Prof. Dr. Karel Absolon ve
vzpomínkách
Oldřich Kapler
S panem profesorem jsem se seznámil v r.1938, když jsem v jeho Přírodě začal publikovat svůj několikaletý soubor článků o lupenonožcích. To už jsme měli Němce na krku a s velkorysým výzkumným podnikáním byl konec. Pan profesor mě pozval ke spolupráci v Moravském krasu a hned mi taky dal úkol: napsat něco o těch roztodivných krystalovitých krápníčcích. Upozornil mě na jeskyně, kde o nich věděl, já jsem pak našel další prostory, kde o nich nevěděl a soustředil jsem množství fotografií a kreseb. To všechno je dnes pryč, zmizelo během vylupování bytů po přechodu fronty v r.1945. Zprávu jsem publikoval s poněkud zavádějícím závěrem; bohužel, tehdejší doba ještě nebyla zralá pro pochopení vlivů aerosolů.
Byl jsem zaměstnán
v Brně na železnici, ale ještě ne dost dlouho, abych měl
nárok na režijní jízdné. Protože jsem jezdil do Blanska
každý volný den, požádal jsem ředitelství BMB ČMD o
povolení užívat režijního jízdného na tuto trať.
Ředitelství mi velice laskavě odpovědělo, že dráze na
mých cestách nezáleží. Proto, když později producent
Lachman točil film Tajemství Macochy, vzal jsem si
dovolenou a spával porůznu pod skalními převisy. Při
pátrání po nocležišti jsem nalezl a uvedl ve známost
jeskyňku s hlubokou štěrbinou, v níž zurčel potok. Dnes se
odtamtud čerpá pitná voda pro všechna zařízení od
Skalního mlýna po restauraci u Horního můstku a jeskyňka se
jmenuje Štajgrova. Kdybych tam byl naškrábal své jméno,
mohla se jmenovat po mně. Pomáhal jsem drobnými úsluhami
filmařům a vzbudil živý zájem, když jsem na pracoviště
přinesl několik netopýrů a vrápenců. Mám zato, že z
jejich záběrů nepřišlo nazmar ani okénko. Film jsem viděl
až několik roků po vojně, protože když běžel v kinech, ba
už při předvádění, jsem "total" v Pobaltí.
Doba nepřála významnější výzkumné činnosti. Mladí muži
byli odvedeni na práci do rajchu a starší se udržovali ve
formě drobnějšími akcemi, jako byl objev Dušičkové kaple a
otevření závrtku na Chobotě.
Dušičková kaple je nevelká, těžko přístupná výduť v pokračování Kateřinské jeskyně. Jejích několik málo čtverečních metrů stěn je okrášleno sintrovými povlaky a draperiemi. Uprostřed se tyčí mohutný kuželovitý stalagmit, příhodný právě k tomu, aby se na jeho vrchol upevnila svíčka při shromáždění těch tehdejších několika jeskyňářů při dušičkovém srazu se vzpomínkou na ty, kteří nás předešli do temnoty hustší než v jeskyni.
Závrtek na Chobotě vede rovněž do miniaturního pokojíku, jenž však je vyšperkován jako žádná jiná jeskyně v České i Slovenské republice. Povrch stěn a všeho, co je uvnitř, jiskří krystalickou výzdobou. Do závrtku postupně padalo kamení a vytvořilo pyramidu, na níž jsem viděl nejkouzelnější jeskynní výtvor, jaký si můžeme představit. Je možno usoudit, že ve chvíli, kdy se ústí závrtku uzavřelo zborem (v Moravském krasu se neříká suť, nýbrž zbor), napadala dovnitř trocha trávy. Tráva uvázla na pyramidě a volnými konci svisle přečnívala do prostoru. Vlhkost, nasycená uhličitanem vápenatým, trávu mineralizovala a její přebytky tvořily na konci krůpěj, z níž se vyvinul zvonečkovitý přívěsek. Vlákna trávy ovšem už před staletími zteřela, takže celý výtvor visel jen na té nesmírně jemné skořepince minerálu na povrchu bývalého listu trávy. Jestliže váha přívěsku překročila soudržnost skořepinky, samozřejmě odpadl. Ale i ty, jež se dochovaly do našich dnů, jsou tak choulostivé, že stačí dech na jejich zničení. Kdyby vznik přívěsků nastal před uzavřením závrtku, mohly být zničeny i deštěm, nebo posléze při zasypání ústí.
Významný nález se podařil
studentu Vančurovi, když ve skalní dutině naproti Skalnímu
mlýnu našel v sintru zalitou lebku pižmoně, jedinou úplnou
ve Střední Evropě. Já jsem uskutečnil s mladými zájemci,
většinou syny Absolonových přátel, několik sestupů do
Propasťovitého bludiště, zmapoval jeho svislé členění a
popsal zdejší krystalové stalaktity. Ale to všechno byly jen
epizody.
Pan profesor nebyl mezi svými vysokoškolskými kolegy oblíben.
Uváděly se rozličné důvody, jen ne ten pravý, že on totiž
je všechny vstrčil do kapsy a docela otevřeně, ba neomaleně
dával najevo, že neznají nic vedle své specializace. On byl
doslova vševěd. V brněnském muzeu měl pronajaty tři
místnosti a ty byly plny knih, ale tak, že mezi regály se dalo
projít jen bokem. A věděl, co tam má a kde je to uloženo.
Povídám: "Pane profesore, našel jsem jakousi divnou
kobylku, nikdy jsem o takové neslyšel." Vsoukal se mezi
regály a: "Tohle si vezměte, tohle jsou britské ostrovy,
to pro vás není, tohle je dobré a to vám už stačí."
Stačilo a bylo z toho hlášení o rozšíření kobylky Ephippiger
ephippiger na střední Moravu. Myslím, že takových
geografů bylo málo.
Po celou dobu okupace se těšil, že po válce si nechá postavit na automobilovém šasi pojízdnou laboratoř a pojede na výzkum do Krasu, do Jugoslávie. Pojedete se mnou, budu vás tam potřebovat. Bohužel, už k tomu nedošlo. Nadlidé mu rozkradli knihovnu, podlidé všechno ostatní a tím mě připravili o naději, že se proslavím. Po okupaci jsem přesídlil do Opavy a s panem profesorem ztratil spojení. A protože později i mně podlidé naházeli klacky pod nohy, zůstal jsem nadosmrti pouze Oldřich Kapler, ale jsem pyšný i na to!