Mé setkání s pravěkem
ve Zbrašovských aragonitových jeskyních
Střevlík
Nejdříve byla veliká, převeliká voda a ta všude tam, kam dosáhla, usadila kvalitní blátíčko. Pro geology. Aby měli za pár set let nad čím mudrovat. Když odešla, přišli lidé a bláto odstraňovali, aby jeskyně byly opět hezké nejen pro návštěvníky, a tehdy se to událo. Mými nejčastějšími spolupracovnicemi byly Radka, Zdenička a Hanka.
Třetí den přemisťujeme to povodňové nadělení od Galašova dómu do Mramorové síně. Třetí den zápolíme s kameny velkými, menšími, ale hlavně s kvalitním blátem. Lopaty, krumpáče i kalfasy na kolečkách těžknou, i když jsou prázdné. Ze zoufalství i to bláto nakládáme raději rukama. Hromada dopravená ke Galašovu dómu v minulém týdnu ze vzdálenějších prostor jeskyní lanovkou typu Mates 97 se pomalu, ale jistě zmenšuje. Ten třetí den po obědě tipujeme, kolik kalfasů nás ještě čeká. Podle mne 20, dámy jsou nejméně pro 30. S povzdechem se pouštíme do zaběhnutého rytmu: Radka nakládá, pomáhá mi brzdit kalfas na strmém úseku kolejí, přejíždím po betonu na další koleje u Antoníčka, kde po zahulákání „pozor, jedu!" pouštím kalfas po spádu do Zasedací síně, jdu za ním, beru si od Hanky prázdný, Hanka dotlačí plný po betonu nad schody do Veselé, kam jej spouští po kolejích na brzděném laně. V ostré zatáčce pomáhá kalfasu Zdenička, dole jej odpojí od lana, dotlačí do Mramorové, vyklopí, prázdný napojí pod schody na lano, Hanka vytahuje ... nekonečný kolotoč těžké práce spíše pro chlapy.
Po patnáctém vozíku se Hanka ptá, kolik ještě. Vím, že nejvýše ještě pět, ale potměšilec ve mně říká nahlas, že asi patnáct. S povzdechem to volá dolů Zdeničce.
Je tu osmnáctý kalfas a Radka už nakládá poslední kameny, poslední bláto. Přesto si jdu pro prázdný a prosím Hanku, ať zavolá Zdeničku, že potřebujeme pohnout s kolejemi. U bývalé hromady pak do prázdného kalfasu nakládáme s Radkou svítilny, rukavice, přilby, kramle, lopatky a Radka jde do Zasedací síně. Čekám, až se tam objeví Hanka se Zdeničkou, hulákám „pozor, jedu!", pouštím kalfas, jdu za ním, Hanka jej jako vždy chytá a táhne ke schodům nad Veselou. Tentokrát jí to jde ale nějak lehce - podívá se pořádně do kalfasu, okamžitě pochopí a začne se smát, ba přímo neslečnovsky chechtat. Zdenička nahlédne také a přidává se k Hančinu smíchu. Pak obě chytnou kolem ramen smějící se Radku a začínají křepčit, vydávat zvuky podobné chvíli smíchu, chvíli něčemu neartikulovanému, výskají, křičí, točí se dokola.
20. století mi náhle někam zmizelo - v přítmí jeskyně se divoce točí trojice zablácených postav s vlasy vlajícími zpod jakýchsi přilbic, vyskakuje držíce se okolo ramen. Nepoznávám, kdo je kdo. Teď se pouští, zvedají ruce, ještě se točí, křik přechází ve smích, tichnou, zastavují se.
Deset - patnáct vteřin mi bylo dovoleno nahlédnout do dávnověku člověčího bytí, kdy ke štěstí, k radosti, k oslavě vykonaného, nebylo třeba slov.
Snad mě z té divoké krásy okamžiku až zamrazilo v zádech.
Skončil pudový, živočišný rej šťastných bytostí. Jedna z nich se proměňuje v Hanku, další ve Zdeničku a další v Radku.
Věřím, že dnes by aktérky oné chvilky nedokázaly nic z toho opakovat. Ten jejich projev radosti byl nádherně živočišný, nádherně čistý.
My čtyři jsme byli někde uprostřed dlouhého řetězu dalších rukou zdolávajících nadělení katastrofální povodně z července 1997. I jim patří touto črtou více než poděkování.