Poklad na ostrově

Pan Malcolm Tadd ovlivněný vzpomínkami na české historické podzemí mi zasílá zpravodaj společnosti Subterranea Britannica nazvaný Secretary's Newsletter, ze kterého občas přebírám do Spelea nějakou kratší zprávičku. V posledním - 16. čísle zpravodaje se objevuje recenze na knihu Marka Finnana Oak Island Secrets (Formac Publishing Company, Halifax, Nova Scotia, Canada, 1995). Podle obšírného shrnutí knihy se jedná o jeden z nejrozsáhlejších a nejfantastičtějších pokusů o objevení pokladu, vedle kterého se aktivity pana Gaensella na Štěchovicích jeví jako táborová hra mladší skautské družiny. Kniha se mi zatím nedostala do ruky, tak alespoň předkládám nejdůležitější partie recenze.

Oak Island je malý ostrov v zálivu Mahone v Nové Scotii v Atlantickém oceánu. V roce 1795 místní osadník Daniel McGinnis procházel neobydleným a řídce navštěvovaným ostrovem, když si všiml kruhové deprese na mýtině. Sebral pár přátel a začali kopat, protože předpokládali, že se jedná o zasypanou šachtu, na jejímž dně může být nějaký úkryt. Objevili šachtu vyplněnou zvláštním způsobem, ale nebyli schopni dosáhnout dna. Odstartovali však honbu za pokladem, která pokračuje odnes. Zjistili, že šachta byla 7 stop široká, pokrytá plochými kameny, které se na ostrově nevyskytují. Poté, co vykopali 10 stop sypkou půdou, narazili na poval z kulatiny o průměru 6-8 palců, který byl utěsněný jílem. Kulatina odpovídala místním stromům a asi pocházela z mýtiny. Pod povalem byla 2 stopy mocná mezera a další vrstva sypké zeminy. Dalších 10 stop výkopu bylo tvořeno touto zeminou a pak následoval další dřevěný poval. V této fázi to unavení kopáči vzdali.

V roce 1804 založil McGinnis společnost na hledání pokladu (Treasure Hunting Syndicate). Jeho společníci jsou v dobových pramenech popsáni jako seriózní muži, z nichž někteří byli postavy činné ve veřejném životě, jiní členové řádu svobodných zednářů. Kopali do hloubky 90 stop a na poval naráželi zhruba každých 10 stop. V hloubce 30 stop zaznamenali vrstvu uhlíků, v hloubce 40 stop vrstvu namodralého jílu. Ve 40 stopách narazili na kameny z pláže uspořádané do zvláštních písmen a obrazců, o 10 stop níž narazili na kus švédské žuly s divnými rytinami a jeden poval byl pokryt manilskou trávou nebo kokosovými vlákny. Poté, co odstranili poval v hloubce 90 stop, se šachta přes noc zatopila. Pokus vyčerpat ji byl neúspěšný. Nicméně již v roce 1805 se skupina pokusila o jinou strategii. Plán byl spustit novou šachtu vedle zatopené a tu opatrně zespodu prorazit tunelem. Nová šachta dosáhla hloubky 100 stop a ražba horizontální chodbičky směrem k předpokládanému místu uložení pokladu skončila očekávaně. Voda protrhala předěl a zaplavila druhou šachtu do výšky původní hladiny.

Místo pak osamělo na dalších 40 let. V roce 1845 se skupina vážených obchodníků snažila dosáhnout pokladu. Šachty byly zasypány, protože je nebylo možné vyčerpat. V roce 1849 vznikla společnost Truro, která bez problémů dosáhla v původní šachtě hloubku 90 stop. Jenže pak se velmi náhle šachta opět zatopila. Skupina se rozhodla provést zkušební vrt. Ten prošel dřevěným povalem, pak se stopu propadl prázdným prostorem. Načež prošel jednou stopou dubového dřeva a 22 palci vrstvy tvořené kovovými zlomky, posléze znovu 8 palci dubového dřeva a 22 palci vrstvy s kovovými zlomky, načež 4 palci dubového a 6 palci smrkového dřeva a nakonec jílem. Skupina usoudila, že vrt prošel dvěmi truhlami. V jádrovnici našli tři články podobající se článkům starého zlatého řetězu.

V roce 1850 oprášili plán z roku 1805 a spustili třetí šachtu, ze které chtěli horizontální chodbičkou narazit na poklad. Stará historie se opakovala a šachta byla náhle zaplavena vodou. Teprve později ten samý den si všimli, že voda v šachtě je slaná a že stoupá a klesá s přílivem.

Další důkladná prohlídka pobřeží zjistila, že zde vychází pět kamenem vyložených kanálků, které se později spojují do jedné chodby dlouhé 500 stop a mířící směrem k původní šachtě v úrovni 110 stop pod povrchem. Vybudování tohoto systému muselo být velmi pracné, protože místo bylo nutné ohradit přehradou zabraňující přístupu moře zvláště při vysokých přílivech. Byla navržena teorie, že kdokoliv schoval tento poklad, tak vymyslel nápaditou vodní past. Podle této teorie měla série povalů utěsněná jílem sloužit jako špunt, pod kterým se udržoval vzduchový polštář nad pokladem. A když byly povaly odstraněny, moře zaplavilo místo uložení. Lovci pokladů se pokusili vybudovat na pobřeží hráz a proniknout systémem vodních přivaděčů. Přesto obě šachty zůstávaly zatopené a nebylo je možné vypumpovat. Vyrazili tedy další 118 stop hlubokou šachtu a opět začali razit tunel směrem pod původní jámu. To způsobilo, že se dno původní šachty zřítilo a byl-li v ní poklad, zmizel v záplavě bahna a vody. Věřili, že nové místo uložení pokladu leží někde v prostoru tunelu z roku 1805. V této fázi to Truro Company vzdala.

Další pokus vypumpovat šachtu proběhl v roce 1859 a o dva roky později byla použita výkonná parní pumpa. Pak došlo k výbuchu kotle a jeden muž byl zabit. V roce 1863 došlo k vytvoření Oak Island Association, která měla zednářské pozadí. 63 mužů se snažilo o vyčerpání šachty, ale bezvýsledně. Stejně skončily další dvě šachty podcházející původní místo uložení. Nepodařilo se zablokovat vodní přivaděče. Jako poslední pokus byla vyražena další, jíž devátá šachta do hloubky 120 stop. Z ní byly různými směry raženy tunely. Pak to i tato společnost vzdala.

Iniciativu převzala Oak Island Eldorado Company známá též jako Halifax Company. Spustili desátou šachtu, ze které v hloubce 110 stop razili několik tunelů. Nade vši pochybnost prokázali existenci vodního přivaděče, ale rovněž nebyli schopni zadržet mořský příliv. Později vyrazili další šachtu 52 stop hlubokou mezi pobřežím a původním místem, protože tunely jim naznačily možnost existence rozsáhlejší přírodní jeskyně, kam se poklad propadl. V roce 1867 to rovněž vzdali. V roce 1894 začal své výkopy Frederick Blair. Odstřelil vodní přivaděč v domnění, že zabrání mořské zátopě. Pak do hloubky 100 stop vypumpoval původní šachtu. Z této úrovně vrtal do hloubky 188 stop. Pod úrovní 120 stop několikrát narazil na dřevo. V hloubce 153 stop nejprve narazili na materiál podobný cementu, později na nějaký kov. Dělníci se domnívali, že prorazili schránku tvořenou cementem, uvnitř které ležela truhla. V úlomcích vytažených z vrtu se objevily nějaké divné, nedešifrovatelné nápisy. Na sklonku dne se Blairova sonda začala v úrovni 126 stop zatápět. Barvivo prokázalo, že v této hloubce existuje další vodní přivaděč. Postupně bylo spuštěno dalších šest šachet, ale hlubší vodní přivaděč nebyl lokalizován. Posledním krokem bylo prohloubení původní šachty do hloubky 113 stop, kde ze dvou kanálků, které se nepodařilo ucpat, vyrazila voda a opět šachtu zatopila. Další firma přišla o své peníze a odešla.

V roce 1909 vypumpoval Henry Bowdoin původní šachtu na úroveň 113 stop. Odtud vrtal do hloubky 167 stop. Zjistil, že Blairův "cement" je ve skutečnosti jemnozrnným vápencem. Vrt prošel pouze vápencem a jílem. Bowdoin prohlásil celou koncepci vodních přivaděčů za nesprávnou či vymyšlenou a vzdal to. Pokud ještě nejste unaveni popisem dalších šachet, tak pokračujme dál v podobném duchu. William Chapel dokázal v roce 1931 proniknout do hloubky 160 stop. Vrt ze dna šachty prokázal vápencovou vrstvu vzhledu cementu a nějaký prázdný prostor. V této fázi byl projekt opuštěn. O šest let později založil Gilbert Hedden zatím nejrozsáhlejší šachtu o půdorysu 12x24 stop, která prošla vodním přivaděčem v hloubce 93 stop. Vrt prokázal dubové dřevo v hloubce 160 stop, ale pak Heddenovi došly peníze a odešel. Svobodný zednář Edwin Hamilton hledal poklad v letech 1938-43 a prokázal existenci záplavového tunelu v hloubce 200 stop. V roce 1955 George Green začal rozsáhlý vrtný projekt a v hloubce 110 stop nalezl jeskyni. V roce 1965 se na dně nové vlastní šachty udusil plynem Robert Restall a šest dalších. V témže roce postavil Robert Dunfield přístupovou cestu na ostrov a zaútočil těžkou technikou. Vyhrabal kráter 50 stop široký a 150 stop hluboký a nic nenašel. Jeden z vrtů však v hloubce 95 stop prošel kavernou vysokou 45 stop s železnou podlahou. Ještě před tím, než mu došly peníze, tak zničil poslední zbytky přivaděčů.

Dvacátou osmou šachtu spustili Tobias a Blenkinsop, ale zřítila se. Najali firmu Becker Drilling Company a objevili dosud neznámé vodní přivaděče v hloubce 200 stop. Provrtali vrstvu vápence a sádrovce a ocitli se ve volném prostoru. Ve vrtném jádru nalezli kusy dřeva, které podle radiouhlíkové metody není starší než ze 16. století, dále pak kousky kovu a porcelánu. Pokus o postavení přehrady blokující moře se nezdařil. V roce 1970 Blenkinsop vrtem 10X sv. od původní šachty narazil na několik dutin o výšce 4 stopy. Ve 180 stopách objevili skalní podloží a v hloubce 230 stop rozsáhlou jeskyni, ze které vytáhli kus oceli starý jen 200 let. Vrt byl rozšířen z původních 6 palců na 22 palců a do dutiny spustili podvodní kameru. Viditelnost nebyla velká, ale přesto se zdálo, že na dně šachty je vidět kus lidského těla a truhly. Vrtný program pokračoval do roku 1973 a znovu byly nalezeny kusy kovu. V roce 1976 se vrt 10X po pokusu o vyčerpání zřítil. Další dva roky probíhaly pokusy o vyztužení vrtu, ale syndikát financující výzkum odmítl další náklady a program byl ukončen před dosažením cíle.

V roce 1995 byly počítačově vyčištěny původní televizní záběry z vrtu 10X a zdá se, že dutina skutečně obsahuje vchody do dvou tunelů, nářadí, pravděpodobně i 1-2 truhly a lidské tělo.

To jsou fakta, tak jak je Mark Finnan shromáždil, ale my v této chvíli stojíme před dvěmi otázkami. První je, proč tolik střízlivých lidí utopilo své majetky v tak pochybném podniku? Finnan se domnívá, že vzhledem k tomu, že mnozí z nich byli svobodní zednáři, existují tu nějaké neznámé okolnosti předávané pouze členům řádu. Druhá otázka je zřejmá - co vlastně poklad obsahuje, že stál za takovou námahu a smrt osmi hledačů? Tady je odpověď obtížnější a zdá se, že autor vstupuje na pole hypotéz až příliš odvážných. Finnan oživuje několik století se táhnoucí spor o nejslavnějšího dramatika všech dob Williama Shakespeara (1564-1616). Kolem jeho života se táhne mnoho tajemství. Není jasné, komu připsal své sonety, jak žil a dokonce existuje obsáhlá literatura o tom, že autorem Shakespearových děl je někdo jiný, nejspíš Sir Francis Bacon (1561-1626). Tento člověk, též někdy považovaný za Otce vědy, by snad mohl být nemanželským synem královny Alžběty I. V té době bylo psaní divadelních her považováno za vulgární a tak si umíme představit, že Bacon by své psaní tajil nebo vydal pod cizím jménem. Původní rukopisy Shakespearových her nebyly nikdy nalezeny, údajně z toho důvodu, že rukopis by označoval skutečného autora. Finnan se domnívá, že Bacon, který se vždycky velmi zajímal o americké kolonie, ukryl původní rukopisy, možná s popisy důležitých technických vynálezů a templářských tajemství na ostrov v Mahoney Bay. Je celkem známo, že Shakespearova díla v sobě skrývají možnosti různočtení, takže např. sonet 52 dává větu Poklad je na ostrově v Mahone Bay. Bacon byl v úzkém kontaktu s význačným důlním inženýrem Thomasem Bushallem, který by mu snad mohl pomoci vybudovat důmyslnou skrýš (nejedná-li se o nějaký renesanční experiment).

To málo, co jsem od Bacona četl, mi připadá hloupé a nevěřím, že takový člověk by mohl být shakespearovským autorem. Na druhou stranu měl dostatečné vědecké vzdělání, které by mu umožňovalo vytvořit tajemství formátu skrýše na Oak Islandu. Nezapomínejme, že se ocitáme v době Rudolfa II., která si potrpěla na nákladné experimenty, skrývačky, utajování a tajemnost, ale zároveň už měla dostatek finančních prostředků a technických znalostí k provedení podobné stavby. Podle mne není to, co je schováno na Oak Islandu, poklad, ale nějaký pokus související s hermetickým či alchymistickým tajemstvím.

Příběh je poučný i z hlediska tuzemských Štěchovic. Věřím tomu, že až pan Gaensel nic nenajde, objeví se jiní, kteří v jeho práci budou pokračovat a utápět peníze a přiznám se, že se mi to docela zamlouvá, protože hledat poklad je docela zábavné, když do toho nestrkáte vlastní peníze.

(podle recenze v Subterranea Brittanica Secretary's Newsletter 16, str.3-5, ed.M.Tadd, přeložil a upravil V.Cílek)

Summary: The Treasure Island
The story of treasure island in Oak Island, Nova Scotia is given according to the book of Mark Finnan Oak Island secrets.

Na hlavní stránku ČSS
CSS main page