Leonardo da Vinci: „Velice velké řeky tečou v podzemí"
Václav Cílek

Asi největší posun, který nastal v české (ale možná i světové) speleologii posledního desetiletí se týká hydrologie. Před těmi deseti lety jsme se na většinu krasových oblastí dívali ze zorného úhlu klasického dinarského (u nás možná Moravského) krasu. V tomto pojetí mám dobře definovaný ponor, třeba Rudické propadání, pak dolů vede několik vertikálních stupňů, ale za chvíli se systém uklidní a víceméně horizontálně si teče přes pár nebezpečných sifonů k vývěru. Pokud něco bylo jinak, tak jsme se na takovou jeskyni dívali jako na výjimku z nějakého univerzálního pravidla. Pak se začalo ukazovat, že těch výjimek je tak mnoho, že řádné krasové systémy mohou být - alespoň v některých částech světa - v naprosté menšině.

V Českém krasu začal Karel Žák důkladně studovat nejprve pramen ve Svatém Janu pod Skalou a později i další prameny. Najednou se ukázalo nečekané - že i v Českém krasu jsou desítky krasových vývěrů - jeden z větších je třeba donedávna neznámý Bublák u Chýnice, který je nejteplejším a tedy asi nejhlubším pramenem Českého krasu - jeho průměrná teplota je 12,3 °C. Téměř v téže době se hydrologií Českého krasu zabýval J.Bruthans a O.Zeman. Teoreticky teplota stoupá s hloubkou každých 30-50 m o jeden stupeň Celsia. Takže stačí vzít průměrnou roční teplotu - to je asi 7-8 °C a za každý další stupeň přičíst 30-50 m a měl bych dostat maximální hloubku pramene. Ve skutečnosti horniny fungují jako chladící věž Temelínské elektrárny. Jsou ochlazovány sestupující vodou a chladí vystupující vodu. Nevíme ale přesně, jak je toto ochlazování intenzivní. Je pravděpodobné, že ve Svatém Janu sestupují krasové vody do hloubky až 500 m a že v jiných částech krasu se běžně ocitají 200 m hluboko.

Pokud by se něco takového dělo jen v Čechách, tak to svět nazve českou cestou a odstoupí od toho. Jenže starší propočty upozorňovaly, že krasové vody sestupují i v Moravském krasu do hloubek kolem 500 m. Na Slovensku je situace komplikovanější, protože některé prameny (většinou se jmenují teplice a je jich hodně) dosahují teplot i přes 20 °C, ale slovenské nitro je skutečně i přeneseně žhavější než české. Nevíme tedy přesně, jak hluboko mohou zasahovat zdejší krasové vývěry, ale v některých případech můžeme uvažovat o stovkách metrů.

Další důležitou otázkou je, zda tyto vody proudí nějakými jeskyněmi nebo jen puklinami, případně puklinami vyplněnými sedimenty. V Českém krasu asi převažují korozně rozšířené a vesměs zahliněné či pískem vyplněné pukliny. V jiných, větších krasech můžeme čekat části systémů, které budou volné a které mohou průlezně sahat třeba i 100 i více metrů pod dnešní hladinu. V takovýchto systémech voda proudí a pomalu koroduje. Vytváří konvekční cely. Je to dáno už tím, že někde v ponoru se do systému cpe studená voda z jarního tání anebo, že naopak voda ohřátá jen o 1-2 °C stoupá v systému nahoru. Udržet vodu, aby v podzemí neproudila není možné. Udržet takovouto vodu, aby nekorodovala (třeba velice pomalu) také není možné, protože s teplotou a místem se proměňuje i její chemické složení.

A teď půjdeme o krok dál. Poslední větší tektonická fáze postihla Čechy někdy v cromeru asi před 800 tisíci lety. Víme to dosti dobře, protože na Holém vrchu u Únětic, na Chlumu u Srbska nebo u Přezletic nalézáme datovatelné sedimenty jezer či říčních meandrů. Za ten necelý milion let se střední část Českého masivu vyklenula asi o 80-100 m a vznikl tak kaňon Vltavy anebo Berounky pod Tetínem. Na Otavě byl výzdvih snad jen 15-20 m. Naopak ve Slovenském krasu došlo k výzdvihu již na počátku kvartéru. Byl sice nerovnoměrný, ale mohl být i větší než 100 m. Tím se stalo, že mnohé z jeskyní, které se vyvinuly hluboko pod tehdejší úrovní povrchových vod, se ocitly nahoře a začaly být opakovaně modelovány např. říčními procesy. Výsledkem tohoto procesu jsou jeskyně neurčitelné geneze, které příliš nesouvisí s dnešní morfologií. Je jich plné Slovensko. Poznáte je třeba podle toho, že obsahují jen jíly a žádné říční písky či štěrky. Pokud jsou tyto jeskyně průlezné, tak pravděpodobně pár desítek metrů pod nimi někde teče voda, rozšiřuje pukliny a vytváří nové, pro nás neviditelné systémy, do kterých jen tak na začátek nahlédneme jako v Podtraťové jeskyni, pod Macochou nebo v Moldavské jeskyni. A do těchto nových puklin zaklesávají sedimenty. Myslím, že v Českém krasu vznikají nové jeskyně jako divé, jenže se tak děje někde na úrovni Berounky nebo kus pod ní.

Kromě klasického říčního krasu a horského krasu lapajícímu tavné vody sněhových polí, tak musíme počítat s částečně vyzdviženými systémy hluboké krasové cirkulace anebo s kombinovanými případy, kdy na povrchu se odehrává klasický krasový děj jako v Amatérské jeskyni, ale pode dnem údolí zuří plíživá, hluboce založená speleogeneze, do které možná v pětihorách pronikneme.

Literatura:

Bruthans J., Zeman O. (2000): Nové poznatky o hydrogeologii Českého krasu. - Čes. kras (Beroun), XXVI: 41-49.

Taraba J. (1974): Moravský kras. Dílčí zpráva za první etapu a mezietapu regionálního hydrogeologického průzkumu. - MS, Nepubl. zpráva, Geofond, P24123.

Tvrdíková H. (1989): Ground water flow analysed in springs of Central Bohemian Karst west of Prague. - Int. Symp. on Phys. Chem. and Hydological Research of Karst: 158-160. SSS. Liptovský Mikuláš.


Na titulní stranu
Na hlavní stránku ČSS