Z výzkumných cest
po krasech Balkánu
Karel Absolon
V letech 1908-1914 podnikl Karel Absolon řadu velkolepých expedicí do Dalmácie, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny. Výzkumy přerušila světová válka a po ní speleologické i archeologické výzkumy v Moravském krasu a Dolních Věstonicích. Z plánu vydat dvě či tři monografie sešlo. Část Absolonových údajů a podzemních sběrů je rozptýlena v řadě prací vesměs cizích badatelů, kterým K.Absolon předával nové druhy na určení. Je obtížné říct, co by K.Absolona čekalo za objevy v balkánských krasech, kdyby v nich pokračoval. Byly by pravděpodobně mnohem závažnější než v Moravském krasu. Uprostřed válečných let, v roce 1916, našel K. Absolon dost času, aby v sérii článků určených pro „Zlatou Prahu" barvitým, přístupným slohem souhrnně popsal výsledky svých balkánských cest. Je to mimořádné čtení, které je zapomenuté i českými čtenáři, natož Jihoslovany. Podávám je doslova, v plném znění (vypuštěny jsou jen odkazy na obrázky) jako nejlepší popis toho, co je některými badateli považováno za Absolonovo nejvýznamnější badatelské období.
V.Cílek
Dalmatské, černohorské a sousední břehy Adrie sklánějí se jen na málo místech k moři, většinou vypínají se tu kamenité svahy, kterými souše příkře spadá ke hladině vodní. Kdo váží cestu třeba jen ke smavým končinám Dubrovníka, dobře si zapamatuje ony jednotvárné, kamenité, poušti podobné, charakteristické boky skalnaté, jež lemují svojí šedí břehy. Za Spljetem vypínají se tak až do výše 1330 m vrcholy Mosoru a Biokova (1762 m), severně boky Kotorské pyšně do mraků zasahuje 1800 m vysoký Orjen "hory orlí". Takový ráz ve měřítku tu větším tu menším má pobřeží Adrie na délku mnoha set kilometrů; podobné tvářnosti jsou i přečetné jihodalmatské ostrovy. Tyto jednotvárné hradby skalní zakrývají úplně rozhled dovnitř pevniny.
O "krasech"
Jen jedeme-li blízko pobřeží, postřehneme tu a tam neumělé stezky, které sráznými serpentinami vedou k vrcholkům hřbetů. Kdo neštítí se výstupu po takové serpentině, a to v horkém létě, za sálajícího vedra, potem tváře draze vykoupeného, ten stanuv po několika hodinách na vrcholku hřebenu, odměněn je sice vyhlídkou na širé moře a ostrovy, ale dovnitř země těká oko zpravidla jen po nových a nových hřbetech horských, skalnatých pláních, podivně zprohýbaných, propadlinami posetých, bizarními skalisky prostoupených, po nekonečných hromadách ostrohranného, šedavého, jakoby rozpraskaného kamení, po pustinách zvláštního svérázu, po oné části povrchu zemského, kde ve vápencové masse skalní je vytvořen t.zv. "kras", se všemi zjevy vápencovými a krasovými. Největší plocha Dalmacie, Hercegoviny a sousedních balkánských zemí jest "krasem" a krasy tzv. "illyrského pohoří", k němuž Hercegovina, Černá Hora etc. náleží, jsou největšími na světě. - Po dlouhá léta jsem se zabýval usilovně studiem takového krasového terrainu, malého, ale nám blízkého, protože našeho, na Moravě položeného, krasu moravského. Čím více jsem do podstaty tohoto malého (asi 100 km2), ale velezajímavého územíčka vnikal, čím detailněji všechny zjevy vyšetřoval, měřil, mapoval a fotografoval, tím více nových a nových otázek se vynořovalo, jež mohly býti zodpovězeny jen zase v Moravském krasu samém a nutily mne znovu a znovu se sem vraceti. Konečně i toto thema uzrálo a jedním z výsledků byla nikoliv bezvýznamná episoda rozšíření tajemství propasti Macocha, která i širší obecenstvo nad míru upoutala. "Macocha" byla ovšem jen jednou partií celkového problému, nalézajícího se na cestě správného řešení theoretického i praktického.
Za takových okolností mohl jsem s dobrým svědomím rozšířiti studia svoje dále, rozumí se, že v přední řadě na nekonečné krasy Balkánu. S programem methodicky stanoveným, sleduje zcela specielní úkoly přírodovědecké (zeměpisné a zoologické), cestoval jsem od r.1908 po Balkánu; seznal jsem dosud na pěti cestách střední i jižní Bosnu, velikou část Hercegoviny i přilehlé Černé Hory, střední i jižní Dalmacii, ostrovy dalmatské, hlavně největší z nich Brač atd.
O problemu Ombly
V přítomné stati předstupuji s hotovým před naši veřejnost a dovoluji si vylíčit jednu z kapitol, totiž co jsme vyzkoumali v ohromném jeskynním terrainu mezi Dubrovníkem jihodalmatským a Foči bosenskou. Na Moravě vytéká pod Macochou pověstná říčka Punkva a mluví se tu "o problému podzemních toků Punkvy", blízko od Dubrovníka ústí do moře ohromná jeskynní řeka Ombla a uvádím tedy dneškem do literatury "problém podzemních toků Ombly". Kdežto u Punkvy se jedná o 12 km (od Sloupa do Holštýna) podzemních toků, jedná se u Ombly nejméně o 50 - 60 km; Ombla je největší krasová řeka na světě a na problém její víže se, jak uvidíme, celý svět bizarních zjevů podzemních i nadzemních. Na úpatí mohutné skály, 388 m vysoké, vyvěrá pojednou ze země mocný pramen vody, která se tlačí z jakési vodou vyplněné propasti na povrch. Nevíme tedy ani na rozdíl od Punkvy, jak vlastně vypadá výtokový otvor Ombly, musili by to zjistit potápěči, a to se dosud nestalo. Jaké ohromné quantum vody tu však opouští podzemí, je vidět z toho, že hned vzápětí pramen rozlévá se v šírokou, rybnatou řeku, která u Gruže (Gravosa) ústí v šíři 400 m do moře a vede tolik vody, že proudění je ještě v moři patrno; povrchový tok Ombly je vlastně ve formě zálivu mořského, 5 km dlouhého, té asi podoby jako jsou fjordy norské. Krása a půvab tohoto rozkošného zákoutí dalmatského jsou ve světě turistickém všeobecně známy a ceněny.
Co je to Ombla? Odkud přichází? Kde doopravdy pramení? Abychom tyto otázky zodpověděli, osud Ombly sledovali, musíme se vypraviti daleko dovnitř země. Vnitro rakouské části Balkánu, Hercegoviny a Bosny, otevřela nám od moře dráha spojující Dubrovník (resp. Gruž) s Mostarem a Sarajevem, jež táhne se západní Hercegovinou. Té použíti nemůžeme, chceme-li od moře "proti toku Ombly" stihnout pravých pramenů Ombly. Ty leží v severovýchodní Hercegovině, na temeni pohoří Lebršniku, jenž s Vlasulji, Volujakem, Biočem a Magličem tvoří hraniční uzel mezi Bosnou, Hercegovinou a Černou Horou, kam dráhy, ani silnice dosud nevedou. Abychom míst těchto stihli, je nejlépe jeti do Sarajeva východní drahou do Ustiprače, odtud povozem přes Goraždu do Foče.
Z Foče vyrazili jsme časně z rána koňmo, abychom stihli romantickým žlebem Sutjesky (krajinářská perla Bosny) četnické stanice Grabu n. Sutjeskou, kde jsme se na 14 dní zakotvili k četným exkursím, jimiž jsme celý před námi ležící velkolepý horský svět balkánský zkřižovali. Je to kus pravé alpské krajiny, nejvyšší horstvo v bývalém okupovaném území, rázovitostí obyvatelstva, odloučeností od světa a neznámostí dvojnásob zajímavé. Maglič 2387 m vysoký, majestátní Vlasulja 2338 m a Veliki Bioč 2400 m se sněhovými pláněmi a pod nimi hluboko na Černé Hoře se rozkládající, glaciálně-krasové "Trnovičko či Črnogorsko jezero" (k němuž jsme sestoupili novou turou s temene Vlasulje) stojí za to, aby byly učiněny předmětem zvláštní, pozdější stati.
Hned jakmile se vyprostíme z těsnin Sutjesky a přejdeme tím z Bosny do Hercegoviny, rozevře se v dáli skvostné panorama dlouhotáhlého Lebršniku, který lemuje celý obzor vysokými, holými skalami (obr.1) vápencovitými; ty kladou se v nesčetných vrstvách na sebe a tvoří hrozné spády, kterými celá severní strana Lebršniku, jak z obrazu patrno, spadá místy až 300 m kolmo dolů. My jsme se poprvé vydali na Lebršnik 8. července 1912 turou přes "osadu" (několik daleko od sebe roztroušených domků) Brajčin Laz, neboť mně šlo o to, poznati z důležitých důvodů hlavně vyšší, východní část Lebršniku "Orlovo Brdo" (1985 m), které leží již na Černé Hoře. V Brajčin Lazu nejsou Černohorci zvyklí na cizince a byla zejména moje choť předmětem vlídné pozornosti zvláště žen, nápadných svojí upracovaností. Nepoznal jsem už nikde obyvatelstva chudobnějšího a skromnějšího. Ještě blízko úpatí činí Lebršnik dojem, jako by přes stěny nebylo možno dostati se nahoru; stezku zná ovšem dobře náš vůdce Jovan Vukovič a malí bosenští koníci šlapou, jak každý turista po Balkáně ví, s takovou jistotou, že nejlépe jim úplně se svěřiti a uzdu popustiti, zejména jdeme-li po okraji propasti.
Temena kdysi zaledněného Lebršniku nevybíhají v kupy, ostré hřbety, ale lavice vápencové spadají mírně ku jihozápadu a podle toho je zde vyvinuta v témž směru skloněná náhorní rovina, místy stupňovité, horskými loukami zarostlé pláně. Proto nejvyšší vrcholky jsou těsně vedle shora zmíněného příšerného srázu, a to "Kremen Ždrijel" přes 1860 m, "Lebršnik" 1859 m a "Ravna Greda" 1655 m. K jihu rozvírá se rozhled do daleka, nejdříve na nápadně koldokola kotlinovitě uzavřené údolí "Gacko Polje". K severu je úchvatný rozhled na massiv Vlasulje, Volujaku a Tovarnica planiny. Na Lebršniku jsme s počátku neviděli široko daleko lidské duše, ač tu vede říšská hranice napříč a že bylo slyšet zvonce pasoucího se dobytka. Teprve za dlouhou chvíli podařilo se objeviti a přilákati mladého černohorského pastevce, od něhož jsme hleděli zvěděti, kde jsou zde "jamy a pečiny". Vedl nás ochotně k jedné jemu známé "Džiatlo pečině". Už vchod je kolosálních rozměrů; neuzříte jej, až stojíte těsně vedle, neboť je to vlastně vchod do prolomeného "závrtu" (tak nazývají na Moravě krasové propadliny) a leží na dně propasťovité sníženiny.
Rozžeháme acetylenku a rozvinujeme bezpečnostní lano. Do obrovské předsíně jeskyně vhání se stádo na noc a za bory; ještě v pološeru je jeskyně přepažena "zábradlím", spleteným z uschlých větví křovin mezi balvany - za tuto mez by se náš pastevec za nic na světě nedovážil, ví totiž, že je uvnitř "boga mi džiatlo" (ďábel) a že jeskyně vede na "kniaz stranu" (t.j. do Černé Hory). V jeskyni, stále to ohromné prostoře, sestupuje se na několik set metrů ustavičně velmi srázně dolů, posléze zdá se býti úplně slepě uzavřena; při zevrubném probádání ale jistě se najdou propasti kolmo do země vedoucí. V této jeskyni objevili jsme mimo jiné, veliké, bezkřídlé mouchy jeskynní z rodu Chionea, o kterémž thematě ostatně jednám níže v souvislosti.
V takových jamách na Lebršniku jsou praprameny Ombly. Lebršnik je rozvodí mezi Černým mořem (Dunajem) a Adrií. Na úpatí Lebršniku pramení potok Surduk, jenž teče k severu do Sutjesky a touto do Driny. Na náhorní rovině Lebršniku spadají srážky dešťové do země, do jam, v podzemí mají spád k jihu, takže v nižších polohách ne méně než 20 větších pramenů tvoří říčky zvané Dramešina, Zanjevička a Jaseník, které se stékají v řeku Mušici. Mušica přitéká do Gacko polje.
Z Foči možno Gacko polje stihnout koňmo přes Grab n. Sutjeskou ve dvou dnech po staré turecké cestě "turski put" (srov. obr.1), dříve hlavní obchodní cestě mezi mořem (Dubrovníkem) a Srbskem, ale také zlopověstné rotami Hajduků, kteří kupce přepadali a vraždili; teprve po okupaci podařilo se rakouské vládě pomocí "létacích" hlídek četnických (t.zv. "strafuni") učiniti řádění Hajduků konec. Po 14denním pobytu v horách připadalo nám skromné Gacko i jeho hotel jako velkoměsto.
I Gacko polje procestoval jsem křížem krážem, hlavně mi šlo o to poznati z autopsie způsob, jakým se zavodňuje a odvodňuje. Polje je totiž jedním z velmi charakteristických zjevů v krasech, jež ale v plošně malých územích krasových, jako na př. v krasu moravském se nevyvinuje. Již ze školních čítanek známe dobře "Cirknické jezero" v Kraňsku, o němž se vypráví, že v něm v témž roce se oře, seje, sklízí i ryby chytají; Cirknické jezero není ničím jiným než takovým poljem. Mušica protéká Gacko poljem v zákrutu po velké části jeho plochy, přijímá ještě četné jiné přítoky a ztrácí se v ponorech a propastech ve stráni Ljut na úpatí Bjelašica a Videš-planiny. Jde-li vody z pramenů na Libršniku příliš mnoho, takže ponory na Ljutu ji nestačí pohltati, zaplavuje se polje a podobá se pak širému jezeru. Ve vesnici Kula Fazlagiči uprostřed polje viděli jsme proto zajímavé domky, pohyblivé, ale ne na kolech, nýbrž na saních; když přijde voda zapřahne se celá rodina a spojenými silami vytáhne se domek do stráně, až kam voda nedosáhne. Státní orgány pokusily se zavodňování Gacko polje regulovati pomocí údolní přehrady pod Lebršnikem "Klinje", jež reguluje přítok. Po dlouholetých svých zkušenostech v krasech je mi jisto, že stejně účelno jako přítoky je regulovati i odtoky, seznati a regulovati nejen počátek, ale seznati i regulovati celý průběh odtoků; toto leží na Gacko polji i všech poljích balkánských ovšem v budoucnosti. Mušica není ničím jiným, nežli horním tokem Ombly. Co se s Mušicí děje po jejím zmizení na úpatí Ljutu, nikdo nemá ani tušení, ani domácí, ani cizí. O tom není však pochyby, že mohutný pramen Trebinjčice (vlastně soubor pramenů jako "oka" ze země vyrážejících) pod Bilečem (Bilkem) ve střední východní Hercegovině. 28˝ km jižněji, je přímým pokračováním Mušice. Mušica ztrácí se ve výši 930 m, Trebinjčica pramení ve výši 327 m, je zde tedy spád 603 m; jaké podzemní katarakty tvoří dle toho asi neznámá Mušica? Jsem pevně přesvědčen, že Mušica proudí pod povrchem místy ve značné hloubce jako mohutná, po případě místy na několik ramen rozdělená, v podstatě jednotná řeka podzemní, jež určitě podtéká horské hřbety Videš (1139 m), Kobila Glava (1115 m) a Planik (1005 m); podle spádu soudím, že pod Planikem teče Mušica, či Trebinjčica či Ombla v hloubce asi ˝ km! Objevením této řeky byla by rozřešena otázka záplav na Gacko polji. Není potřebí ničeho jiného, nežli prostě přiložiti ruku k dílu a propátrati postupně celý terrain s povrchu. Jedno ohromné, dříve úplně neznámé bludiště jeskynní jehož propasti vedou určitě ku podzemní Mušici, je mi už známo; leží v krajině Korito zvané, přibližně na polovině cesty mezi Gackem a Bilečem. Blízko výtoku Trebinjčice pramení Čepelica, přítok Trebinjčice; je patrně odtokem Fatnica poljew a části Dabar polje.
Tedy řekli jsme, že Trebinjčica je pokračováním Mušice a Trebinjčica je takto středním tokem Ombly. Trebinjčica se pramení ve "slepém údolí" je to prostě údolí, jež na jednu stranu nemá pokračování, v našem případu je amfiteatralně k severu skalami uzavřeno a na 100 m hluboko do skal prolomeno; je ve formě "caňonu" a tvar blíž prameniště často prozrazuje, jak vzniklo, částečně prolomením stropu jeskyně. Pohled na toto údolí, řekou oživené uprostřed vyprahlých, v horkém létě žhavých skal vápencových je uchvacující; zejména kdo neváže se na silnici, ale sleduje tok, který tvoří přirozenou hranici mezi Černou Horou a Hercegovinou, pozná kol Grančareva nádhernou krajinu. Příčina, proč Trebinjčica teče tu na povrchu, záleží v tom, že zde vycházejí až na povrch nepropustné vrstvy, teprve před Trebinjí přichází Trebinjčica blíž starého tureckého mostu Aršlan-Agiča na ponorný, vápencový terrain, v němž je vytvořeno obrovské Trebinjsko a Popovo, či jedním slovem Popovo polje.
Trebinjčica vede průměrem asi 420 sek./m3, někdy ale až 1500 sek./m3, je to tedy opravdová řeka, u Trebinje asi tak široká, jako Vltava u Bráníka, která ale přes to neodolá potměšilým trativodům krasovým; čím dále vtéká do Popova polje, tím více vody jí ubývá, nakonec jen vyschlé pásy řečiští ukazují na její předčasný konec. Univ. prof. Ed. Richter, proslulý zeměpisec případně praví, "že žádná druhá řeka významu Trebinjčice nekončí v ponorech", a k tomu opakuji, že Trebinjčica je největší známá ponorná řeka krasová (daleko větší Timava v Přímoří); proto i její ponorný systém je opravdu veliký, nepřehlednutelný, ví se o něm velmi málo, proto i odhadujeme dosud, v jakém poměru je k tomu, co nazýváme Omblou v Dalmácii.
O "Popovu polji"
Vzal jsem si úkol zpracovati hydrografii Popova polje monograficky a proto lví díl mých cest platil právě Popovu polji. Popovo polje je veliká sníženina, jež pokrývá plochu asi 185 km2 a táhne se, celkem rovnoběžně s pobřežím Adrie, v šíři 1-8 km, na délku 57 km, od Trebinje až po Hrasno, jsouc proláklé v čistém krasu. Jaké tvářnosti dovedou takové "čisté" krasové skály nabývati, to ukazují nám obrázky č. 4 a 5. Jsou to typická "škrapová pole", která jsem nalezl na přemnoha místech kolem Popova polje. Myslilo se dlouho, že taková typická "škrapová pole" jsou vlastní jenom alpským krajům; znalec zařadil by je beze vší pochybnosti mezi alpinské zjevy, ale přece obě scenerie škrapové pozorovali jsme blízko Trebinje, pod kopcem Orlovac a jsou to typická škrapová pole, jaká jsou dobře známa na př. z Dachštejnu. Voda vyleptala skály do hřebenů jako nože ostrých a i špic jako dýka nabroušených ("škrapy" srbský termín) a mezi těmi můžeme jen s největší opatrností prolézati, neboť spadají do propasťovitých skulin, jen 2-3 dm širokých, ale 10, 20 i nezměrně hlubokých. Kdo ví, co dole je v nich skryto?
Na Popovu polji se dávají rozeznávati tři morfologické, samostatné oddíly; nejprve východně, úrodné, silně ponorné Trebinjsko polje, pak slabě ponorná, skalnatá, závrty posetá, křovím porostlá krasová rovina (pod jmény Gluha Smokva, Šuma, Raševiči, Lug) a konečně západně opět silně ponorné, vlastní Popovo polje; střední krasová rovina leží výše než obě dvě krajní. Podle toho taky lze rozeznávati dvě hlavní skupiny ponorů. Na Trebinjsko polji je skupina prvá a mnohé z nich jsou t. zv. "estavelly", t.j. jednou ze země vodu chrlí, ale podruhé ji zase dychtivě opět hltají. Těchto ponorů je kolem 30ti, zcela nahodile rozsetých, největší jsou v řečišti Trebinjčice samé t.zv. "Pridvorici", kde voda je s takovou silou ponorem z řeky odssávána, že tento podivný spád žene kola většího mlýna. Ostatně takových mlýnů je zrovna na Popovu polji spousta. Trebinje je prastará osada (římská Travunia) a tak je přirozeno, že dávno a dávno se zajímali seznati, kam vody v podzemí spějí. Vše, co se dosud ví a co se v Trebinji o tom vypravuje, je pohádka, domněnka. Jediný reálný pokus, před několika lety provedený experiment umělého zbarvení vod propadajících v Pridvorci a Dražindě uraniem (barvivo, které i malém množství barví vodu intensivně nachově), nevedl k cíli, t.j. k objevení se zbarvených vod Omble, ale prostě jen proto, že experiment byl proveden nezkušenými, jimž chybělo k tomu potřebných odborných znalostí. Jsem si jist, že skoro všecky vody z ponorů na Trebinjsko polji stékají se v podzemí v jediný tok, jenž vytryskuje nakonec pod jménem Ombly. Jen malá část může míti podíl i na jiné skupině mocných pramenů v zátoce Zavrelje ("valle di Breno") východně od Dubrovníka nad Brašinou. To právě dokáže experimentování fluoresceinem (lepší barvivo než uranin).
Druhá skupina ponorů leží na vlastním Popovu polji, počínajíc obcí Tulje až po Hrasno. Dno polje je zde pokryto úrodnou prstí, na níž bují kukuřice, tabák a jiné plodiny, ohraničeno je vysokými svahy skalnatými asi toho rázu jako břehy Adrie, na př. na jednom místě proti Zavale hřbetem Šiljevacu až 1298 m vysokým, nad Tuljí "Bjelašicatuljanska" 1396 m vysokou, ale na konci je úplně slepě kol dokola uzavřeno. Trebinjčica nemá před tímto valem žádného jiného východiska, než odtéci podzemím, a to i v době největší možné výšky vody. Trebinjčica tedy ve slepém údolí počíná i končí. Vlatní Popovo polje liší se svojí tvářností valně od jiných poljí, točí se značnými zákruty, jako údolí každé jiné normální řeky. Sledoval jsem uložení vrstev na mnoha místech obou břehů, stejný směr i úhel sklonu vrstev potvrzuje domněnku Cvijičovu, že Popovo polje je čistě výtvorem tekoucí řeky. Konec Popova polje je už velmi blízko údolí řeky Krupy, přítoku Neretvy, oddělen jsa jen hřebenem. Nebýti podzemního odvodňování, jež odvedlo Trebinjčicu jinam a zbavilo ji předčasně tvořivé síly na povrchu, byla by si Trebinjčica proklestila cestu až do údolí Krupy.
Na vlastním Popovu polji rozeznávám druhotně čtyři skupiny ponorů: V horkém létě stačí již ponory kol Trebinje a na Lugu pohltati všecku vodu Trebinjčice, takže k Ravnu již nepřiteče ani kapka vody a řečiště Trebinjčice je znatelno jen v podobě suchého, bělavým pískem jemně vystlaného, do dna údolního zařezaného koryta. Za inundace (zavodnění) obratem se scenerie mění; vidět to dle člunů všude na březích vytažených. Popovo polje se promění v širé jezero, až 40 i více metrů hluboké, a na některých místech hrůzné víry, k nimž lodičkou ani na 100 metrů vzdálenosti se nesmí přiblížiti, prozrazují polohu vodu hltajících ponorů. Polje může býti zaplaveno v neuvěřitelně krátké době, ve čtyřech hodinách, a bývá někdy i po několik měsíců zaplaveno. Není-li úroda sklizena, jaké to neštěstí pro obyvatele Popova polje! Považme, že je to oasa uprostřed krasových pouští, "zahrada Hercegoviny", jak zvou je pyšní Hercegovci. Celá úroda největší části Popova polje je tak odvislá od náhody.
Báňský rada Dr. B.Katzer popisuje názorně v geologickém průvodci po Hercegovině vliv blížící se záplavy na Popovu polji. "Jakmile Popovčané zpozorují, že Trebinjčica stoupne, pobíhají jeden přes druhého, aby zachránili, co se dá. Ale co se dá zachrániti zpola zralé, aneb nakupené úrody, je jen maličkost. Po pás ve vodě se brodíce zachrání jen zlomek toho, co je zničeno nebo odneseno". Jaké by to bylo štěstí najíti cesty, aby se zaplavování Popova polje dalo rukou lidskou bezpečně regulovati! Tyto cesty jsou opravdu zde a nejsou závisly ani na "genialitě" jednotlivce, ani na duchaplné theorii, ale na pilné práci, opírající se o trochu praktické i theoretické znalosti podzemních zjevů krasových.
Když vody opadnou, je dána možnost putovati ponorným systémem. Nesčetné zmoly se svahy sypkou hlinou pokrytými sbíhají se hvězdicovitě ze všech stran a končí nejednou propastí asi toho rázu jako klasická "Ponikve". Takové spleti zmolové bývají v pouštích a jmenují se "wadi". V monografiích o pouštích jsou vždy obrazy, které prozrazují frapantní polohu se sceneriemi z Popova polje. Příčina této polohy je velmi jednoduchá; je to pouze zevní, ovšem velmi charakteristická forma, ježto i tam i zde jsou zmoly vytvořeny v mohutné vrstvě sypkého, hlinito-písčitého náplavu, vlivem dešťů druhotně modelovaného.
Do některých těchto ponorů vedou mohutné brány a dovedeme si představiti jaké množství dovede taková skalní tlama pohltati a proč se na ní při záplavě utvoří smrtonosný vír. O všech těchto ponorech, třebas jdou počtem do set, malých i velikých, bezejmenných i lidem pojmenovaných, jako Ponikava, Doljašnica, Crnulja, Surdupi, Ribarica atd., obmezují se naše vědomosti na spleť bájek a fantasií. Vše, co vypravují Hercegovci, je fantasií. Není jednoho krasového území na světě, kde by takových bájek chybělo. Daleko více podává pohled na mapu. Pravděpodobno, že soustava ponorů kol Ravna je původem mocných pramenů u Slana, ostatní ústí částí do "ok" "Deranskoblata" v údolí Krupy a Neretvy, částí vyvěrají roztroušeně podle břehu mořského, mnohé i submarinně (pod hladinou moře). Ať je tomu, jak chce, to je jisto, že z Popova polje odtéká mnoho řek podzemních k Adrii a že Ombla je z nich největší i nejdůležitější.
Kdo chce do podstaty této hydrografie na Popovu polji vniknouti, tomu nestačí třebas mnohými turami povrchovou tvářnost polje seznati, nýbrž musí po léta trpělivě ponor za ponorem vyšetřovati a co hlavně, musí seznati zevrubně pás krajinný mezi poljem a Adrií aspoň v tom rozsahu, jenž je k západu uzavřen Zavala-Slano, k východu čarou Cavtat (Ragusa Vecchia)-Trebinje, na ploše asi 300 km2. Ve tvářnosti tohoto pásu nahoře, v jeho nesčetných závrtech, propastech, jeskyních, úvalách (úvala = obrovské závrty) atd. je ozvěna toho, co se odehrává v podzemí, krátce jen tak jest možno sledovati i s povrchu toky podzemní Trebinjčice-Ombly.
Můj materiál technický z Moravy, potřebný k takovým výzkumům, doplnil jsem, neohlížeje se na náklad (cca 5000 K) vším možným, hlavně spouštěcími aparáty ku překonávání démonických propastí, souborem zvláštních žebříků drátěných, jež možno soustavně spojovati až do hloubky ˝ km (k mému účelu dodaly továrny na ocelový průmysl ve "St. Aegyd" v Dolních Rakousích; bližší jich popis podává vl. rada Szombathy v právě vyšlém třetím vydání Keilhackovy učebnice "Lehrbuch der praktischen Geologie"), musí býti co nejdokonalejší, protože požadavky, které na Balkánu spec. při řešení otázky Ombly (v našem smyslu) kladou na energii člověka, jsou zcela jiné, nepoměrně větší, než jsou na Moravě nebo v Uhrách a korrigují také značně dřívější názor člověka vůbec, do jaké míry může, vlastně musí sahati fysická výkonnost člověka, chce-li s výsledkem thema Ombly rozřešiti. Za východiště zvolil jsem Trebinji, dle potřeby železniční stanice okolí (Zavala, Uskoplje, Turkoviči) a odtud lze podnikati organisovaný výzkum krasů balkánských; je tu položen základ ke stálé výzkumné stanici, která sama sebou se vytváří. Nechybělo mně ani zde nikdy na spolupracovnících. Dostalo se mi vzácné podpory od zemské vlády vydáním t.zv. "offene ordre" (otevreno pismo), jež otevírá dveře i pomoc všech úřadů, a pánové ze zemského musea v Sarajevu, p. dv. r. K.Hörmann, náš krajan p. F.Topič a kol. vládní rada V.Apfelbeck hned od roku 1908 všude mne doporučovali. Při organisaci hlavního výzkumu v Hercegovině našel jsem pravého člověka v stařičkém příteli p. prof. Lucianu šl. z Matuličů v Trebinji, jenž již po dlouhá léta bez jakéhokoliv styku odborného sám od sebe na výzkumu nekonečných krasů kol Trebinje pracoval a s otevřenou náručí mne uvítal. Kam jsme přišli, všady se našli pomocníci z řad důstojníků, kteří rádi brali na zajímavé práci podíl, vítané osvěžení v nudě balkánské garnisony, v jejich čele setník Kurt ryt. z Arenstorffu, jenž zapracoval co nejvíce. Budiž mi laskavým čtenářem dovoleno sděliti, že mojí pravou rukou byla moje choť, jež majíc před očima příklad lady Bakerové, neštítila se všady vážiti cestu se mnou, vystupovati pěšky i koňmo na horstva, strádati hned horkem, hned zimou a vlhkem, spouštěti se do propastí, plaviti se na podzemních jezerech za okolností, jakých žádná jiná žena neprodělala; jí připadl důležitý úkol fotografování. Dosavadní naše výzkumy jsou spojeny už s tím resultátem, že i nad Omblou odkrýváme postupně netušenou doménu podzemní.
O balkánské temnostní zvířeně
Tato doména podzemní není jednotvárná, má svůj vlastní svět a mám tak příležitost zmíniti se několika slovy i obrazy o velezajímavé zvířeně, která jej obývá; toto thema bylo po stránce ryze vědecké jedním z hlavních cílů mých námah. Štěstí mně přálo. Podařilo se mi zjistiti faunu, jakou jsem se ani neodvážil očekávati, zjevy říše živočišné, jež odpovídají opravdu svému okolí. Moje zásluha je ovšem nepatrná, každý, kdo by se byl tohoto úkolu methodicky podjal, byl by už dříve existenci těchto podivuhodných obyvatelů "věčné tmy" musil konstatovati. "Zvířena temnostní" zajímá přírodozpytce ze všeobecného, theoretického stanoviska, neboť na ní dají se pěkně studovati jevy přizpůsobení, t.j. změny, které prodělává živočich vlivem prostředí, v němž žije, v našem případě v přední řadě vlivem tmy; je zřejmo, že ta vyvolává zakrňování očních orgánů, změnu barvy (depigmentace) atd. Mezi temnostní zvířenou existují dále organismy, nápadné již svým systematickým postavením. Nejpamátnější nález toho druhu jest všeobecně znám z naší vlasti, objev prof. Vejdovského z r. 1880, jenž nalezl v pražských studních slepého, průhledného korýše, Bathynella natans. Tato forma, v nejnovější době opět v studni (i jeskyni) ve Švýcařích znovuobjevená, má na př. živoucí příbuzné v Australii, jinak jsou příbuzní jen zkamenělí korýši útvaru kamenouhelného a permského. V dobrém úkrytu podzemním přetrvala podivuhodná Bathynella věky. Viděti, že zvířena temnostní není obmezena jen na "jeskyně veliké" (pozorováno z hlediska člověka), ale že spousty organismů již původně nachýlených k životu ve vlhku a skrýších má tendenci žíti podzemně v jeskyních třebas improvisovaných (hluboko v zemi pod kameny, ve studních atd.) a ovšem tam, kde jsou jeskynní kraje, rozvinuje se v znamenitou obec jeskynního živočišstva. Je přirozeno, že krasy alpinské a dinarské (balkánské) od Krajiny počínaje až do Řecka už svojí rozlehlostí jsou předurčeny býti vlastí zvířeny temnostní, a opravdu je už objevena odsud spousta tvorů, nejvíce dosud z krasů rakouských, kdežto fauna balkánská byla z průhledných příčin velmi zanedbána. Proto učinil jsem ji předmětem methodického výzkumu a hlavní výsledek zní: čím dále jdeme od západu (Krajiny) k východu (či vlastně jihovýchodu), tím více přibývá na rozmanitosti a mnohotvárnosti zvířeny jeskynní, v Hercegovině a přímém sousedství (kout Neretvy) nabývá svého vrcholu a čím dále jdeme pak k východu, zase na rozmanitosti a mnohotvárnosti pozbývá. Činí to dojem, jako by Hercegovina a sousedství byla přímo střediskem, ohniskem, v němž se gros této fauny vytvořilo ("Schöpfungscentrum") anebo v němž se gros této fauny udrželo, kdežto jinde vymřelo. Co jest tohoto nadmíru zajímavého faktu příčinou, nevíme; jest to jistě ohlasem dějů v geologické minulosti zběhlých, změn povrchu zemského, jež jest vyšetřiti. S tím souvisí i ten památný zjev, že v této dnes sladkovodní jeskynní fauně balkánské nalezl jsem zástupce nesporně původu mořského (marinní relikty). To, co prohlásil na základě zpracování mé sbírky nejdříve největší znalec suchozemských měkkýšů střední Evropy Dr. H.Wagner pro jeskynní měkkýše Balkánu, to platí pro většinu celé troglofauny Balkánu, že prozrazuje velikou starobylost. Některé formy opravdu musím prohlásiti přímo za "živé zkameněliny" asi toho rázu jako Bathynella. Po stránce technické uvádím, že odsud bylo prozkoumáno sta lokalit o 610 sběrech, obsahující desetitisíce individuí (mohl bych s dobrým svědomím říci 100 až 150 tisíc jedinců), různým způsobem konservované. Sběry jsou postupně očíslovány a katalogy (trojí katalogisování), dle čísel seřaděné, dovolují míti suverenní přehled přes celý materiál. Bezpečně určeno, t.j. do systemu zařazeno a pojmenováno jest asi 1000 forem, jež svým zákonitým vyskytováním se v jeskynních lze považovati za stálé obyvatele jeskyní; jedná se tu o 40 nejheterogennějších skupin živočišných s charakterem nejméně čeledi. Že to vůbec bylo možno, děkuji jednak laskavé spolupráci celé řady specialistů domácích i cizích, jednak že po dlouhá léta (1898-1914) jsem se ku takovému úkolu svědomitě připravoval a účelným hromaděním odborné literatury i v malém provinciálním městě zůstal jsem na výši vědy, neodvislý od ochoty jednotlivců i veřejných knihoven. Na zpracování materiálu pracuje do dnes 25 specialistů a vyšla již řada publikací v různých odborných částech. Koho by věc blíže zajímala, dovoluji si odkázati na stati "Výsledky výzkumných cest po Balkáně", postupně publikované v "Časopise moravského zemského musea" (část 4. vyšla právě v XV. r. č.2. 1916 str. 242-309), kde postup těchto studií s cílem pozdějšího jednotného zpracování je registrován.
Na nápadnou mnohotvárnost jeskynní fauny Balkánu má vliv i ten fakt, že mnohé formy jsou isolovány na neuvěřitelně malé obvody. Přímo drastický případ je tento. Nad zátokou Zatonem blíž Dubrovníku je ohromná jeskyně "Kali pečina", v níž objevil jsem znamenitého slepého brouka, později popsaného jako Antrophilon primitivum novum genus. Jenom asi 100 m ve vzduchové čáře leží vchod do jiné ohromné jeskyně "Grabovica" v této není ani stopy po Antrophilonech, ale žije zde zcela jiná forma v massách "Parantrophilon spelaeobatoides" (taky novum genus, nový rod). Pro znalce je na první pohled patrno, že obě formy jsou příbuzny, že vznikly ze stejných prarodičů, ale následkem úplné isolace ve dvou, třebas vchodem blízkých, ale průběhem prostor úplně isolovaných jeskyních rozlišily se během času tak daleko, že vznikly dva samostatné rody.
Nahoře v Krasu vše úpí pod nesnesitelným vedrem, skály zrovna pukají horkem, nikde ani pod velkými kameny není živočicha ke spatření; takové je okolí jícnu do "jamy". Ale když se spustíme do propasti a dorazíme šťastně rozšířeného dna - v čím větší hloubce, tím lépe - tak tu nalezneme celý magacín tvorstva, malé museum: na maličký kousek vlhka, vody, země je soustředěna mnohohlavá společnost, jako trosečníci z veliké lodi na voru. Jaká to pastva pro zoologa, když se poprvé po takové lidským pohledem netknuté prostoře rozhlédne a svit acetylenky vyplaší neznámé dosud tvory!
Znám jeskynní lokality, které vykazují až na půl sta různých druhů v jediné společnosti. Vypočítávati a popisovati tyto tvory zde nemůžeme, jen některé nápadné vytkneme. Nehledě ku známému mloku jeskynnímu macarátu, jenž je na Popovu polji všude doma, a rybám "gaovica" zvaným, rekrutují se přirozeně zástupci troglofauny balkánské z nižších tvorů.
Zobrazili jsme z nich několik novými methodami mikrofotografickými (musím k věci podotknouti, že těmito našimi methodami možno mikrofotografovati i předměty v líhu a zobrazovati v libovolném zvětšení přímo tovární výrobou, rychle a lacino nejen obrysy těla, nýbrž plastické obrazy se všemi jemnými detaily, čímž dřívější obtíže, náklady spojené s kresbami, nepřesnosti a ztráta času jsou odstraněny: srov. "Čas. mor. mus. zemského" r. XV.; jest jen litovati, že autotypickou reprodukcí ztrácí original dobrých 50 % na ostrosti a všechny jemné detaily touto reprodukcí mizejí). Největšího jeskynního měkkýše Aegopis spelaeus uzřeli jsme po prvé na velkých stalagmitech jeskyně "Mrcine". Je to nádherný pohled, když se tento slepý, stříbřitě sněhobílý měkkýš se skořápkou často jako sklo průhlednou objeví ve skupině po několika jedincích a při tom celým zjevem prozrazuje obyvatele věčné tmě přizpůsobeného. Naproti tomu je nejmenší měkkýš jeskyní Zospeum troglobalcanicum jen jako špendlíková hlavička veliký. Veliká rarita je Serrulina Collasi z jeskyně St. Salvadore, též sklovitě průhledná. Dokonce i jeskynní slimáky nalezl jsem v Hercegovině a Černé Hoře, popsané nedávno proslulým lipským zoologem prof. Dr. H.Simrothem. Z hmyzů rekrutuje se nepřehledná řada jeskynních brouků, mezi těmi poutá odborníka Nebria spelaeophila, pocházející z jam (některé ledem naplněné "Ledenice" na Orjenu, již popsal náš Ph. St. J.Obenberger v Praze). Unikum je zobonoska z jeskyně "Djurkoviana" blíž Dubrovníka, kterou popsal pod jménem Absoloniella cylindrica nov. gen. spolehlivý znalec systematiky zobonosek (Curculionidae) R. Formánek. Životu jeskynnímu nejvíce z brouků se přizpůsobili t.zv. "Bathysciini", mrchožraví brouci, jichž je na Balkáně dobře kol 200 druhů. Mezi těmi jedna forma Antroherpon montenegrinum z jeskyně "Lipska pečina" blíž Cetinje, má tak dlouhé tenké nohy a tykadla, že spíše se podobá pavouku. V hlubinách "Vjeternice" žije Hadesia, která bojem o život byla přinucena zaměniti původní suchozemský způsob života za vodní a brodí se dnes v ručejích, které oblévají stěny jeskyně; k tomu účelu má Hadesia vyvinuty nápadné veliké drápky na nohách, aby se mohla na stěně dobře zachytiti a nebyla proudem stržena. Má zvyk, že se dá spustiti proudem z výše dolů a pak leze pomalu proti vodě do výše komínů a chytá patrně mikroorganismy ve vodě žijící. Hadesia byla objevena náhodou Čechem c.k. setníkem L.Vašíčkem z garnisony trebinjské, jenž se též zajímal o výzkum jeskyň; dokud se nevědělo, kde Hadesia žije, platili někteří majitelé sbírek brouků za Hadesii neuvěřitelné sumy. Vždy patří jeskynní brouci k největším vzácnostem ve sbírkách. Ani mouchy (Diptera) neodolali vlivu jeskynního života. Z ponoru řeky Mušice na Gacko polji podařilo se mi vynésti na světlo dva exempláře mouchy, kterou největší současný znalec systematiky much (Diptera) prof. Dr. M.Bezzi v Turině popsal jako nový rod Spemyja; tato má zakrnělé oči a křídla. S theoretického stanoviska patří ku temnostním tvorům "podle pravidla organisovaným" (slepí, barva redukovaná, prolongace okončetin etc.), veliké stonožky z třídy Chilopoda; jejich výskyt je obmezen na jeskyně nad Dubrovníkem (kout Orjenský). Už jméno Polybothrus "gloria stygis" vyznačuje, že jedná se tu o něco mimořádného; známe dosud 4 druhy ve dvou rodech. Pohříchu jsou to nesmírně vzácní živočichové, kteří se bez pochyby nacházejí ve stadiu vymírání. Bylo nalezeno jen několik exemplářů. Připravil jsem o nich monografii do tisku.
Musím mlčky přejíti nepřehlédnutelnou řadu šupinušek, pavoukovitých, roztočů a jiných členovců, neboť ty mohou zajímati jen odborníka. Za to nesmím mlčením pominouti ani v této stati korýšů. V celém povodí Ombly, už hluboko v zemi na Gacko polji, tedy tak značně, téměř 1000 m, vysoko nad mořem žije mořským garnátům podobný, ale slepý, bezbarvý Troglocaris hercegovinensis n.sp. Právě posluchači zoologie při naší fakultě dobře museli vědět, co je to t.zv. "blešivec studniční" (Niphargus), korýš zhusta i ve studních pražských se vyskytující. Prof. Antonín Frič blahé paměti ve svém kollegiu pravidelně o něm se zmiňoval a z vědecké školy prof. Vejdovského vyšla celá řada prací z tohoto oboru, ve světové literatuře přední místo zaujímající. "Blešivec studniční" je tedy říkajíc "tvor školních učebnic", korýš bělostný, slepý, kol 1 cm dlouhý. I přečetní ostatní jeho příbuzní nedosahují ve sladkých vodách Evropy ani zvláštní velikosti, ani se nevyznačují nápadnými znaky. Proč to předesílám? Abych i nezasvěcenému odůvodnil úžas, který se mne zmocnil, když jsem r. 1912 uviděl po prvé v tůních podzemních na Popovu Polji "blešivce studničního", ale obrovských rozměrů i s tykadly roztaženými cca 1˝ dcm, velikého, sněhobílého, u některých mladších exemplářů poloprůsvitného a na všech článcích těla trny v korunkách seskupenými pokrytého. Fantastické zvíře lezlo líně, dlouhatánskými nitkovitými tykadly semo tamo pohybujíc a dalo se docela lehce bez pokusu útěku polapiti. V první chvíli jsem si opravdu nebyl jist, vidím-li dobře, nemám-li "vlčí mlhu", ale ne, bylo to ve skutečnosti. Měl jsem ten pocit, jako má asi ten, kdo vyhraje veliký los v loterii. Snad by se někomu mohl zdáti entusiasmus malicherným, ale myslete si, že by se náhle před vámi (třebas byste nebyli ornithology) objevil vrabec metr dlouhý, exemplář z Wellsova "Pokrmu bohů". Zmíněný fantastický korýš, jehož jsem později po provedeném rozboru pokřtil na "Stygodytes balcanicus novum genus" je největší sladkovodní Amphypod evropský a dá se celým svým "já" srovnávati jen s podobnými formami, známými z jezera Bajkalského. I proslulí znalci Amphipodů, jimž jsem Stygodyta předložil, prof. Ossian Sars (Christiania), Thomas R. Stebbing (Ephraim Lodge v Anglii), A.O. Walker (Maidstone), W.J. Calman (British Museum), R. Gurney (Stalham), E.W. Sexton (Plymouth), S. Chevreux (Bône, Algerie), vyslovili v dopisech podiv nad existencí takového tvora. Ten podiv je odůvodněn tím, že i mikroskopická sladkovodní zvířena Evropy je už velmi důkladně prozkoumána. Nález Stygodyta mne ovšem povzbudil k další vytrvalé práci. Balkánská fauna temnostních Amphipodů nezůstává ani v početnosti druhů za jinými skupinami. Podstatnou novinkou je na př. Metohia carinata nov. gen. n.sp. (Metohia je starý turecký název města Gacka); statná forma Typhlogammarus sp., žije v massách i velikých individuích v podzemním potoku "Vjeternice" atd. Z podřádu Isopoda mikrofotografovali jsme dva typy: Titanethes má za hlavou na prvém článku dva nápadné hrbolky se smyslovými orgány. Bizarní korýš Monolistra hercegovinensis n.sp. podstatně rozmnožuje troglofaunu Balkánu, zejména horstva Orjenského, kde je domovem. Nechci příliš napínati trpělivost laskavého čtenáře a tak z třídy červů zmíním jen slepé pijavice z rodu Dina, jež už před léty objevil na své cestě po Černé Hoře p. univ. prof. Dr. A.Mrázek. Znovuobjevil jsem je ve velikém množstvím na Popovu polji, kterýž materiál sloužil švédskému specialistovi Dr. L.Johanssonovi ku popsání i pojmenování této formy. Vedle nálezu Stygodyta bylo dosud se stanoviska vědeckého nejdůležitější zjištění fakta, že v ponoru na Popovu polji žijí ve sladké vodě v milionech exemplářů t.zv. červi mnohoštětinatí (Polychaeta) z čel. Serpulidae. Tomuto nálezu přísluší proto zvýšená pozornost, že Serpulidi platí za význačné obyvatele moře a je to první případ nezvratně zjištěné, notorické přítomnosti Serpulidů ve sladké vodě. Že zde jedná se o "mořský relikt", zvíře, které se přizpůsobilo životu ve sladké vodě, zdá se mi býti nepochybno. Tyto Polychaeti pokrývají svými rourkami stěny jeskyně jako polštáře mechovité na plochách mnoha m2 a ve vrstvách až 2 dcm mocných.
O „Vjeternici" a jeskyních nad Zatonem
Vylíčiv takto tvářnost Popova polje, účely řešení problemu Ombly a jeden z docílených resultátů (zoologický), měl bych ukončiti nyní tuto skizzu popisem dějů výzkumních, jak se v tomto terrainu při našich pracích rozvinovaly, tedy jakýsi druh cestopisu. Dle povahy řešeného problému byly děje tyto většinou stejného rázu a tak stačí vylíčiti dvě episody, které živým svým průběhem ze všech našich výzkumů byly nejzajímavější. Míním podzemní podchod ve "Vjeternici" u Zavaly v letech 1912 a 1914 a objevení revíru jeskynního u Grebci nad zátokou Zatonem (Malfi). Zavala je malá víska na jižním břehu Popova polje, proslulá starobylým pravoslavným monastýrem. Od Zavaly probíhá od Popova polje k moři k zátoce Slanské zvláštní údolí "Suchý žleb", které nadmíru poutalo vždy zeměpisce, ježto je to jediný starý povrchový odtok z Popova polje k moři. Je to tedy jakási brána od moře ku Popovu polji a má tak i význam anthropogeografický, proto právě zde vede dokonalá silnice z Dalmacie do Hercegoviny. Pro porozumění Slanského žlebu je směrodatno, že vedle něho jako povrchového odtokového údolí existuje v bezprostřední blízkosti podzemní odtokové údolí "Vjeternica". "Vjeternica" je na celém Popovu polji známa svým vchodem, ježto v horkém létě vyráží z ní uragan, o jehož prudkosti lze si stěží udělati představu, jen s největší námahou lze se mu ubrániti a do vchodu proniknouti. Pověst o tom zjevu je rozhlášena široko daleko a to přivedlo též r. 1888 inž. J. Riedela k ohledání vchodů jeskyně a ku návrhu, aby uragan z jeskyně vanoucí byl využitkován jako motorická síla (6 HP) ku pohonu mlýna. Historie výzkumu "Vjeternice" je stručná. Stopy domácích lidí se dají zjistiti jen do dálky 400-500 m. Roku 1893 dostal se c.k. nadporučík L. Vavrovič do vzdálenosti 700 metrů. Asi před 10 lety pokusili se úředníci bosensko-hercegovských drah proniknouti za mez Vavrovičovu. Nejdříve narazili ve vzdálenosti 900 m na tak zv. I. jezírko; později podařilo se jim dopraviti sem nemotorný dřevěný člun (stopy, jak člun táhli, bylo viděti ještě po letech, viz náš obr. 26., nápadné dvě rýhy) a dospěli do vzdálenosti asi 1˝ kilometru široké hladiny jezírka II., jež bývá v normálu přes Ľ kilometru dlouhé. Roku 1912 jsme zde zahájili organisovaný výzkum, dospěli jsme několikráte břehů jezírka II., objevili bohatou faunu Vjeternice, jež učinila jeskyni populární. Kdežto dříve byla "Vjeternica" jedním proslulým entomologem prohlášena za "sterilní", "azoickou", nyní stala se cílem přemnohých sběratelů - ale k jejich velkému zklamání bez valného zdaru, neboť ohromnost její překvapuje i zasvěceného; málokterý dostane se přes "rekord domorodců", t.j. přes metu 500 metrů. R. 1913 můj přítel setník K.Pož, tehdy v Mostaru, podporován vojáky, dopravil s ohromnou námahou těžký člun shora zmíněných železničních úředníků z I. jezírka na II., přejel toto a dospěl ve vzdálenosti 3 km kopce podzemního jeskyni uzavírajícího. Krátce na to (26. srpna 1913) opakovali jsme po dvakráte tutéž expedici pomocí skládacího člunu s rytířem z Arenstorffu, mojí chotí, vojáky a dvěma nosiči břemen; s obtíží podařilo se nám dopraviti čluny přes kopce ostrohranných balvanů, jež se rozkládají mezi jez. I. a II.; lehce jsme pak překročili nejtěžší překážku a dospěli téhož nejodlehlejšího bodu, vrcholku kopce, kde jsme nalezli listinu Požovu a tutéž svým sdělením doplnili. Z přibližného výpočtu výšky kopce, velikých hromad "terry rossy" byl jsem si jist, že podzemní kopec je sříceným závrtem, jenž se "z oku" do "Vjeternice" provalil a ji zatarasil; také bylo viděti po levé straně mezi balvany propástky, z nichž vycházel průvan. Pro "Vjeternicu" hodí se slova "terra incognita". V útrobách "Vjeternice" jedná se dnes v přední řadě o mechanický postup do předu v ohromné, kolossální, tunelu podobné chodbě, jež ubíhá před námi pořád dále a dále, či o její objevení. Tu tekou ve věčné tmě potoky v zákrutech tak, jako by normálně na povrchu (asi 800 m daleko od vchodu), pravím potoky, neboť netekou jen v různých patrech nad sebou (má význam pro theorii krasových vod), nýbrž dokonce protivnými směry, s počátku ku Popovu polji (jako přítok tohoto), později v opačném směru k moři, takže uvnitř země, v jeskyni ve vzdálenosti asi 2˝ km je rozvodí. Tu vypínají se, jak již řečeno kopce podzemní, utvořené z balvanů v prostorách tak ohromných, že musíme přes ˝ h.(!) pilně vystupovati, nežli dojdeme vrcholku, tu lesknou se hladiny hlubokých vod a tak dále. Za takových a podobných okolností jde tedy o mechanický postup do neznámých útrob hor a je přirozeno, že obtíže s dopravováním materiálu dopředu ve věčné tmě zvětšují se úměrně se vzdáleností, o kterou se od vchodu vzdalujeme; to vyvolává pomalu i pocit nevolnosti tím, že ve vzdálenosti 1 km právě na jezírku I. je protivná těsnina skalní, kde strop se snižuje na délce asi 8 m až na 0,5 metru ke dnu; celá prostora může být mžikem vodou zaplavena a návrat odříznut. Mám úmysl zde dát provrtat na vzdálenost asi 20 metrů tunel ve výši; jest tu zodpovědnost za jiné. Po přípravných pracích z roku 1912 a 1913 provedl jsem pak za pomoci svého dlouholetého spolupracovníka na Moravě, učitele Al.Krále a nosiče Hercegovce Milana Krulja r. 1914 radikální postup ve 3 etapách. a) 11. července dopraveny čluny skládací na jezírka I. a II.; 12. července nalezli jsme, jdouce po ohlasu v dálce šumící vody, ve vzdálenosti asi 600 m. vchody ke spodnímu patru "Vjeternice", v němž jsme narazili na postranní, velmi silný potok, oživený velkými Amhypody (Typhlogammarus sp. Antroplotes n.g., čtvrtý rod velikých slepých Amphypodů) a ráčky Troglocaris; potok jsme sledovali na dvě strany brodíce se místy až po pás ve vodě na dálku několika set metrů. Tyto prostory jsou rozměrů nepatrných, co se stáří geologického týče rozhodně mladších nežli horní "Vjeternice", v nich je přítok ku Popovu polji. b) 20. července jsme postoupili po třetí až na vrcholek kopce a provedli průzkum zoologický. c) 24. července postoupili jsme sem po čtvrté, po dlouhém hledání podařilo se mi nalézti v balvanitém svahu kopce nad řečištěm úzké skupiny a po namáhavém protahování vzhůru a dolů - aniž bychom museli použít lan - už jsme stáli se zatajeným dechem před nesmírnými prostorami. Celou jeskyní proudil potok směrem k moři a ku jeho řečišti svahující se s obou stran tu příkřejší, tu pozvolnější stráně hlin. Hnali jsme se do předu, brzy jsme dorazili ku vysokému, travertinovému stupni, přepažujícímu celou jeskyni a vedle něho ku vysoké, vodopády oblévané stěně, na níž se hemžily Hadesie. Tady jsem uviděl po prvé slepého střevlíka, jehož jsem popsal Scotoplanetes arenstorffianus, vedle Hadesií lezli po stěnách nápadně veliké exempláře korýše Typhlogammrus, na kousku bůh ví odkud splaveného shnilého dřeva seděli divní pavouci Cyphopthalmus duricorius Joseph. Na úpatí stupně potok se tratil, ale 100 m dále se zase objevoval. Zdrželi jsme se sbíráním fauny jen několik minut a pak postoupili zase chvatně dále, celkem asi 1 km ku předu. "Vjeternica" se rozdvojila; levá větev tvořila vysokou ale úzkou chodbu úplně zaplavenou novou hladinou, kanálovitým jezírkem III., na pravo jsme se vyšplhali do výše, lezli dále mezi balvany, jimiž jsme se prodrali ku propasťovitým srázům, sestoupili po laně 10 m dolů a shledali, že se spojují dole s řečištěm potoka v prostorách nedohledných. Srdnatý učitel Král uvázal se na lano a spustil jsem jej až do blízkosti vody. Byli jsme zde asi 4˝ km od vchodu, před námi zely do nedozírna nedohledné prostory a provedli jsme právě jeden z nejtěžších výzkumů, jež jsou zapsány v historii výzkumů krasových. K smrti zemdleni zalezli jsme každý do suchého koutku a oddali se hluboko v útrobě hory, daleko od protivného světa, zaslouženému spaní. Tam, kam jsme dorazili, postavili jsme na důkaz naší přítomnosti nápadnou pyramidku z kamení s příslušnou listinou. "Vjeternica" činí dojem nekonečnosti, vyvolávaný pohledem na stále a stále do temnot se před námi ztrácející chodbu, stále ohromnou, se stropem vysoko klenutým. "Vjeternica" je starobylým odtokem Popova polje, je starou Omblou (Palaeo-ombla) a z toho se redukuje její tvářnost. Přímá vzduchová vzdálenost k moři činí 15 km a ústí-li "Vjeternica" opravdu až u moře, pak musíme její délku odhadovati na 15-20 km. "Vjeternica" může také končit submarinně nebo nepatrnými, balvany zatarasenými otvory v příkrých k Adrii se svahujících stráních, jichž proto na opačné straně nikdo si nepovšiml. Celou genesi Vjeternice nutno řešiti současně s otázkou o vzniku geomorfologicky tak interesantního suchého žlebu Slanského. Seznání hydrografie Vjeternice znamená kritický příspěvek pro theorii nauky o krasové hydrografii vůbec; ta je, jak známo, důkladně spletená. V tom tkví vědecký výzkum Vjeternice po stránce geografické. Po stránce zoologické viděti a studovati zvířenu "Vjeternice" v jejích hlubinách, a co více býti v té šťastné situaci, jako jsme byli my, její zástupce pro vědu objevovati, to je požitek, jenž vyváží všechny obtíže a nebezpečí, spojené s expedicí útrobami tohoto podzemního údolí. Není to zvláštní viděti hluboko v zemi a daleko od povrchu takové "živé fossilie" jako je Hadesia? Nebudu nijak překvapen, když v dalším průběhu Vjeternice objeví se náhle další, dosud neznámí takoví tvorové, kteří v útrobách hor, neohrožováni nepřítelem a vedrem přetrvali věky. Ve Vjetrnici jeví se i měřítko pro posuzování zjevů vápencových v krasech balkánských. Považme, že postup "Vjeternicí", jak jsme jej dosud provedli, přenesen na Moravu, rovnal by se právě postupu mezi Sloupem a Macochou, tedy něčemu, o co se už po generace usiluje. Musíme se pokusit nyní bezvadně organisovanou výpravou, pomocí více v takových úkolech trenovaných účastníků a zaopatřením dalších lehce přenosných, skládacích člunů postoupiti od námi 24. VII. 1914 docílené mety, ku předu a vůbec až na konec tohoto podivuhodného, jedinečného podzemního údolí. Byli bychom to už r. 1914 provedli, ale jak z dat uvedených patrno, výbuch světové války, mobilisace zastihly nás právě při nejlepší práci; byli jsme s učitelem Králem rádi, že se nám podařilo drahý technický materiál z hlubin "Vjeternice" vytahati a dosáhnouti s nouzí "posledního" parníku, který plul z Gruže do Terstu.
Podle přibližného zaměření postoupili jsme 24. VII. v podzemí napříč horou "Klisura" zvanou, 882 m vysokou v hloubce asi 260 m nad mořem, takže nad námi se pnuly stropy asi 622 m mocné; poslední bod v podzemí 4500 m od vchodu nachází se při srovnání s mapou 1:75 000 (list Ljubinje a Slano Z. 34. K.XVIII. terrain na 420 50’ sev. šíř., 350 40’ vých. délka), někde pod vesnicí Goluboviči, jež leží asi 400 m výše. Existencí těchto mohutných 400 až 600 metrů mocných stropů si vysvětlujeme, jak je možno, že v podzemí "Vjeternice" mohou býti vytvořeny opravdové kopce podzemní. Tolik prozatím o "Vjeternici".
"Vjeternica" svojí ohromnou horizontální rozlohou, jež ji činí jednou z nejpodivuhodnějších jeskyň světa, není hlavním typem jeskyň nad "Popovo poljem". Setkáváme se tu spíše s jeskyněmi rázu propasťovitého, některými takového tvaru, jako je naše Macocha. Tak na př. na trati "Gluha Smokva" nedaleko východu Ombly je rozložen jícen "Provalije". Uprostřed roviny je pojednou půda tak propadlá, jako u Macochy; svědčí to o tom, že daleko odsud asi podzemní Ombla neproudí.
Čím výše vystupujeme do náhorních plání našeho terrainu, tím jsou takové propasti hlubší, až někdy dosahují hloubek rázu opravdu démonického, kdy se dají odhadnouti hloubky několika set metrů. Tu ovšem sestupy do takových hlubin jsou spojeny s nebezpečím i velkou námahou, jest tu třeba opravdových expedicí nákladných, několik dní trvajících, kdy člověk do hlubiny se spouštějící musí míti všechny čivy pohromadě. Nejlíp se to pochopí tehdy, až stojíme na pokraji takové propasti a odhadujeme z ozvuku do propasti hozeného kamene její hloubku. V některých okresech domácí dobře je znají, nazývají je "dimnice" (ježto z nich vycházejí sloupy par), nebo "bezdna" a úzkostlivě se jim vyhýbají. (Opravdu hrozné takové oblasti jsou na ostrově Braču). Takový propasťovitý terrain je i v Grebci, kde nedaleko moře nad zátokou Zatonskou (s.z. od Dubrovníka) podařilo se nám naraziti na celý veliký revír jeskynní. Grebci stihneme od moře nejlépe parníkem z Gruži do Malti, odtud do Grebci přes Osojnik za 5 hodin.
Domácí lidé znají sem tam vchody jeskyň, ale cizím neradi polohu jich prozrazují, naopak ji zamlčují a přivádějí na "falešnou stopu" blízko hranic pašuje se mnoho tabák a jiné clu podléhající zboží a jeskyně bývají útočištěm pašeráků. Udělal jsem taky ten pokus, že byl natištěn leták, dotazatel "upitni arak", který byl po jistých obvodech rozeslán a rozšířen. Leták obsahoval 8 rubrik s prosbou v záhlaví "u svrhu znanstvenog istraživanja špilja pajuljudnije Vas molim, da ispunite upitni arak". První rubrika zněla "nalaze li se u tamošujoj opčini podzemne špilje i jame? Ime?". V některých krajích, na př. na Braču, vedl leták k znamenitým výsledkům, jinde, v Hercegovině rovnal se nule. Ostatně polohy vchodů odhadne přibližně nejlépe zkušené oko, když se postavíme na vyvýšeninu a odtud detailně dalekohledem ohledáváme tvářnost terrainu, skalisko za skaliskem. V Grabci dosud jsme zjistili osm jeskyní a pět z nich, pokud jsem dosud poznal, tvoří ohromné dutiny, vyzdobené pohádkovými tvary krápníkovými. Postupovali jsme programově od jednoho vchodu ku druhému.
Ve svahu hory "Ravni vrh" otvírá se v závrtu vchod do jeskyně "Kali pečina". (V této krajině je množství nápadných názvů "Kali", vesnice "Nevada", stráň "Karaman" poukazující na orientální původ.) Rozlehlým otvorem sestupovali jsme asi 40 m po svahu, pak 100 m v chodbě 25 m široké. Zde stáli jsme na úpatí balvanů a zdálo se jako by jeskyně končila. Vystupuji do výše, přelézám balvan za balvanem, stále výše a výše, konečně slézám vrcholek - a nemohu se ubrániti výkřiku překvapení. Zde není konec! Naopak svah balvanů letí srázně dolů a vidím rozlehlou bránu ověšenou draperiemi, strop tone v krápnících a do předu se ozvěna nese do velikých prostor. Volám do zadu: "Pojďte honem sem, zde není konec, ale něco báječného!" Tu není třeba pobízeti. Sjíždíme bez rozvahy po svahu dolů ku bráně. Jas magnesiové pochodně zaplaší temnotu a zraky lidí poprvé znesvěcují dílnu Přírody, o jaké jsme ani my zasvěcení dosud nevěděli. Úžasem mlčíme a jen se díváme, jdouce pomalu a opatrně ku předu, neboť kráčíme po "podlaze" nepopsatelné, jsme v sálu asi 15 m širokém, asi 100 m dlouhém, přes celou jeho plochu se táhnou nesčíslné, běloskvoucí, tenkostěnné převlaky v podobě studánek, jedna přebíhá v druhou, ne ve stech, v tisících, vše panensky čisté, neposkvrněné, opravdu taková scenérie, které přísluší název pohádkové. Uzřeli jsme ji 14. srpna 1912. Jeskyně probíhá hřbetem tak, že vchod leží na straně hercegovské, zadní partie jsou už bezpochyby v Dalmácii, neboť třeba jen něco málo od vchodu na povrchu vystoupiti a už se s vrcholku rozhlížíme po široširém moři, vidíme Dubrovník, poloostrov Lapad, hory nad ním i ostrovy dalmatské. Dalmácie, jak známo, tvoří zde jen uzoučký pás pobřežní. Každý kout "Kali pečiny" je vyplněn bohatstvím krápníků a na těch žije slepý brouk Antrophilon primitivum nov. gen.; zmínil jsem se o něm již výše. Škoda, že pro nedostatek místa nemohu zde reprodukovati celou sérii 24 negativů, kterou jsme museli krásám "Kali pečiny" a jiných jeskyň v revíru Grebci věnovati. Poznáme svéráznou skupinu stalagmatickou jeskyně "Mrcine", asi 2 hod. cesty od Kali vzdálené. Musil by mně mistr Oliva věnovati celou "Zlatou Prahu", kdybychom měli dále líčiti podrobnosti světa divného, vížícího se k Omble. Ten účel jsem dnešní jen cathedra nahozenou skizzou snad docílil, ukázati, co se to všechno skrývá v těchto Krasech dubrovnických. Nejen se stanoviska ryze vědeckého, ale i s praktického je živelným úkolem pro celou krajinu slabým jednotlivcem rozpracované thema dále sledovati. Jsou přece už vypracovány i projekty na zužitkování spádu vod Ombly (spád obnáší 264 metry) a pokud moje informace sahají, jsou to projekty předložené od několika podnikatelství. Jeden z projektů vypočítává sílu vodní tak získanou na 73.000 HP (průměr roční). Projekt, jenž chce zužitkovati vody ponorného okrsku u Trebinje jednou centrálou u Rožato na Omble (t.j. výtok Ombly) a ponorného okrsku od Zavaly (suchým žlebem Slanským ku Barbieriči na Slano druhou centrálou odhaduje výkonnost první na 14.000 HP po 20 týdnů, 22.000 HP po 5 týdnů, 42.000 HP po 27 týdnů v roce, druhé na 8.000 HP po 5 týdnů, 38.000 HP po 5 týdnů, 70.000 HP po 27 týdnů. Tento projekt počítá ještě s vrtáním 3,5 km dlouhého tunelu západně Zavaly, aniž by ovšem věděl, že příroda tu vytvořila tunely přirozené. Co by zbudování těchto centrál pro budoucnost Dalmácie spec. Dubrovníka znamenalo, nelze ani domysliti. Dubrovník je sám sebou městem budoucnosti, vším, minulostí, přítomností i okolím je opravdová perla Adrie. Jest pochopitelno proč stále ozývají se hlasy, aby hlavním městem Dalmácie byl prohlášen Dubrovník, jenž může se státi Rivierou adrijskou významu mezinárodního. Není proto pro Dubrovník bezvýznamno, že v jeho blízkosti existuje takový svět Omblou vytvořený, jak nahoře jsem sdělil. Proto má taky daleko větší význam, než by se snad myslelo, v Praze se utvořivší známým p. Fenclem vedená "společnost Dubrovnická", jež šťastnou rukou ujala se organisace hnutí cizineckého v Dubrovníku zakoupením vzácných pozemků přímořských "Srebrno" pod prameny Brašinskými; mohu jí k tomu jen gratulovati.
Já jsem vždy pevně věřil v poslání našeho národa i mimo hranice naší země a nevím, co by mně víru v tuto budoucnost mohlo zvrátiti. Podivnou polohou v srdci Evropy, jakoby prozřetelností předurčenou, exponovanou sice, ale pro nás výhodnou, měli jsme jedinečnou příležitost od jiných národů lehce všemu se přiučiti. Ze své prastaré kultury ponechali jsme si, co se nám hodilo a z cizí kultury vybrali jsme si to, co se nám líbilo. Tak vyzbrojeni můžeme jíti za svým posláním mimo hranice naší domoviny a v přední řadě připadne nám veliký úkol mezi Slovany a národy vůbec balkánskými ve všem směru, ve vědě, obchodu i průmyslu. Toto poslání nesmí býti ale ponecháno náhodě a jednotlivcům, ale musí býti povolanými a vyvolenými činiteli k tomu organisováno tak, aby i za různorodými cíli spějící instituce jedna o činnosti druhé byla informována. To bych si dovolil doporučiti k pozornosti České akademii i Národohospodářskému ústavu při České akademii. Snad se vyvinou poměry tak, že nebude zbytečno i utvoření "České balkánské společnosti".
LITERATURA: A. Wagner. H3öhlenschnecken aus Süddalmatien und der Herzegowina. "Sitzungsberichte" Akademie Wien 1914, 16 str. - H. Simroth. Über einige von Dr. K. Absolon in der Herzegowina erbeutete höhlenbewohnende Nacktschnecken. "Nachrichtsblatt d. Malakozoologischen Gesselschaft 1916, 16 str. - M. Bezzi. Ditteri cavernicoli dei Balcani raccolti dal dr. K. Absolon. "Atti d. Soc. Italiana di Science Naturali 1914, 26 str. - K. Absolon. ÜberAnthropilon primitivum nov. gen. eine blinde Bathysciine 1913, 10 str. Bericht über höhlenbewohnende Staphyliniden der dinarischen Karstebiete 1916, 38 str. Tab. - R. Formánek. Über eine neue dem Höhenleben angepasste Atheta as Südherzegowina. (Spelaeolla n.g.) 1916 (všechny ve vídeňském odborném žurnálu "Coleopterologische Rundschau"). - W. Kulczynski. Aranearum species novae in montibus Kras dietis a C. Absolon alliisque collectae. "Bulletin" krakovské akademie věd 1914, 38str. Tab. - M. Bezzi. Speomyja eien degenerierte Höhlenfliege aus dem herzeg.-montenegrinischen Hochgebirge, 1914. - L. Johansson. Über eine neue von Dr. K. Absolonin der Herzegowina entdecke höhlenbewohnen Herpobdellide 1913 (obě v Zoologischer Anzeiger). - K. Absolon. Wieder eine neue Antroherpon Art. (Poži n.sp.) aus Südbosnien 1913. - J. Obenberger. Zwei neue subterran-lebende von Dr. Absolon gesammelte Nebriaarten 1916; celá řada jiných publikací je v tisku anebo v rukopisu připravena.
Ediční poznámka:
Původní text byl publikován na pokračování v časopise „Zlatá Praha", 1916, ročník XXXIII, 48:574-576, 49:586-588, 50:597-600, 51:609-612 a 52:622-624. Jeho součástí je 33 malých černobílých fotografií krasových jevů a podzemních tvorů a orientační mapa, která je i v originálu špatně čitelná (str. 611). Toto vydání nemá za cíl revidovat Absolonovy objevy, nevyznám se ani v krajině, kterou popisuje, ani v jeíich podzemních tvorech; ale má zachránit text před postupným zapomněním a zejména povzbudit další badatele k průzkumu zde popsaného podzemí.
V.Cílek
Summary: The research of Karsts of Balkan
Karel Absolon, one of the founding fathers of European speleology conducted in years 1908-1914 several long and very important expeditions to the karst areas of Bosna, Hercegovina, Crna Gora and Dalmatia. He searched many caves in the vicinity of Popovo polje, Ombla river, Veternica cave and elsewhere. He gathered a large collections of several tens cave animals including fish, worms, insects etc. that contained many new species. His last expedition ended at the very beginning of the Great War. In 1918 we found him busy in Moravian Karst and then conducting large scale speleological and archaelogical projects. He planned to publish two or three monographs on speleology and troglobionts of Balkan. His work in Balkan (counted by some to be more important than life-long explorations in Moravian Karst) is now almost forgotten. The popular summary of his discoveries is reprinted here from the magazine „Golden Prague" (1916).