37. jeskyňářský týden
SSS
Antonín Hoffman, Tomáš Forman
ZO 5-01 Bozkov
Ve dnech 31.července až 4.srpna 1996 proběhl 37. jeskyňářský týden Slovenské speleologické společnosti. Setkání jeskyňářů z celého Slovenska pořádal Speleologický klub CASSOVIA z Košic pod taktovkou svého šéfa RNDr.Eduarda Kladivy a celé bylo situováno do oblasti Jihoslovenského krasu - Jasovské planiny.
Základní tábor - base camp - byl založen nedaleko obce Drienovec v areálu Drienovských kúpelí. I když prezentace účastníků proběhla podle plánu již ve středu 31.července, my, co by samozvaní reprezentanti České speleologické společnosti, jsme v pohodě (ovšem relativní, protože co může být pohodlného na cestování v rychlíkové umývárce) dorazili do tábora až před polednem 1.srpna. Již po příchodu nás vedoucí Speleoklubu CASSOVIA a styčný důstojník mezi base campem a jednotlivými expedicemi zanesl do počítačové databáze (a doufejme, že pouze pro potřebu speleologické společnosti). Dále nám předal tištěného průvodce pro lepší orientaci v čase a prostoru celé akce, reklamní materiál a pořadová čísla 59 a 60. Po obědě z vlastních zásob jsme zjistili, že svým pozdním příchodem jsme přišli pouze o povrchovou exkurzi na Jasovskou planinu. Jako náhrada nám byla nabídnuta možnost prohlídky Drienovské jeskyně v asi 300 metrové vzdálenosti od tábora. Samozřejmě jsme neodmítli. Jeskyně je dlouhá přibližně 1 300 m a je tvořena dvěma výškovými úrovněmi. Spodní úrovní protéká aktivní podzemní tok. Výškový rozdíl mezi vyvěračkou a nejvyššími dosáhnutými komíny je 85 m. V jeskyni nás zaujalo několik různých pozoruhodností. Nejprve unikátní vchod, resp. vlez. Díra o průměru jednoho metru je "vyvložkovaná" asi pětimetrovou železnou rourou, ve které je pověšen provazový žebř. Pár metrů od vchodu jsme spatřili několikasethlavou kolonii netopýrů. Visí, spí, létají, umírají a padají do potoka, hnijí atd. Další a asi i největší atrakcí Drienovské jeskyně jsou cca decimetrové monokrystaly kalcitu. Při prohlídce jeskyně nám uběhly asi tři hodiny, takže po návratu do základního tábora jsme se mohli seznamovat s dalšími účastníky mítinku. Po výměně čvachtajících bot a ubahněné kombinézy za společenštější oděv jsme samozřejmě museli ochutnat místní a možná i světovou raritu - 11,5%! ležák Gemer. Při večerní přednášce z archeologie se nám ještě trochu dařilo reagovat na mluvené slovo a částečně i vnímat promítané diapozitivy, ale následující přednášku známe již jen z vyprávění - přece jenom cesta vlakem vykonala své, a proto jsme se odplazili spát.
Druhý den nás čekala Trojramenná propast. Leží asi ve spodní třetině výšky jižního svahu Jasovské doliny ne příliš daleko od monumentálního komplexu hradu v Turni nad Bodvou. Po bloudění místního znalce a našeho průvodce jsme přece jenom otvor v zemi našli a postupně se do něho spustili. Někteří jedinci se zalekli malého okénka propojujícího dvě vertikály a raději se vrátili "zajišťovat" nás na povrchu. My hubení a odvážní jsme směle sjeli po jedné lanové délce (cca 40 m) a zjistili jsme, že zvěsti o lanu ukončeném uzlem asi 5 m nade dnem propasti nelžou. Jediné, co se v tom místě a v ten moment dalo udělat, byl smělý výšvih do malého okna s bohatou krápníkovou výzdobou, která o sobě při prolézání dala neurvale vědět. Jisté naše partie by mohly vyprávět. Za oknem se našim zrakům a reflektorům objevil Dóm chaosu. A je pojmenován správně - tolik sutě na tak malém prostoru nebylo jistě ani v Gabčíkovu. Za hromadou sypaného materiálu jsme se spustili do další propástky, už jenom patnáctimetrové. Po vyšplhání se zpět na povrch, družném hovoru s kombajnistou a ještě družnějším máchání rukama s maarským agronomem jsme se vydali zpět na základnu. Zbytek dne byl věnován družbě a utužování kolektivu. Večer jsme znovu zhlédli Drienovskou jeskyni, tentokrát na diapozitivech a především se přihlásili na zlatý hřeb celého zájezdu - návštěvu Kuní propasti, podle článku Z.Hochmuta "Nad tabuľkou najdlhších a najhlbších jaskýň Slovenska" ve Zpravodaji č.2/96 Slovenské speleologické společnosti, sedmou nejhlubší propastí Slovenska. (Zdá se mi vhodné podotknouti, že k zařazení návštěvy této lokality jsme museli organizátory skoro přemlouvat, protože zájem o ni byl projeven zpočátku jen z naší strany. Našeho příkladu následovalo však ještě dost dalších, takže jsme přikročili i k rozdělení výpravy, jak je popsáno dále.)
Jedná se o 203 m hlubokou, na několik částí dělenou vertikálu. Jednotlivé části jsou spojeny proklatě úzkými plazivkami s břitvovitě ostrými hranami, ve kterých bylo jasně k poznání, kde jsme se učili. Odchovanci slovenských krasových megakomplexů na nás prostě neměli. Začátek byl již "klasický" - hledání díry a bloudění vůdce bylo však tentokrát násobeno dohady o tom, zda jeskyně je zamčená a kde jsou vlastně klíče a vizionářskými výkřiky naší pověrčivé kolegyně. Proto všechno jsme se u vstupního otvoru oblékali s tříhodinovým zpožděním. Po vsoukání svých tělesných schránek naplněných zatím ještě optimismem do vchodu se nám zdálo, že složité oblékání bylo téměř zbytečné - ústní má tvar jakéhosi podivného elipsoidu, který je snad vytvořen pouze pro osoby s obvodem hrudníku max. 80 cm (Samatha Fox nemá šanci). Takže overaly a všechen lezecký materiál z nás byl opět strháván. Ale kam na jeskyňáře! Po šťavnatých nadávkách a po několikerém uvolnění plynových náplní jsme jeli jako blesk vzhůru dolů. Již po třetím překonaném stupni nám bylo jasné, že výstup na světlo boží nebude procházka růžovým sadem. V hloubce cca 120 m jsme se rozdělili. Zmatený průvodce (cvičně prolézal bludištěm, které si sám právě objevil), netrpělivá funkcionářka a zatím stále si zpívající mladík lezli dále. My, tedy dva Češi a jeden Slovák (bez obav z početní převahy), jsme po krátké besedě na téma, zda je vhodné aby tři osoby ve stometrové hloubce lezli jenom na jedno dohasínající světlo, vyrazili zpět. Vše dobře dopadlo, po cestě jsme potkali náhradní zdroje do světel, které jsme si samozřejmě vzali do podzemí s sebou, ale kdo se s tím cajkem má tahat, že? A tak v době, kdy v táboře již dávno vrcholilo zápolení odpočatých kolegů v rychlostní speleo-šikovnosti na okruhu Drienov-barlang-ring, jsme znovu spatřili zemský povrch. Pravda, nejdříve jsme na něho dlouho hleděli odspodu, potom jsme zažili pocity podobné pocitům novorozence při překonávání úžiny mateřského lůna a potom jsme už jenom dlouho oddychovali. Paráda! Špinaví, zničení morálně i fyzicky jsme se dobelhali do tábora, shodili veškerou zátěž a rychlostí našemu stavu neúměrnou natočili sobě piva a nabrali guláše. A relaxovali. Občerstvení bylo vynikající, ale organizace táboráku, který se měl konat ten večer, vykázala určité nedostatky v koordinaci řídících složek. Nám neznámý funkcionář "zapomněl" objednat pěkné počasí; myslím, že by se našla fundovaná místa, kde by požadované počasí dokázali zařídit. A tak místo záře hořících smolných polen tábor osvětloval blesků svit a místo zpěvu lepých jeskyňářek nás ohlušovalo pouze hromu burácení. Nevadí, vždyť v hospodě je také dobře a jistě není všem dnům konec. Zbývá dodat, že tři stateční podle svých slov opravdu dorazili na sám konec systému a na povrch matičky Země se vyšplhali za největšího řádění zběsilých živlů.
Na závěr už jen drobnou
rekapitulaci známých položek má dáti - dal: na straně
jedné jsme získali cenné zkušenosti, nové známé a možná
i přátele, stručný přehled o dění u našich východních
sousedů a o složité národnostní problematice, mnoho modřin,
několik děr v overalu...; na straně druhé jsme pozbyli trochu
peněz, něco tukových zásob na zimu, skromné iluze o naší
fyzické kondici a mrštnosti geparda a co hlavně - batoh s
jídlem na cestu zpět! Snad se nálezce dobře poměl a
doufejme, že české konzervy mu nezpůsobily zažívací ani
jiné potíže.
A na úplný konec poděkujme Bohu, přírodě i našim rodinám,
že nám tuto cestu rukou společnou a nerozdílnou umožnili a
přejme si někdy příště v některé krasové oblasti znovu
nashledanou a ZDAŘ BŮH !!