zalití alternátoru. Jsme na to hrdi, protože už zde bylo několik pokusů o výrobu vlastního proudu vodou i větrem a všechny končily neúspěchem. Vedle lanovky pro přepravu osob a batohů nad Ledovcovou řekou, kterou Pípan instaloval v roce 1993 a která slouží do dnes, je elektrárna druhou atrakcí, na kterou se chodí polárníci z hlavní stanice se zájmem dívat. Nakonec po dokončení náhradního zdroje elektrické energie jsme nalezli pohřešovaný sud benzínu, který přírodní živly přesunuly do jiných částí předpolí ledovce Werenskiřldu. Dokonce ve starých přístavech z minulých let v Nottinghambuktě Pípan našel ještě jeden sud plný benzínu. Energeticky jsme připraveni na přezimování. Hlavní stanice nám přidělila k přepravě po moři loď Majku a motor Forell, který dnes měníme za spolehlivější Yamahu o větším výkonu. Stali jsme se tak velkými mořeplavci, ale zde to není žádná legrace. Havárie na moři či ve skaliskách má rychlý konec a nechtěli bychom se podílet již na tak tragické bilanci havárií Svalbardu tohoto roku. Nevíme, jestli tisk uvedl u Vás zprávu, že zde došlo před třemi dny k velikému neštěstí. Ruské dopravní letadlo se dostalo do tísně a havarovalo nedaleko Longyearbyenu nárazem do pohoří. Všech 144 cestujících zahynulo. Nám letěli ve velmi špatném počasí nad chalupou, protože jsme slyšeli v 11,30 těžké turbovrtulové motory a velice nízko, což tady nebývá zvykem. To už asi bojoval o udržení výšky a držel se nad okrajem pevniny. Bohužel na letiště už nedoletěl. Pád do moře by byl taky tragický a asi by se nepodařilo nikomu zachránit. Zatím nevíme, kdo byl na palubě. Z našich by tam nikdo neměl být. Jak Poláci, tak my létáme se společnostmi SAS nebo BRATTENS, je to spolehlivější a dnes kratší i levnější. Ale nechme smutných zpráv.

Něco blíže k naší práci. Hlavním výzkumným úkolem je dokumentace změn v hydrologii a odtokových poměrech ledovce Werenskiřldu a srovnávací práce na ledovci Západní a Východní Torell a na ledovci Horn. Na tom teprve začínáme pracovat. Dosud jsme veškerou pracovní činnost soustředili na opravu střechy naší stanice. Na naše doporučení sem dopravili Poláci minulý rok nová prkna a pozinkovaný plech na rekonstrukci celé střechy. Naše firma slíbila, že provede vlastní práci. Museli jsme odstranit poloshnilou střechu, osadit nové nosné trámy, pobít novými prkny a nyní dokončujeme klempířské práce v pokládání plechu. Plechování střechy do těchto extrémních podmínek je poněkud náročné, ale jak nás přesvědčili poslední větrné bouře, naše provedení obstálo. Rady a zkušenosti jsme získali od zkušených krkonošských klempířů z Poniklé. Dokonce nám bylo zapůjčeno i klempířské nářadí. Ale nejcennější byly přece jenom rady, jak co do tak silných větrů provést. Myslím, že to bude dobrá reklama české práce. Pro informaci - stříháme plech na pásy max. 50 cm široké a kotvíme čtyřmi body ve čtverci 40x40 cm. Jak se potvrdilo, nejlepší jsou pruhy 30 cm široké, mají lepší kotvení a vítr je neutrhne.

Z práce v terénu má nejvíce výsledků Lenka, která pravidelně sleduje celé předpolí ledovce. Spolu s Pípanem uskutečnili sestup do jedné ledovcové studny - Lipertaven a prolézali hluboké ledové kanály, které, jak jsme zjistili, se mění na inglaciální kanály a zahlubují se dále až na hloubky 40 m. Provedli jsme orientační návštěvu střední morény ledovce Torell, kde za větru a deště jsme hlavně kontrolovali naše nouzové zásoby potravin z minulých let. Při té příležitosti jsme jen tak náhodou objevili ledovcové jeskyně vyhloubené prameny teplé vody (10oC). Nebyli jsme vybaveni světly, vlezli jsme jen na kraj, kam led propouštěl denní světlo. Dále půjdeme, až se na Torell přestěhujeme se stany a zásobami na více dní. Máme tam připravený bohatý program, ale vázaný na počasí, to je konec teplého - ablačního období. S počasím je to divné nebo přesněji vše je o jeden měsíc opožděné a působí to zde veliké zmatky. Na konci července a v prvních dnech srpna vždycky přicházely od východu teplé větrné bouře - fény, které letos chyběly. Na místo toho se začalo ochlazovat až to v polovině srpna přešlo ve sněhové bouře přicházející od severního pólu. To prý byla v Evropě tropická vedra. Tady teploty klesly pod bod mrazu a všude ležel sníh. Zaskočeni z toho byli nejvíce ptáci a pak my. Během jednoho dne a jedné bílé noci co mohlo a mělo síly, tak odletělo. Zůstalo tady spousta mláďat, která ještě neuměla létat, nebo nebyla tak silná, aby odletěla s rodiči. Jeden den stačil k tomu, aby okolní zpívající hory úplně ztichly a zůstalo pouze monotónní hučení větru. Z ptáků vydržel pouze racek šedý, který nyní loví osamělá mláďata alkounů malých, alek, hus a kačen. Dále na tundře zůstala stále útočná chaluha a po skalách posedává racek bouřňák. My jsme také přešli na zimní režim a vše jsme utěsnili, vytápěli pouze jednu místnost a dokonce se připravovali, že nebude tekoucí voda. Máme do stanice zavedený gravitační vodovod z jezírek boční morény a ten už zamrzl. Ledovce se přikryly do bílého hávu a nastal čas, abychom se připravovali k sestupu do ledovcových studní. Voda z povrchu ledovců zmizela. V tom čase právě Pípan s Lenkou uskutečnili sestup do studny Liprtaven. Ale vše se nám vůbec nesrovnávalo s našimi zkušenostmi. Někam se musely dostat ty masy vzduchu, které se nahřály nad Evropou. To se tady musí projevit. A také to tak dopadlo. Na konci srpna, kdy už normálně začíná mrznout, teploty vyskočily na 8 až 9oC a začal vát teplý vítr od východu, postupně přecházel ve větrné bouře. Poslední takový silný fén byl v předešlých třech dnech. Celé okolí včetně hor do výšky 700 m ztratilo zimní tvář, pouze tundra zůstala rezatá od mrazu, ale houby stále rostou. (Statně je sbíráme, konzumujeme a sušíme). Z dalších čtyřnohých zvířat se nám kolem stanice popásá sob samotář. Nejeví zájem o přátelská setkání. Nechá si nás přiblížit tak maximálně na 30 m a pak popoběhne. Je poměrně málo lišek. Jestli jsou ještě v horách, kde likvidují mláďata ptáků anebo pochcípaly, to nevíme. Zatím nám tady proběhla jedna a víc nic. Možná hukot převodů vodního kola je plaší a odrazuje od jejich záškodnických akcí, kdy nám roznáší prázdné plechovky po tundře a my je pak chodíme sbírat a uklízet.

Již dorazila skupina vědců profesorů vedená dnes už prorektorem Slezské univerzity Jackem Janiou - největším polským glaciologem současnosti. S ním jsou další dva profesoři geomorfologové a skupina fyziků, kteří se zabývají otázkou světla a jeho dosahem do nitra ledovců. To nás také zajímá, protože je to svázané s naší fotografickou dokumentací, kterou pod ledovcem provádíme. Právě dnes k nám připluli a budeme je spouštět do jedné ze studní asi tak do hloubky 30 m, kde budou měřit průnik slunečního světla do těchto hloubek. S měřením asi takový problém nebude, ale se spuštěním fyziků do studny to bude horší.

Dostali jsme do užívání od Jacka Jani jeho sněžný skutr Yamaha se sáněmi. Tím máme vyřešenou i dopravu po ledovcích. Za to mu musíme zaměřit některé stabilizované tyče na ledovci. Včera večer jsme s Pípanem byli na ledovci to vyzkoušet. Ten skutr je vynikající. Sice na dolních částech nad čelem, kde je tvrdý led, to skáče jako kobyla, ale výše to jezdí fantasticky. Dokonce jsme s tím skákali takové menší trhliny, široké do jednoho metru. Nyní už jenom aby vydrželo počasí, přimrzlo a můžeme jezdit od studně ke studni s celým vybavením, sjíždět a dokumentovat. Tak jak jsme letos vybaveni jsme ještě nebyli. Jsme soběstační v dopravě na vodě i na ledu a sněhu. Ještě nemáme podchycený vzduch, ale vrtulník by pro nás byl moc veliký přepych. Už jsme také odzkoušeli nový motor u lodi. Je to až nuda. Za dvě hodiny plavby na volném moři ani jednou nezhasl. To znamená, že se nemusí veslovat a to byl jediný způsob, jak se rozehřát. Tak je dost chladno. Když jsem si v tom smyslu postěžoval vedoucímu stanice, odpověděl mi, že nám seberou motor a nechají nám pouze vesla a to se zahřejeme tak, že na to nezapomeneme. To by se nelíbilo nám. To jsou tak v kostce poslední události a způsob života tady na severu. Dopis dopisuji na hlavní stanici. Vozím počítač a tiskárnu sebou v tom stříbrném plechovém kufru. V té tundře to vypadá velice elegantně, jak bankovní agent s příruční kasou. Na loď to vždy zabalím do velkého igelitového pytle, aby slaná voda neponičila kufr a už se frčí po moři. Ta počítačová technika je fantastická a v doplnění s hlasovým diářem, který jsem v posledních chvílích před odjezdem koupil, mi to umožňuje každý den zpracovávat výsledky dokumentace a zaznamenávat hlavní data meteo, průtoku vod, stavu přílivu a odlivu a další informace.

Doplňuji dopis o další informace ze 7.9.96. Jak jsem si pochvaloval, jak se dobře vede, tak už to není pravda. Máme první ztráty, ale pouze na materiálu. Jak již jsem předznamenal, dopluli jsme se rozloučit s celou vědeckou skupinou profesorů a přebrat část úkolů ze společného programu. Na naší stanici mrzlo a tak jsme vypnuli elektrárnu a zvedli vodní kolo až 2 m nad hladinu potoka. Dopluli jsme do hlavní stanice za pěkného počasí a ještě jsme stačili přebrat skutr a trochu si s ním pojezdit. Ráno 6.9. jsme chtěli plout na ledovec Horn do veliké jeskyně. Ale to zůstalo pouze naším plánem. Přes noc z 5. na 6.9. začalo intenzivně pršet. K tomu se připojil silný vítr a nedalo se ani vyjít ze stanice. Ve 12,00 nám naši meteorologové hlásili, že už spadlo 30 mm srážek. To už bylo jasné, že se něco děje i na naší stanici a nikdo tam není. Déšť stále pokračoval, moře se rozbouřilo tak, že plavba by byla sebevraždou. Nezbylo nic jiného, nežli že se někdo z naší skupiny musí vrátit na Werenhus zjistit situaci a pokusit se zachránit, co ještě půjde. Po společné poradě s hlavní stanicí a šéfstvem jsme došli k závěru, že cesta pěšky za takového větru po břehu moře, 30 až 40 km je nesmysl. Zbývá nebezpečnější, ale o něco lehčí a rychlejší cesta přes ledovce za použití skutru. Pípan se uvolil, že to podstoupí. Ale z hlediska bezpečnosti nemohl jet sám a sama Lenka se přihlásila, že je nejlehčí a pojede s ním na saních jako druhá osoba. Když skutr v mlze spadne do trhliny, tak je naděje, že ona se za zapojených saní zachrání a vytáhne Pípana nebo zavolá rádiem pomoc. Za hrozného počasí vyráželi ze stanice v 19,00 hod. Cesta, která trvá přes ledovec skutrem max. 1 hod., jim nyní trvala 4 hodiny. V mlze, dešti a silném větru vůbec nenalezli sklad benzinu, aby doplnili nádrže, museli vyrazit s tím, co měli v nádrži. Dlouho hledali průsmyky mezi ledovci a na konci, když přejeli na ledovec Werenskiřld a chybělo na naší stanici okolo 7 km, byl led už tak vyhlazen větrem a deštěm, že se skutr nedal dále ovládat. Museli ho zanechat vysoko na ledovci ve výšce 500 m a v železech sejít na stanici. Dorazili až ve 23,00 hod., kdy už pouze konstatovali, že všechno je pod vodou. Odplavaly nám tři sudy od Werenhusa, z nichž jeden s osobním ošacením Pípana, dva sudy z nejvyššího přístavu, elektrárna je komplet hluboko pod vodou a nad vodu vyvstává pouze naše stanice, která zatím má vodu po práh. Zmizely trámy a prkna uložené před stanicí, nafukovací gumový člun a spousta dalších věcí. Vše pohltilo moře a nevěřím, že něco z toho nalezneme. Navíc Pípan svůj osobní sud neměl důkladně uzavřený a jeho věci se nalézají rozptýlené po Nottinghambuktě a dále v moři. Dnes už víme, že spadlo 65 mm srážek za 16 hodin a nás to stálo ztrátu elektrárny a spousty materiálu a vybavení k práci. Nejvíc mne mrzí gumový člun, který nám prokázal už takovou službu a hlavně jsme s ním počítali do jeskyní na velká a hluboká jezera. Nyní jsme bez možnosti je zdolat. Jsou názory, že to možná moře vyhodí někde na břeh, ale při takové bouři tomu moc nevěřím. Tak to jsou zprávy docela smutné, ale je podstatné, že jsme všichni zdraví. Věci se dají oželet a nahradit jinými. Pípana budeme muset nějak založit v ošacení a to ostatní budeme hledat po pobřeží a pokusíme se to něčím nahradit. Tak to jsou nejposlednější zprávy z tvrdé, ale krásné krajiny Špicberků.

Tento dopis budeme posílat další lodí asi kolem 10.9., ale s jejich připlutím a odplutím to tady není tak jisté. Plus mínus týden je normální doba. Věřím, že se k vám dostane dříve, nežli se dostaneme domů my.

Tak se tam v té civilizaci mějte dobře a my jdeme zase tlouci do plechů na střechu a bojovat s ledovci. Ještě, že nám medvědi v poslední době dali pokoj. Ale už se zase blíží jejich čas promenád kolem našich stanic a to už s nástupem prvních nocí, které se budou každý den prodlužovat až do trvalé skutečné polární noci plné polárních září. To se už budeme balit domů. Jak pojedeme, to ještě nevíme. Možná, že nestihnu valnou hromadu ČSS, tak prosím o omluvení.
Srdečně zdraví
Pepa a Pípa Řeháci a Lenka Marková

P.S. Člun nalezen na pobřeží 6 km na sever, Pípa našel ze svého oblečení pouze kšandy, které se zachytily na kamenech.

Na hlavní stránku ČSS
CSS main page