Mezi celou řadou významných
českých umělců, spisovatelů a vědců, kteří pobývali u
jižních Slovanů, patří důležité místo Ludvíku Kubovi
(1863-1956). Když mu bylo dvacet let rozhodl se, že pozná
uměleckou duši slovanské písně. Zanechal učitelování a
vydal se světem. Hodně kreslil, a tak v něm zvítězil
malíř nad hudebníkem. Mohokrát putoval do země, která se
kdysi nazývala Jugoslávií. Sbíral písně (od roku 1884
vydával mnohodílné „Slovanstvo ve svých zpěvech").
Kreslil lid, zpěváky, hudební nástroje i krajiny, kterými
procházel. A protože je nutné si takové lidi připomínat,
uvádíme část cestopisné črty, která se v originále
jmenovala „Procházka pod zemí". Pochází z knihy
„Čtení o Dalmácii. Cesty a studie z roku 1890-1912"
(Družstevní práce, 1936, str. 78-83).
–wc-
V textu byl ponechán původní pravopis.
... Louče se dost těžko opatřovaly. Konečně se sehnaly, načež si kapitán zatkl za pás dvě pistole, aby svému zevnějšku dodal svátečního a důstojnějšího vzezření, vzal s sebou dva spoluspáče a vyšli jsme. Šli jsme k severu, kde se stoupající údolí úžilo, až jsme se octli pod samou Dinarou. Za půl hodiny jsme stanuli u nevelikého otvoru, který se matně černal za roštím, tvořícím jeho clonu.
Odpočali jsme si, abychom nevešli do podzemního chladu zpoceni, při čemž nás zpětný pohled do cetynského údolí poučoval, že tady byl původně pramen řeky.
Pan farář dal svou pušku kapitánovi, řka: „Neopovažuj se však střílet o své vůli!"
„A což, budeli tam vlk? Mám se dřív optat?"
Vchod nebyl zrovna pěkný. Byl právě jen tak pro kozy, které si tu z kraje jeskyně zdejší mlynář choval (místo doma v chlévě). Vlhko a bobky nás nutily, abychom po svahu sestupovali opatrně. Bylo nám vítáno několik dlaždic, o které se noha mohla občas zarazit.
Tady jsme rozštípali a zapálili louče a pustili se do neznáma. Vzduch se zdál stejně mazlavý jako půda, po níž jsme se smekali. Byli jsme rádi, když jsme se konečně octli na rovné ploše. Spolu nás pohled poučil, že jsme ve veliké dvoraně s obrovitým krápníkovým sloupem, aspoň šestnáct metrů vysokým, dále se značným kopcem a s několika postranními jeskyněmi. Na vlhkých stěnách a na kukuřicovitých krápníkových útvarech lámaly se chudé paprsky našich draček v bohaté barvy a duhové prismo měnilo mokrý vápenec v démant.
Velkolepý portál uváděl nás dále a my se vbrzku zbavili stísněnosti a oddávali se pod prostornými klenbami vzácným zážitkům.
Asi pět set metrů čtverečních měří prý druhá dvorana. Tady se útvary stávají bohatšími a nádherná brána se dvěma přepychovými sloupy čarovně světélkuje i při našich loučích. Jen všetečným osaháváním mokvajících hroznů a protivně vlhkých stěn kazíme si zbytečně pohádkovou vidinu.
Do dalšího prostoru jsme se proplazili skoro po břiše. Byl nejmenší, ale nejskvostnější. Mosty, klenby, závoje, sloupy. Také útvary tajemných postav se tu objevují. Leč myšlenka, že padesát kroků před námi je ponor o devadesáti metrech strminy, vzbuzuje mrazení v zádech.
Byli již smělci, kteří se tady spustili dolů a ti tam našli krásnou mramorovou podlahu a velkolepě sklenutý, prý okouzlující sál, ale naše zvědavost tak daleko nesahala.
Přišli jsme do čtvrté, nejmenší komnaty, na jejímž konci zel temný jícen, jejž vzpříčený sloup jakoby pomáhal rozevírati. Ten jícen značil nejzazší bod naší podzemské výpravy. Tolik odvahy jsme neměli, jako r. 1855 dr. J.Chiudina, jenž si kolem sloupu, který pak nazval Herkulovým, ovázal lano a spustil se po něm do hlubiny sto a třiceti metrů.
Co tam viděl, popsal takto:
„Strašné stráně, pusté rozvaliny, bahno, chlad, který se zmocňuje mozku, mají za následek, že člověka ovládne strach. Prošed dvanáct kleneb, došel jsem za půldruhé hodiny těžké chůze k pramenu, tvořícímu vlastní počátek řeky Cetyny. Zde se jeskyně končí. Veliká stěna naznačuje, že se dále nemůže."
Dr. Chiudina byl asi prvý, kdo tuto část jeskyně navštívil a popsal.
My jeho příkladu nenásledovali a jen jsme zaraženě stáli před příšerným otvorem. Ani olověnou kouli se tam nikdo neodvažoval vyslati. Jen glavar zahrával si nedočkavě s puškou a hotovil se k výstřelu, čemuž však pan Stanič statečně teď – bránil. Glavar se však stával tím smělejší, ba veselejší, a počínal si se zbraní tak, že jeden z jeho druhů ho napomenul, řka: „Jen opatrně, brate! Vzpomeň, co se už tady jednou stalo!"
„Nejsem dítě a nemám pušku v ruce poprvé!" namítl glavar.
„To také nebyli děti, co zde, nechtíc, zmařili život člověka!"
„Byl jsi při tom?" ptal se Stanič.
„Byl."
„Tak řekni, jak to vlastně bylo. Já o tom už jednou slyšel."
A Dalmatinec začal:
„Přišla ze Splitu větší společnost a my ji vedli do jeskyně. Došli jsme až sem a jeden z pánů vytáhl revolver a střílet do prohlubně. Vše se po každé ráně třáslo, celá jeskyně a my s ní. Dlouho vždy trvalo, než ozvěna utichla, načež onen gospodin střelil znovu. Byli jsme celí zpitomnělí, ale nikdo se nemohl toho dosytiti, tak ten pán střílel dále a dal několik ran rychle po sobě. Mému druhu, jenž tenkrát ještě neznal revolver, bylo divné, jak možno stále střílet a nenabíjet? I zeptal se onoho pána: „Jak to děláš, že střílíš a nenabíjíš?" A ten se k němu obrátil, ukázal mu zbraň a smáčkl péro, aby bylo vidět, jak se hvězdice s náboji sama otáčí. Vtom třeskla vzduchem nová rána, můj druh vykřikl a padl. Než jsme ho vynesli ven, byl mrtev. Ostatně onoho pána jsme musili také skoro vynášet. Div si nezoufal. Ohlásil se hned u soudu a byl arci trestán, ale jen za neopatrnost, neboť po tolika výstřelech a ohlušujících a omamujících ozvěnách myslil, že je zbraň už prázdná."
Vyprávěč umlkl.
„Nestřílej, glavare!" řekl tiše po chvilce pan Stanič.
I kapitán byl zprvu trochu zamlklý, ale nejdříve se vzpamatoval. „Proč jsem tu pušku tedy sem nesl?" zasmál se a již namířil hlaveň do zející tlamy. Blýsklo se a v témž okamžiku se nám zdálo, že se nad námi boří svět. Jako by byla kule vnikla do útrob nějaké nekonečně hrůzné potvory, která bolestí řvala a kuli chtěla vydáviti. Čtrnáct sekund trvalo, než se titanský břichomluvec ztišil.
Glavar vrátil pušku panu Staničovi, aby si střelil také, ale ten teď teprve neměl odvahy. Jen jízlivé poznámky ho přiměly, že posléze přiložil pušku k líci a spustil.
Opět jsme jako mrtví naslouchali děsným ranám a ozvěnám, když konečně podzemní bouře umlkla, dali jsme se na zpáteční pochod, na němž jsme si dopřáli podrobnější prohlídku všech těch různých sfing, šelem, svícnů, nahých trupů a kusých lidských těl, neboť jsme se už nemusili bát, že nám dojde světlo a mohli jsme si zapáliti dvě, tři louče najednou, abychom si lépe všímli řídké podívané, kterou tu podzemní svět za tisíciletí a tisíciletí vytvořil a v níž slepou náhodou zpodobnil tolik útvarů z povrchu zemského, jemu neznámého, viděli jsme krápníky růsti a srůstati v sloupy, vázli jsme za ně šatem a lámali je bezděky jako rampouchy, které za námi padaly. Proplétali jsme se lesem mladých výhonků, jejichž hlavičky svítily jako svíčičky v záři našich nedokonalých pochodní. Někde se pnou mohutné kmeny, vroubené po délce napříč jako ohromné přesličky, a glavar se nepřemohl, aby do jednoho vší silou neudeřil a to tak mocně, že peň ve své pružnosti náraz přenesl i na nejbližší okolí, které se zachvělo. Při tom na nás kape na všech místech, což můžeme pokládati za němou pobídku, abychom se tu neomeškali a nenechali lacino zvěčnit. Necháváme tu čest zbytkům kozy a vola, kteří sem kdysi zabloudili a kolem nichž se ubíráme do předsíně.
Vstoupili jsme do ní a já vykřikl.
Veliká hvězda, větší než slunce, ale zeleně fialová jako hořící zinek, plála chladně před námi a čarodějným světlem polévala stěny i postavy mých průvodců.
Bylo to denní světlo, které překvapilo naše oko, po dvě hodiny živené a sycené žlutým světlem loučí a víček a v této přesycenosti citlivé jen pro modrofialový živel slunečního paprsku. Venku si náš zrak musil teprv přivykat na svoji obvyklou potravu denního světla.